Čís. 4930.

Pachatel odpovídá za výsledek, který způsobil, vykročiv při odvracení protiprávního útoku z mezí nutné obrany, z důvodu nedbalosti podle § 335 (431) zák. tr. i, mohl-li — třebaže to nepoznal a si neuvědomil — v duševním stavu, který v něm byl vyvolán útokem, poznati a si uvědomiti, že jeho jednání nebylo k odvrácení útoku nutné, buď že za tím účelem vůbec nebylo třeba skutku ohrožujícího právní statky života, zdraví nebo tělesné bezpečnosti lidí, nebo že nebylo třeba ohrožení jich v té míře, ve které skutečně byly ohroženy a po případě poškozeny.
Jsou-li v napadeném rozsudku dostatečná skutková zjištění, z nichž lze učiniti právní závěr ve směru nevědomé nedbalosti obžalovaného, může zrušovací soud sám — ježto jde o posouzení nedbalosti jakožto právní složky přečinu § 335 tr. zák. — tuto otázku posouditi a věc rozhodnouti, a není třeba věc vraceti k novému rozsouzení soudu první stolice (§ 288 čís. 3 prvá věta tr. ř.).
(Rozh. ze dne 21. února 1934, Zm II 344/33.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Moravské Ostravě ze dne 14. července 1933, jímž byl obžalovaný zproštěn podle § 259 čís. 2 tr. ř. z obžaloby pro přečin § 335 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a uznal obžalovaného vinným přečinem podle § 335 tr. zák.
Z důvodů:
Zmateční stížnost uplatňuje jen důvod zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř.
Bezpředmětný jsou arci vývody stížnosti, pokud dokazují, že podřadění skutku, jímž bylo byť jen z poděšení, z leknutí nebo ze strachu vykročeno z mezí nutné obrany, pod ustanovení § 335 (431) tr. zák. není ustanovením § 2 g) tr. zák. vyloučeno, nýbrž docela připuštěno a že podnapilost — rozuměj sama o sobě — neruší odpovědnost pachatele ani s hlediska ustanovení, které tresce úmyslné způsobení výsledku nastavšího vykročením z nutné obrany jako zločin, tím méně s hlediska podpůrného ustanovení § 335 (431) tr. zák. Neboť jiným názorem neřídí se ani napadený rozsudek, jenž nezprošťuje obžalovaného, jak nesprávně předpokládá stížnost, z obžaloby pro přečin § 335 tr. zák. jen a již proto, že příčinami vykročení z mezí nutné obrany byly poděšení a podnapilost obžalovaného, nýbrž proto, že si obžalovaný následkem své podnapilosti a svého poděšení neuvědomil, že překročuje nutnou mez toho, co bylo potřebné k odvrácení protiprávního útoku osoby, proti níž vystřelil úmyslně, by útok zmařil; v poukazu na podnapilost pak má zřejmě rozsudek na zřeteli jen, že podnapilostí bývá i byl sesílen účinek vyděšení na schopnost správného rozpoznání, čeho je k odvrácení útoku nutně zapotřebí.
Stížnost důvodně namítá, že soud nevzal v rozsudku zřetel k tomu, zda obžalovaný, na nějž bylo útočeno, nemohl, i když na jeho duševní stav účinkovalo poděšení, poznati, že k odvrácení útoku nebylo zapotřebí obranných činů, jaké předsevzal a jimiž v souzeném případě byl výstřel obžalovaného ze smrtící zbraně proti G-ovi, který přivodil G-ovu smrt. Podle poslední věty § 2 g) tr. zák. lze trestati vykročení z nutné obrany, k němuž došlo z poděšení, strachu nebo leknutí podle okolností jako trestný čin z nedbalosti podle ustanovení §§ 335, 431 tr. zák. Nedbale jedná však podle § 335 (431) tr. zák. pachatel nejen, když poznal a uvědomil si, že jeho jednání (opomenutí) je způsobilé přivoditi nebo zvětšiti nebezpečí pro život, zdraví nebo tělesnou bezpečnost lidí (nedbalost vědomá), nýbrž i když tento směr svého jednání (opomenutí) sice nepoznal a sobě neuvědomil, avšak při náležité pozornosti a opatrnosti — ovšem pokud mu byla podle jeho duševního stavu v době souzeného jednání (opomenutí) možná (srovnej nález čís. 4303 sb. n. s.) — z pramenů v § 335 tr. zák. naznačených poznati a sobě uvědomiti mohl (nedbalost nevědomá). Ježto se pak v případech vykročení z mezí nutné obrany vztahuje známka nedbalostí na poměr skutku, jímž bylo z obrany vykročeno, k rozsahu nutné obrany (srovnej nálezy čís. 3482, 3675 sb. n. s.) odpovídá pachatel za výsledek, který způsobil, vykročiv při odvracení protiprávního útoku z mezí nutné obrany, z důvodu nedbalosti podle § 335 (431) tr. zák. i, mohl-li — třebaže to nepoznal a sobě neuvědomil — v duševním stavu, který v něm byl vyvolán útokem, poznati a si uvědomiti, že jeho jednání nebylo k odvrácení útoku nutné, buď že za tím účelem vůbec nebylo třeba skutku ohrožujícího právní statky života, zdraví nebo tělesné bezpečnosti lidí, nebo že nebylo třeba ohrožení jich v té míře, ve které skutečně byly ohroženy a po případě poškozeny (srovnej nálezy čís. 3482, 3675 sb. n. s.). Rozsudek popírá výrokem nahoře v druhém odstavci opakovaným toliko vědomí obžalovaného o nadměrnosti obraný, aniž uvažuje vůbec o tom, zda obžalovaný nemohl či mohl seznati, že není k odvrácení útoku G-ova zapotřebí skutku obžalovaným za tím účelem předsevzatého, rány vedené přímo proti tělu útočníka, jenž jí byl zasažen a usmrcen. Zprostil-li tudíž rozsudek obžalovaného, ačkoliv popřel jen vědomou nedbalost, nikoliv i nedbalost nevědomou, je výrok ten výsledkem neúplného a proto nesprávného použití zákona. Z tohoto důvodu je zmateční stížnost oprávněna; bylo jí proto vyhověti a napadený rozsudek zrušiti.
V napadeném rozsudku jsou dostatečná skutková zjištění, z nichž lze učiniti právní závěr ve směru rozsudkem pominutém, t. j. ve směru nevědomé nedbalosti obžalovaného, takže nejvyšší soud jako soud zrušovací může sám — ježto jde o posouzení nedbalosti jakožto právní složky přečinu podle § 335 tr. zák. — tuto otázku posouditi a věc rozhodnouti, a není třeba věc vraceti k novému rozsouzení soudu první stolice (§ 288 č. 3 prvá věta tr. ř.).
Je zjištěno, že chvíli před tím, nežli obžalovaný použil proti G-ovi smrtelné zbraně, strhla se mezi obžalovaným a jeho přítelem B-em na jedné straně a mezi G-em a K-em na straně druhé rvačka, při níž byl B. pobit, že však rvačka ta byla přerušena a že obžalovaný i B., odtrhnuvše se od G-a a K-a, odcházeli rychlým krokem s místa rvačky, takže v této době jejich ohrožení, třebas byli G-em a K-em následováni, nebylo již té intensity a bezprostřednosti, jako bylo před tím v půtce, při níž obžalovaný zbraně ke své obraně pokud se týče k obraně B-ově nepoužil; ba není ani zjištěno, že při rvačce použitím střelné zbraně alespoň jen hrozil. Dále je zjištěno, že obžalovaný vystřelil proti G-ovi, když byl strčil B-e za sebe, jako by ho chtěl krýti svým tělem, při čemž pronesl výroky že ručí za B-ův život; poněvadž pak vystřelil na G-e, když byl od něho vzdálen asi pět kroků, a to v okamžiku, když G. se obracel, takže byl střelou zasažen do zad, lze z této situace souditi zcela bezpečně, že již předchozí jednání obžalovaného bylo G-ovi dostatečným odstrašením a že okamžité střílení ze smrtící zbraně přímo proti G-ovi bylo naprosto ukvapené. Okolnosti ty jasně nasvědčují tomu, že obžalovaný si z vylíčeného sledu událostí mohl a měl uvědomiti, že ohrožení tělesné bezpečnosti jeho, pokud se týče B-e, se strany pronásledujícího G-e a K-a není tak bezprostřední, a jiným způsobem než střelbou na G-e neodvratítelné, neboť z toho, že se G. obracel již při tom, když obžalovaný zaujal vylíčenou obrannou posici, mohl a měl obžalovaný usouditi, že k odvrácení útoku není třeba toho obranného prostředku, kterého použil. Že si mohl a měl uvědomiti podle přirozených a každému snadno poznatelných následků, že výstřelem proti střední části těla člověka z browningu na vzdálenost asi pěti kroků ohrožuje bezpečnost života G-ova, o tom nelze pochybovati; v rozsudku soudu prvního není zjištěno a také výsledky průvodního řízení nevyšlo najevo nic, co by nasvědčovalo tomu, že přestrašení nebo podnapilost obžalovaného v době činu vylučovala možnost takové úvahy obžalovaného a možnost postřehu, že k uniknutí před pronásledovateli, pokud se týče k jejich zastrašení stačí aspoň předběžné použití zbraně méně nebezpečným způsobem, na příklad výstřelem do vzduchu, nebo stranou do země. Že obžalovaný takové úvahy schopen byl, tomu nasvědčuje zjištění, že bezprostředně před smrtícím výstřelem strčil B-e za sebe, jako by ho chtěl krýti svým tělem, při čemž pronesl výrok, že ručí za B-ův život. Obžalovaný mohl postříci a si uvědomiti, že toho způsobu obrany, kterého použil, není třeba, že tím vybočuje z nutné obrany a že nad potřebu ohrožuje, nanejvýš nebezpečně bezpečnost života G-ova.

Citace:

č. 4930. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 87-90.