Čís. 17147.

Podmínkou třicetiletého promlčení podle § 1489, druhé věty (druhý případ), obč. zák. není, že škoda vzešla zločinem, který byl zjištěn odsuzujícím rozsudkem trestního soudu, nýbrž že škoda vzešla z takového činu, který trestní zákony kvalifikují jako zločin. Zda tu je takový trestný čin ve smyslu trestních zákonů, o tom rozhoduje ve sporu zásadně — není-li tu již pravoplatný odsuzující nález trestního soudu — civilní soudce samostatně a nezávisle na výsledku trestního řízení, nejsa vázán zprošťujícím výrokem trestního soudu.
(Rozh. ze dne 21. prosince 1938, Rv I 1037/38.)
Proti žalobě podané u soudu dne 3. července 1937, kterou se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení 25000 Kč s přísl. z důvodu náhrady škody způsobené jí tvrzeným zločinem podle § 127 tr. z., spáchaným prý na ní v listopadu nebo prosinci 1918, namítl žalovaný mimo jiné promlčení žalobního nároku, poněvadž od doby jeho vzniku uplynulo více než tři léta a žalovaný byl zproštěn obžaloby pro zločin § 127 tr. zák. Nižší soudy zamítly žalobu, soud prvé stolice z těchto důvodů: V souzené věci jest se zabývati především námitkou promlčení zažalovaného nároku, vyvozovaného z § 1328 obč. zák. V té příčině je soud toho názoru, že uvedený nárok je promlčen. Podle § 1489, druhé věty, obč. zák. zaniká žalobní právo po třiceti letech, nezvěděl-li poškozený o škodě neb osobě škůdcově, nebo vzešla-li škoda zločinem. Otázka, zda žalovaný spáchal zločin podle § 127 tr. zák., byla předmětem trestního řízení, vedeného u krajského soudu jako soudu porotního v M. O. pod zn. sp. Vr 2855/22. Právě uvedenými spisy soud zjistil, že žalovaný byl rozsudkem ze dne 4. června 1923 obžaloby pro řečený zločin pravoplatně zproštěn. Civilnímu soudci nepřísluší revidovati řízeni a rozsudky trestních soudů a tedy v souzeném případě, kde byl vynesen pravoplatný rozsudek trestního soudu, nenáleží mu ani, aby zkoumal skutkovou podstatu jednání a zavinění žalovaného. Ratio legis druhé věty § 1489 obč. zák. podle názoru soudu jest, že třicetileté promlčení platí buď tam, kde škůdce byl trestně odsouzen, nebo kde k trestnímu řízení vůbec nedošlo, nebo kde nastalo promlčení dle trestního zákona. Jen v posledních dvou případech má civilní soud možnost a povinnost přezkoumávati škodný čin i s hlediska trestního zákona. Nelze však užiti toho ustanovení tehdy, bylo-li pravoplatně nalezeno, že tu trestný čin není, jako je tomu v souzeném případě. Tu nastává promlčení podle prvé věty § 1489 obč. zák., t. j. promlčení tříleté. Že se žalobkyně dověděla o škodě a škůdcově osobě teprve v době posledních tří let, počítaje ode dne podání žaloby, t. j. ode dne 3. července 1937, ani sama netvrdí. Jest proto žalobní nárok promlčen, když žaloba byla podána skoro po 18 letech po narození dítěte a 14 let po skončení trestního řízení, vedeného proti žalovanému pro zločin podle § 127 tr. zák., a po 11 letech po dosažení zletilosti žalobkyně.
Nejvyšší soud uložil soudu prvé stolice další jednání a nové rozhodnutí.
Důvody:
Jde v podstatě o to, zda jest civilní soudce oprávněni samostatně rozhodnouti ve sporu předurčující otázku, která jest podle druhé věty § 1489 obč. zák. rozhodující pro délku promlčecí lhůty, zdali totiž vzešla škoda zločinem, a to i tehdy, když byl žalovaný trestním soudem zproštěn obžaloby pro zločin, jímž vznikla tvrzená škoda. Nižší soudy zaujaly stanovisko, že v takovém případě není civilní soudce povolán řešiti dotčenou předurčující otázku. Dovolací soud neschvaluje tento právní názor.
Podle § 1489, druhé věty, obč. zák. uhasíná právo k žalobě na odškodnění až po třiceti letech mimo jiné i tenkráte, vzešla-li škoda zločinem. Uvedený předpis tudíž podle svého doslovu nepředpokládá, že byl škůdce skutečně trestním soudem odsouzen pro zločin a že tedy musí jíti o škodu vzešlou takovými zločinem, který byl zjištěn odsuzujícím rozsudkem trestního soudu, nýbrž oním předpisem jest pouze stanoveno, že podmínkou odůvodňující třicetileté promlčeni jest, že škoda vznikla z takového činu, který trestní zákony kvalifikují jako zločin. Zda tu je takový trestný čin ve smyslu trestních zákonů, o tom rozhoduje ve sporu zásadně — není-li tu již pravoplatný odsuzující nález trestního soudu — civilní soudce, a to samostatně a nezávisle na výsledku trestního řízení, nejsa při tom vázán zprošťujícím výrokem trestního soudu (arg. § 268 c. ř. s. úsudkem z opaku), a může tedy zjistiti nezávisle na zprošťujícím výroku trestního soudu ony skutečnosti, jež tvoří skutkovou podstatu zločinu z něhož se škoda vyvozuje. Tu by ovšem musil civilní soudce zjistili, že trestný čin, jimž byla způsobena škoda, má veškeré podstatné (pojmové) znaky zločinu v trestním, smyslu, a to jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní, neboť jen tehdy jest míti za to, že se žaloba na náhradu škody promlčuje v třicetileté lhůtě. Z toho, co bylo uvedeno, plyne, že zproštění žalovaného obžaloby pro zločin podle § 127 tr. z. civilnímu soudci, nebrání, aby ve sporu samostatně neřešil otázku, zda se žalovaný dopustil uvedeného zločinu, za jehož následky jest civilněprávně odpovědný. Není tudíž v zákoně opory pro názor, že civilní soudce jest omezen v posouzení otázky, zda jde o zločin či nikoli, byl-li žalovaný škůdce trestním soudem zproštěn obžaloby pro zločin, a že se mu ponechává řešení této otázky toliko tehdy, není-li tu takového výroku, nýbrž jest míti za to, že civilní soudce jest povolán samostatně řešiti onu otázku ve všech případech, kde nebyl jíž vynesen pravoplatný odsuzující nález trestního soudu, jimiž ovšem jest civilní soudce vázán (§ 268 c. ř. s.).
Ježto se oba nižší soudy, vycházejíce z mylného právního názoru v otázce promlčení žalobního nároku, nezabývaly dostatečně věcí samou, není spor zralý k rozhodnutí, a bylo proto jejich rozsudky podle § 510, odst. 1 c. ř. s. zrušiti. Na soudu prvé stolice bude, aby nehledě na zprošťující rozsudek podrobil věcnému zkoumání, zda se žalovaný dopustil vůči žalobkyni takového jednání, jež má jak po objektivní, tak i po subjektivní stránce náležitosti zločinu, o nějž jde, a aby teprve podle výsledku tohoto zkoumání posoudil, zda v souzené věci platí promlčecí lhůta tříletá (§ 1489, první věta, obč. zák.), nebo třicetiletá (§ 1489, druhá věta, druhý případ, obč. zák.).

Citace:

č. 17147. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 1212-1214.