Čís. 4932.

Zásada § 4 tr. zák., podle níž trestný čin může býti spáchán i na osobách, které si škodu (jež se jim způsobuje) přejí nebo k ní svolují, má místo i při přečinech a přestupcích. Zásada ta neplatí sice bezvýjimečně, platí však v případech, kde trestním zákonem zapovězený útok pachatelův směřuje proti právnímu statku, který trestní zákon chrání ve veřejném zájmu i proti vůli osoby skutkem pachatelovým dotčené (na př. jde-li o právní statky života a tělesné bezpečnosti, tedy i zdraví).
Pachatele přečinu § 18 odst. 2 zák. čís. 241/1922 nevyviňuje okolnost, že ohrožená strana věděla, že je pachatel nakažen, a přes to soulož žádala.
(Rozh. ze dne 26. února 1934, Zm I 565/32.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. května 1932, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem podle § 18 čís. 2 zákona o potírání pohlavních nemocí čís. 241/1922 sb. z. a n.
Důvody:
Zmateční stížnost napadá rozsudek soudu prvé stolice důvodem zmatečnosti podle § 281, čís. 9 a) tr. ř. Zmatek ten spatřuje v tom, že nalézací soud shledal v činu obžalované obžalobou za vinu dávaném a rozsudkem zjištěném, t. j. v činu záležejícím v tom, že uvedla v únoru 1931 v J. vědomě Karla F-a souložemi v nebezpečí pohlavní nákazy kapavkou, skutkovou podstatu přečinu podle § 18, odst. 2 zák. ze dne 11. července 1922, čís. 241 Sb. z. a n., ač prý tu vpravdě o trestný čin vůbec nejde, an prý F., jak obžalovaná tvrdila, o tom věděl, že je nemocna (nakažena kapavkou), a přes to prý na ní žádal, aby s ním souložila. Z rozhodovacích důvodů vysvítá, že rozsudek pokládá za zjištěno, že se věc sběhla způsobem obžalovanou tvrzeným, t. j. že obžalovaná ukazovala F-ovi poukázku k léčení a též mu sdělila, že je nakažena, že tedy F. věděl, že je nakažena, a že přes to na ní žádal, aby s ním souložila; neboť rozsudek neoznačuje zodpovídání se obžalované, jímž se v rozhodovacích důvodech obírá, za nevěrohodné, nýbrž praví, že okolnost ta, že F. věděl, že obžalovaná je nakažena, a přes to na ní žádal, aby s ním souložila, je pro posouzení viny obžalované nerozhodna. Stížnost brojí svou námitkou zřejmě proti posléze zmíněnému výroku rozsudkovému, avšak neprávem. Právní názor jí hájený odporuje zásadě § 4 tr. zák., podle níž trestný čin může býti spáchán i na osobách, které si škodu (jež se jim způsobuje) přejí nebo k ní svolují. Zásadu tu je vztahovati i na přečiny a přestupky, ač § 4 tr. zák. není v § 239 tr. zák. citován. (Stoss, Lehrbuch des österreichischen Strafrechtes, 2. vyd., str. 157; Altmann, Kommentar zum österreichischen Strafgesetz, str. 58, 684; Miřička, Rakouské trestní právo hmotné [přednášky z roku 1925], str. 61 a násl.; Ritter, str. 105; rozh. čís. 3395 víd. sb. a j. Jiného mínění je ovšem Finger I. str. 660, 661). Zmíněné zásadě nelze ovšem přiznati platnost pro všechny trestné činy. Svolil-li nositel právního statku k jeho porušení neb ohrožení, vylučuje to protiprávnost a tím i trestnost skutku pachatelova, bylo-li svolení to dáno opravdově a dobrovolně osobou k disposici takové způsobilou, a oprávněnou. Právo k takovému disponování právním statkem však přísluší jeho nositeli jen, pokud tu není přímého veřejného zájmu na tom, aby právní statek, o který jde, byl chráněn i proti vůli jeho nositele. Svolením poškozeného neb ohroženého ke skutku pachatelovu pokud se týče k poškození neb ohrožení právního statku, jež se tímto skutkem způsobuje, je proti- právnost a tím i trestnost skutku vyloučena u všech trestných činů soukromožalobných, ježto tu není veřejného zájmu na jich stíhání, dále u takových trestných činů, při nichž nesvolení poškozeného neb ohroženého je výslovně prohlášeno za znak skutkové podstaty trestného činu (jako na příklad při krádeži), a u trestných činů, které podle povahy své nemohou býti spáchány na svolujícím (jako na př. při většině deliktů proti majetku a svobodě). Naproti tomu platí zásada § 4 tr. zák. ve všech případech, kde útok pachatelův trestním zákonem zapovězený směřuje proti právnímu statku, jejž trestní zákon chrání v přímém veřejném zájmu i proti vůli osoby skutkem pachatelovým dotčené. K těmto nositelem právního statku nezcizitelným právním statkům patří zejména právní statky života a tělesné bezpečnosti, tedy i zdraví (viz uvedenou literaturu a rozhodnutí č. 4194 víd. sb.). V souzeném případě bylo skutkem obžalované ohroženo zdraví Karla F-a. Právní statek zdraví je zákonem ze dne 11. července 1922, čís. 241 sb. z. a n. o potírání pohlavních nemocí nepochybně chráněn v přímém veřejném zájmu i proti vůli nositelů tohoto právního statku. To vysvítá z četných ustanovení tohoto zákona, zejména z ustanovení §§ 2—8, 12 a 16. Podle toho šlo o útok na právní statek, jehož F. se nemohl svolením ke skutku obžalované platně vzdáti. Zaujal-li tedy nalézací soud ve svém rozsudku stanovisko, že skutečnost, že F. věděl o tom, že obžalovaná je nakažena, a přes to na ní žádal, aby s ním souložila, je pro posouzení viny obžalované nerozhodnou, t. j. že nemění nic na tom, že se obžalovaná dopustila uvedeným skutkem přečinu podle § 18, odst. 2 zák. ze dne 11. července 1922, čís. 241 sb. z. a n., nelze mu důvodně vytýkati mylné právní posouzení věci.

Citace:

č. 4932. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 92-94.