Čís. 5075.

I když v době podání žaloby pro urážku úřadu (purkmistrovského) nebylo podle čl. 5. zák. čís. 8/1863 ř. zák. třeba zmocnění úřadu ke stíhání, bylo na veřejném obžalobci (§ 281 čís. 9 c) tr. ř.), aby ke hlavnímu přelíčení, jež se konalo již za platnosti zákona o ochraně cti čís. 108/1933 sb. z. a n., opatřil a soudu prokázal zmocnění ke stíhání, vyžadované nyní § 14 odst. 2 a 3 (čís. 3) cit. zák.; nestačí, že přednosta úřadu (starosta) postoupil obecním úředníkem sepsané trestní oznámení státnímu zastupitelství, ani prohlášení podřízeného úředníka při hlavním přelíčení, že žádá potrestání jménem vlastním i jménem úřadu.
(Rozh. ze dne 10. září 1934, Zm I 165/34.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 29. září 1933, jímž byl Josef H. uznán vinným přestupkem podle § 312 tr. zák. a přestupkem podle §§ 2 a 5 zák. čís. 108/ 1933 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek v odsuzující části jako zmatečný a obžalovaného Josefa H-a zprostil z obžaloby pro přestupek: 1. podle § 312 tr. zák., jehož prý se dopustil tím, že dne 8. srpna 1932 v L. slovy urazil městského vrchního oficiála Antonína M-a, tudíž osobu jmenovanou v § 68 tr. zák. při jeho výkonu služby, podle § 259 čís. 2 tr. ř.; 2. podle §§ 2 a 5 zák. o ochraně cti čís. 108/1933 sb. z. a n., jehož prý se dopustil tím, že dne 8. srpna 1932 v L. na cti ublížil L-ému purkmistrovskému úřadu tím, že před třetí osobou o něm uvedl skutečnost, která by jej mohla v obecném mínění vydati v opovržení, nebo snížiti, podle § 259 čís. 1 tr. ř.
Z důvodů:
Obžalovaný napadá zmateční stížností rozsudek nalézacího soudu ze zmatečních důvodů čís. 10 správně 9a) a 9c) § 281 tr. ř. Právem.
K čís. 1.: Zmatek čís. 10 § 281 tr. ř. spatřuje stížnost v tom, že obžalovaný byl uznán vinným přestupkem proti veřejným zřízením a opatřením podle § 312 tr. zák., ačkoliv prý neurazil slovy městského úředníka M-a, ježto se výrok: »ja das kennen wir schon, die L-er hinausekeln« na M-a nevztahoval.
Podle zjištění prvního soudu ptal se obžalovaný Antonína M-a, přednosty ohlašovacího úřadu u obce L., proč byl odborový rada Karel S. vykázán z L. a přikázán domovským právem do P. Tu mu vysvětlil M., že se tak děje automaticky, že všechny osoby do L. příslušné po 10leté vzdálenosti z obce, jsou přikazovány do jich bydliště. Vrchní oficiál M. tudíž podle tohoto zjištění neřekl, že on provádí změnu příslušnosti, nýbrž se tak děje automaticky, že osoby 10 let nebydlící v L. jsou přikazovány do obce bydliště, čemuž nelze rozuměti jinak, než že přikazování to se děje obecním úřadem v L. jako takovým, v čemž není doznání M-ovo, že on provádí toto přikazování. Pronesl-li pak na to obžalovaný před M-em slova: »ja, das kennen wir schon, die L-er hinausekeln« a křičel-li dále »Das gib's nicht, das ist Absicht, das hängt mit einer gewissen Sache zusammen«, »bei Bürgermeisteramte sind schon öfters Dokumente gefälscht worden« a že byly vydány písemnosti podepsané purkmistrovským úřadem, které si přímo odporovaly, — není podkladu pro úsudek prvního soudu, proč by se měla jen poslední věta vztahovati na obecní (purkmistrovský) úřad v L., kdežto první věta osobně proti obecnímu, službu konajícímu úředníku Ant. M-ovi, když přece přednesení všech výčitek se stalo před týmž úředníkem, když obžalovaný žádnou z výčitek výslovně nemířil proti M-ovi, nýbrž naopak slovy »beim Bürgermeisteramte sind schon öfters Dokumente gefälscht worden« naznačil zřejmě, že napadá jen obecní úřad a ne některého úředníka osobně.
Při posouzení smyslu a obsahu projevu s hlediska § 312 tr. zák. pozastaveného je přihlédnouti ke všem částem projevu, které zřejmě vnitřně souvisejí, a nelze rozlišovati jednotlivé výroky a zejména první výrok vztahovati osobně na úředníka M-a, jenž neprohlásil, že on přemístění S-ovo provedl nebo že vůbec přemístění provádí, nýbrž výrazy neosobními: »toto se děje«, »jsou přikazovány« dal na jeho, že to provádí úřad obecní, purkmistrovský, a když na to obžalovaný též odpověděl urážkou tohoto úřadu, naznačuje tím zřejmě, komu veškeré jeho výroky platí, koho činí odpovědným za činy, jež vytýkal. Usoudil-li nalézací soud přes to, že první věta: »ja das kennen wir, die L-er hinausekeln«, je slovní urážkou úředníka Ant. M-a ve službě jsoucího, je výrok ten zřejmě pochybený. Při správném výkladu zákona neměla tato první věta býti podřaděna skutkové podstatě § 312 tr. zák., nýbrž měla býti spolu s ostatními posuzována jako pomluva obecního úřadu L-ého podle § 2 a 5 zák. o ochr. cti.
K čís. 2.: Odsuzujícímu výroku rozsudku, pokud se týče přestupku podle §§ 2 a 5 zák. o ochraně cti ze dne 28. června 1933, čís. 108 sb. z. a n. vytýká zmateční stížnost zmatek podle § 281 čís. 9c) tr. ř. Rovněž právem.
Podle čl. 5. zák. ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák. z roku 1863 měl veřejný obžalobce z moci úřední stíhati přestupky podle §§ 487 až 491 tr. zák., dopustil-li se jich pachatel proti veřejnému úřadu. Zmocnění uraženého úřadu žádáno nebylo. V tomto právním stavu nastala změna § 14 odst. 2 zák. o ochraně cti, podle něhož trestné činy uvedené v §§ 1 až 3 tohoto zákona se stíhají žalobou veřejnou, avšak se zmocněním, směřují-li podle bodu čís. 3 proti úřadu, nebo sboru, který je po zákonu povolán k výkonu veřejné správy. Podle čís. 3 odstavce třetího § 14 cit. zák. udílí zmocnění, jde-li o sbor, který je po zákonu povolán k výkonu veřejné správy, tento sbor sám, jinak přednosta nadřízeného úřadu a, není-li takového nadřízeného úřadu, přednosta úřadu, proti němuž trestný čin směřuje. Podle toho nepotřeboval veřejný obžalobce k podání obžaloby, podané dne 28. prosince 1932 pro pomluvu purkmistrovskému úřadu v L., zmocnění přednosty tohoto nebo jemu nadřízeného úřadu. V tom však nastala změna zákonem ze dne 28. června 1933, podle něhož zmocnění toho nyní potřebí jest, a poněvadž podle § 41 čís. 1 cit. zák. platí ustanovení nového zákona o stíhání urážek na cti i na trestné činy spáchané před účinností tohoto zákona, neboť ustanovení § 493 tr. zák. nejsou zřejmě příznivější než nový zákon, a poněvadž dále hlavní přelíčení o obžalobě se konalo až 29. září 1933, kdy už byl v účinnosti nový zákon o ochraně cti, bylo na veřejném obžalobci, by si opatřil a soudu prokázal zmocnění ke stíhání podle § 14 odst. 2 a 3 bod 3 tohoto zákona.
Bylo tedy zkoumati, zda se veřejnému obžalobci dostalo potřebné zmocnění, by mohl před soudem dne 29. září 1933 obžalobu pro přestupek podle § 2 a 5 zák. na ochr. cti zastávati. V tomto směru nelze především sdíleti právní názor prvního soudu, že k udělení potřebného zmocnění stačilo »postoupení trestního oznámení«, sepsaného úředníkem M-em, starostou obce státnímu zastupitelství, již z toho důvodu, že tu chybí určitý projev vůle, by obžalovaný Josef H. byl stíhán pro trestný čin spáchaný na purkmistrovském úřadě. Nestačí však ke zmocnění ani prohlášení svědka Ant. M-a při hlavním přelíčení, že požaduje potrestání obžalovaného jménem vlastním i jménem purkmistrovského úřadu v L., neboť v projevu tom není vůbec nějaké zmocnění, by státní zastupitelství trestný čin stíhalo, a Ant. M. není přednostou úřadu, nadřízeného purkmistrovskému úřadu v L. ani přednostou tohoto úřadu, nýbrž jen podřízeným úředníkem obecního úřadu, jenž není po zákonu povolán udíleti potřebné zákonné zmocnění k obžalobě jménem purkmistrovského úřadu.
Byla tedy obžaloba podle §§ 2 a 5 zák. o ochraně cti zastávána veřejným obžalobcem bez zmocnění úřadu potřebného podle § 14 odst. 2 a 3 bod 3 cit. zák., obžalobce nebyl k zastupování obžaloby oprávněn a je proto odůvodněna výtka zmatečnosti podle § 281 č. 9c) tr. ř.
Bylo proto vyhověti zmateční stížnosti a zrušiti rozsudek jako zmatečný dílem podle čís. 9a), dílem podle čís. 9c) § 281 tr. ř. a obžalovaného osvoboditi podle § 259 čís. 1 a 2 tr. ř.

Citace:

Čís. 5075. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 335-338.