Čís. 207 dis.

Dospěl-li advokát k přesvědčení, že by vedení sporu jemu svěřeného bylo marné, musí žádati soud o zproštění od uloženého mu zastupování chudých ihned a bez zbytečného průtahu.
Porušeni povinností povolání, neobstaral-li advokát uložené mu zastupování chudých; nevyhověl-li opětné výzvě advokátní komory, by se vyjádřil.
Poškození cti a vážnosti stavu, nesložil-li advokát zálohu advokátovi, který ho zastupoval v jeho kárné věci, ač mu to slíbil.
(Rozh. ze dne 13. června 1934, Ds I 3/34.)
Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie zamítl odvolání obviněného z nálezu kárné rady advokátní komory v Praze ze dne 12. října 1933, jímž byl obviněný uznán vinným kárnými přečinem porušení povolání a poškození cti a vážnosti stavu.
Důvody:
Jest připustiti, že čl. XXXIII. uv. zákona k c. ř. s. nestanoví lhůtu, do které má advokát žádati soud o zproštění od uloženého mu zastupování chudých. Leč z povahy věci samé a z předpisu § 9 advokátního řádu vysvítá samozřejmá povinnost, aby advokát, dospěl-li k přesvědčení, že by vedení sporu jemu svěřeného bylo marné, vyhověl předpisu čl. XXXIII. ihned a beze zbytečného průtahu, vždyť si musí uvědomiti, že by delším průtahem, kdyby soud nesdílel jeho pochybnosti v příčině účelnosti dalšího zastupování, mohla vzejíti zastoupené straně po případě vážná újma — což, odporuje předpisu § 9 adv. řádu, aby pilně a svědomitě hájil zájmy své strany i v tomto období řízení. Mimo to však vyvolává takový průtah u strany, jak právě v souzeném případě se stalo, dojem, že advokátům nezáleží na pečlivém hájení chudých stran, což zřejmě může býti na úkor cti a vážnosti stavu advokátského vůbec.
Přednes odvolání, že obviněný jen zapomněl odpověděti na výzvy výboru advokátní komory, nekryje se s jeho obhajobou, že se nevyjádřil, protože byl churav. Leč i kdyby tvrzení odvolání bylo správné, neomlouvá odvolatele; vždyť nelze pominouti, že obviněný neodpověděl na opětné výzvy a urgence nejen ve věci Z-ově, nýbrž ani v jiné krátce před tím výborem advokátní komory projednávané věci Dr. B-e, takže i kdyby bylo správné tvrzení, že na to zapomněl, netečnost takového rázu poukazuje na hrubou nedbalost, jež stačí k subjektivní podstatě kárného přečinu.
Nezáleží na tom, zda Dr. D. kladl hned, když převzal zastoupení obviněného, podmínku složení zálohy čili nic. Rozhodným je, že se tak stalo, jak obviněný sám připouští v odvolání, před tím, než mělo býti odvolání vypraveno. Nemohl-li pak slibu tomuto dostáti, poněvadž selhal předpoklad, že dojdou větší platy od klientů, bylo požadavkem slušnosti ke kolegovi, z vlastního popudu a včas — jak kárný nález právem zdůrazňuje — upozorniti na tuto událost svého právního zástupce. Leč obviněný tak neučinil, ani na opětné upomínky právního zástupce po dobu více než půl roku neodpovídal, takže sluší i v tomto případě přisvědčiti úvahám kárného nálezu, pokud v tomto jednání spatřuje čin, podrývající vzájemnou důvěru mezi příslušníky stavu, nedůstojný pro advokáta a poškozující stavovskou čest.

Citace:

Č. 207 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 550-551.