Čís. 198 dis.
Má-li obstáti usnesení o tom, že není důvodu ku kárnému stíhání advokáta, musí přesvědčivě dolíčiti, že a proč je vyloučeno podezření jakéhokoliv porušení povinnosti advokátovy dle § 9 neb 10 adv. ř.
Advokát nesmí nevěcně zlehčovati soudcovská rozhodnutí, zástupce odpůrcova nebo soudce.
Nesnáší se se ctí a vážností stavu, by advokát proto, že soud nesouhlasil s jeho právnickými názory, vyličoval rozhodnutí jako křivdu, zavazující k náhradě ať právně nebo jinak.
(Rozh. ze dne 14. května 1934, Ds I 53/33.)
Nejvyšsí soud jako soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie vyhověl stížnosti zástupce komory do usnesení kárné rady pro advokáty a kandidáty advokacie v Čechách ze dne 16. října 1933, jímž bylo usneseno, že není příčiny ke kárnému jednání proti Dr. Františku S-ovi, a změnil napadené usnesení tak, že je důvod ke kárnému řízení proti Dr. Františku S-ovi pro uveřejnění článku: Zajímavý »koňský« spor v časopise Č. a. ročník XVIII čís. 1 a 2.
Odůvodnění:
Má-li obstáti usnesení, že není důvodu ke kárnému stíhání, musí přesvědčivě dolíčiti, že a proč je vyloučeno podezření jakéhokoliv porušení povinnosti advokátovy podle § 9 nebo 10 adv. ř. To se může státi tím, že se dolíčí nedostatek skutkové podstaty kárného činu v tom, co je inkriminováno, nebo že podle zjištěné podstaty skutkové jsou dány vyvinující důvody, nebo že je provedeným vyšetřováním buď vyvráceno podezření nebo ho není pro nedostatek důkazu pachatelství. Pokud nejsou splněny tyto předpoklady, nelze říci, že není příčiny ke kárnému stíhání.
Podrobí-li se usnesení kárné rady přezkumu z těchto hledisk, není opodstatněno. Kárná rada neshledala v uveřejnění ani porušení povolání ani zlehčení cti a vážnosti stavu. Prvou kvalifikaci vyloučila proto, že v době kdy Dr. S. článek uveřejnil, nebyl již zástupcem strany, protože spor byl pravoplatně skončen a není prokázáno, že uveřejnil článek z příkazu mandantky.
Toto odůvodnění však není v souhlase s vlastním zodpovídáním Dr. S-ě, ani s obsahem samého článku. V samém článku snažil se obviněný dolíčiti, že jeho straně bylo ukřivděno a výslovně uváděl, že nekoná (když uveřejňuje článek) než jen svou povinnost, je-li povinností advokáta zastupovati stranu podle zákona a hájiti jejích práv bedlivě, věrně a svědomitě proti každému. V prvním svém vyjdření ze dne 20. února 1933 na advokátní komoru vytkl Dr. S. jako účel článku, že bylo jeho povinností hájiti a zastupovati stranu věrně a poctivě. Sám obviněný tedy stojí na stanovisku, že vystupoval jako zástupce svých mandantů. Při tom setrval i ve svém vyjádření ze dne 18. června 1933 na kárnou radu bráně se tím, že se dovolával § 9 adv. ř. a že bylo jeho stavovskou povinností to, co uveřejnil. Podle toho chtěl obviněný oním článkem hájiti právo své strany a odčiniti domnělou křivdu. K tomu směřuje zejména zakončení jeho článku, kde uvádí, že on sám aspoň odčinil křivdu, neúčtoval své klientce útraty, ani si nenechal hraditi hotová vydání a apostrofuje nejvyšší soud otázkou, jak on odčiní křivdu. Také předpoklad, že Dr. S. nevystupoval jako zástupce strany proto, že byl spor skončen, není případný. To o sobě nebrání advokátu, by v zastoupení strany nehájil práva své strany ještě dále a jinak než sporem proti odpůrci, byť i cesta advokátem nastoupená nemusila vésti k cíli. Není proto napadeným usnesením vyvráceno, že nešlo o porušení povinnosti povolání překročením mezí § 9 adv. ř. proti zástupci odpůrcovu a soudu.
V napadeném usnesení dále není dolíčeno, proč závadný článek neobsahuje nic, co by bylo v rozporu se ctí a vážností stavu. Napadené usnesení nemá pro tento závěr dostatečné důvody. K udržení vážnosti advokátského stavu zajisté nepřispívají nevěcné útoky advokáta na soudy, na soudní rozhodnutí nebo na odpůrce advokátova. Má-li býti stav advokátský považován za pomocníka soudu v hledání práva a pravdy, jak to plyne z četných ustanovení advokátského řádu i kárného statutu, nesmí nevěcně zlehčovati soudcovská rozhodnutí, zástupce odpůrcova nebo soudce. Nesnáší se se ctí a vážností stavu, by advokát proto, že soud nesouhlasil s jeho právnickými názory, vyličoval rozhodnutí jako křivdu, zavazující k náhradě ať právně nebo jinak. Kritika soudních rozhodnutí v právnických časopisech může býti vítána jako pomůcka pro správný výklad zákona pro správné jeho užití na konkrétní případ, když vědeckými a právnickými vývody, tedy lege artis, se snaží ukázati, proč rozhodnutí nehoví právu nebo neužilo zákona správně. Kritika formou zahrocenou proti soudu bez právnicky vědeckých důvodů jistě tomuto stanovisku nehoví.
Kárná rada přes to, že nepovažuje dikci za vhodnou, neshledává v obsahu článku Dr. S-ě toho smyslu, že imputoval zástupci odpůrcovu hromadění žalob za účelem většího zisku, a nemohla dospěti k přesvědčení, že kritika Dr. S-ě co do formy vybočila v té míře z mezí přípustné kritiky, by byl za ně Dr. S. dále zodpověděn. Tyto důvody bez bližšího rozboru, proč nebyl shledán závadný smysl a proč není forma závadná, nestačí k vyloučení podezření, že může jíti o kárný přečin ať zlehčení cti a vážnosti advokátského stavu nebo porušení povinnosti povolání.
Presidium nejvyššího soudu pozastavilo se již nad slovem »koňský« v nadpisu článku „Zajímavý »koňský« spor” i nad vývody, že spor teprve po více jak půldruhém roce byl vyřízen a že rozhodnutí nej vyššího soudu vede k dalším logickým dedukcím: »Bylo štěstím nebo škodou, jak se to vezme, že vedle manželů F. B. a M. B. nebyli spoluvlastníky jejich statku, na př. tatínek nebo maminka, dědeček nebo babička, nebo strýček nebo tetička. Tu podle rozhodnutí nejvyššího soudu by je musil potkati stejný osud. Mohlo být podáno několik žalob, práce byla by nejdéle na 5 let zajištěna, spory by se pak vlekly jako tasemnice.«
Napadené usnesení se nevyjadřuje o tom, proč shledává tyto vývody věcnými a proč v nich nevidí vybočení z mezí § 9 a 10 adv. ř. Dále bylo presidiem nejvyššího soudu pozastaveno, že Dr. S., snaže se dolíčiti nesprávnost toho, že byli soudem spoluchovatelé koně uznáni povinnými k náhradě každý z polovice a připuštěna žaloba o polovici k náhradě proti každému z nich jednotlivě, hájí názor, že z důvodů solidarity závazku nelze žalovat i jen některého ze solidárně zavázaných spoludlužníků a že pasivně jsou legitimováni jenom všichni dohromady, a končí, obraceje se proti opačnému názoru nejvyššího soudu, takto: »K tomuto nemožnému názoru dal právní sankci nejvyšší soud. Říká-li se summum ius, summa injuria, je neodpustitelnou chybou, které se dopustil P. S. (patrně odpůrce nebo jeho právní zástupce), čehož nese neblahé následky M. B. tím, že byla odsouzena nahraditi útraty, na něž si musela vypůjčiti. Já, abych aspoň částečně sanoval křivdu, neúčtoval jsem útraty procesní, ba nedal si hradit ani hotová vydání; jak to odčiní i nejvyšší soud?«
Napadené usnesení samo nijak nevyvrací, proč výraz »koňský« v nadpisu článku nemá smysl zlehčili rozhodnutí nebo proč je věcnou kritikou, proč není závady proti výtce soudci a odpůrci, že soudce poradil odpůrci k omezení žaloby, když sám Dr. S. ve své obhajobě je pokládá za zaskočení. Napadené usnesení nerozbírá, proč smysl a tendence článku je jen věcnou kritikou, a ne znevažováním počínání soudcova, advokátova a rozhodnutí nejvyššího soudu, ježto neuvedlo vůbec bližších důvodů pro své stanovisko. Zůstalo neuváženo ze samého zod- povídání Dr. S-ě, že se pokládal postupem soudce a odpůrce za zaskočena, nebylo uváženo dále, zda a pokud lze ze článku čerpati dojem, že mělo býti naznačeno, že odpůrcovu advokátovi šlo o útraty, když zažaloval zvlášť druhou žalobou proti spoludlužníku druhou polovici náhrady škody. Nebylo uvažováno, zda nejvyššímu soudu měla být učiněna výtka tím, že rozhodl teprve po půldruhém roce a že jeho názor je nemožný, zejména když se Dr. S. táže, jak nejvyšší soud odčiní křivdu.
Protože tedy napadené usnesení neuvádí důvody, proč neshledalo překročení dovolené kritiky, proč vývody Dr. S-ě považuje za věcné a ne za znevažující soudce, odpůrcova advokáta a rozhodnutí nejvyššího soudu, není rozptýleno podezření, že závadným článkem Dr. S. opustil meze, jež vyžaduje vážnost stavu a jeho povolání.