Čís. 4977.

Řidič automobilu musí (§ 335 tr. zák.) počítati s tím, že dle zkušeností obecenstvo spějící na druhou stranu jízdní dráhy nevyčkává odjezdu vlaků elektrické dráhy, a proto při předjíždění elektriky zachovati se tak, aby mohl dle potřeby zastaviti (§ 45 nař. čís. 81/1910; § 55 bod 6, § 11 praž. ulič. řádu); nezáleží na tom, zda elektrická dráha již jela, či dosud stála.
(Rozh. ze dne 12. dubna 1934, Zm I 772/32.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 12. srpna 1932, jímž byl uznán vinným přečinem proti bezpečnosti života podle § 335 tr. zák.
Z důvodů:
S hlediska hmotně-právního — správně podle čís. 9 a) a nikoliv 10 § 281 tr. ř. — uplatňuje stížnost, že soud jednak neprávem používá na daný případ ustanovení § 11 uličního a jízdního řádu pražského z 2. srpna 1931, ježto elektrika v době předjíždění již nestála, jednak nepřihlíží k ustanovení § 55 ulič. a jízd. ř., podle něhož (bod 6) jest zapovězeno přecházeti jízdní dráhu těsně před (i za) stojícími (vozidly nebo) vlaky elektrických drah.
Námitky nejsou důvodné. Nalézací soud zjistil, že obžalovaný věděl, že jde o stanici elektrické dráhy před nádražím, značně frekventovanou, a že si při normální obezřetnosti mohl uvědomiti, že někdo z pasažérů vystoupivších půjde k nádraží a tím se ocitne v jeho jízdní dráze. Při tom má soud patrně na mysli, že podle zkušeností obecenstvo spějící na druhou stranu jízdní dráhy nevyčkává odjezdu vlaků elektrické dráhy. S tím počítal ostatně také uliční a jízdní řád, který přes výslovný zákaz § 55 bod 6 stanoví v § 11 zvláštní omezující podmínky pro předjíždění vlaků elektrických drah stojících ve stanici nebo zastávkách. Nalézací soud patrně — a to právem — předpokládá, že s onou zkušeností mohl počítati i obžalovaný, jenž byl pak proto již dle povšechného předpisu § 45 nařízení čís. 81/1910 povinen při předjíždění elektriky zachovati se tak, aby mohl podle potřeby ihned zastaviti. Za tohoto stavu věci nesešlo na tom, že soud při uvažování o subjektivní vině obžalovaného ne měl snad na zřeteli ustanovení § 55 uličního a jízdního řádu, zejména když případné spoluzavinění Václava P-a nemohlo obžalovaného vyviniti. Nelze tedy soudu důvodně vytknouti, že opomenuv zmíněný předpis vzíti v okruh svých úvah nesprávně použil § 335 tr. zák., jenž k takovým předpisům výslovně poukazuje. Mohl-li si pak ale obžalovaný, jak soud zjistil, vůbec uvědomiti, že se mu některá z osob z elektriky vystoupivších ocitne v jízdní dráze, nezáleželo již na tom, mohl-li tak učiniti právě vzhledem k ustanovení § 11 uličního a jízdního řádu. Otázka, hodí-li se tento předpis dle svého doslovu na souzený případ, nemá tudíž rozhodného významu, ač sluší říci, že při účelném výkladu předpisu toho dospěje se k úsudku, že nemůže rozhodovati, jela-li již elektrika či stála-li dosud klidně, nýbrž že záleží na tom, nacházela-li se — ať stojíc nebo zvolna se rozjíždějíc — dosud ve stanici nebo zastávce, t. j.,v prostoru určeném k vystupování a nastupování obecenstva a jím k tomu užívaném.

Citace:

č. 4977. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 185-186.