Čís. 2525.

Svědek činí své povinnosti zadost, když udá vše, co ví, avšak jen to, co ví, když tudíž jeho výpověď jest úplným a věrným obrazem toho, co si uvědomil. Při posuzování otázky pravdivosti svědectví (§ 199 a) tr. zák.) nesmí se porovnávati s výpovědí to, co se událo, nýbrž to, co si svědek svými smysly uvědomil a co v době výpovědi zůstalo částí jeho vědomí.
Objektivní podmínkou ucházení se o křivé svědectví (§ 199 a) tr. zák.) jest žádost pachatelova, by svědek vypovídal jinak, než jak postřehl, subjektivně pak vyžaduje se vědomí pachatelovo, že to, co svědek má potvrditi, není v souhlase se subjektivními postřehy svědkovými.
(Rozh. ze dne 2. listopadu 1926, Zm II 414/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského jakožto nalézacího soudu v Jihlavě ze dne 6. září 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem dokonaného podvodu a pokusu svádění ke zločinu podvodu podle §§ů 9, 197, 199 písm. a) tr. zák., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný, a věc vrátil nalézacímu soudu, by o ní v rozsahu zrušení znovu jednal a rozhodl. — Čís. 2525 —
623
Důvody:
Podle rozsudečných zjištěni mělo se dne 27. října 1925 u okresního soudu v T. konati přelíčení proti Antonínu Č-ovi, Vojtěchu S-ovi a Josefu Č-ovi pro přestupek podle §u 431 tr. zák., jehož se prý dopustili tím, že postřelili na honě Vlastu a Miladu Š-ovy. Spisy okresního soudu v T., tohoto případu se týkající, byly u hlavního přelíčení v této věci čteny. Napadeným rozsudkem byl Antonín Č. uznán vinným, že dne 27. října 1926 na chodbě okresního soudu v T. před přelíčením slovy »Nám se jedná o zavření, řekněte u soudu co chcete, my Vám dáme náhradu, ale ta holka musí říci, že nás nepoznala,« jednak u Vlasty Š-ové o křivé svědectví se ucházel, jednak Jana Š-u svésti hleděl k tomu, by se tento u Vlasty Š-ové ucházel o křivé svědectví. Nalézací soud zjišťuje, že Antonín Č. věděl z četnického oznámení, že Vlasta Š-ová označila Vojtěcha S-a za onoho střelce, který ji pravděpodobně postřelil a s nímž ihned po postřelení mluvila, a že proto vědomě ji přímo vyzýval a prostředečně vyzývati se pokusil, by proti pravdě udala, že obžalovaných nepoznala. Stížnost uplatňuje zmatek podle §u 281 čís. 5 tr. ř. z největší části proti zákonu, hodnotíc svémocně výpovědi svědecké a brojíc proti zjištěním nalézacího soudu (§ 258 tr. ř.). Přes to jí nelze upříti oprávnění, pokud vytýká rozsudku neúplnost, ježto neoceňuje výsledky průvodního řízení, jak vyšly na jevo z přečtených spisů okresního soudu v T., najmě výpovědi Antonína S-e, Antonína В-y, Františka M-а a Antonína B-ů, kteří prý potvrdili souhlasně, že neviděli, že nějaká děvčata se S-em mluvila, zejména pak Antonína В-y, jenž udal: »Musil bych o tom věděti, kdyby byl s někým cizím mluvil, poněvadž jsem, byl u něho stále« a Antonína B-ů, jenž udal, »Kdyby se bylo to neb ono (totiž že S. děvčata postřelil a s nimi mluvil) stalo, byl bych to musil viděti, poněvadž jsem stál v blízkosti střelců, tedy i S-a«.
Zmateční stížnosti dlužno přisvědčiti v tom, že ony okolnosti skutečně z oněch spisů vyplývají, jedná se však o to, zda se vytýkaná neúplnost týká okolnosti rozhodné. Svědek činí své povinnosti svědecké zadost, když udá vše, co ví, avšak jen to, co ví, když jeho výpověď jest úplným a věrným obrazem toho, co si uvědomil. Při posuzování otázky pravdivosti svědectví nesmí se to, co se událo, porovnávati s výpovědí, nýbrž musí se porovnávati s výpovědí to, co si svědek svými smysly uvědomil a co v době výpovědi zůstalo částí jeho vědomí (Finger II 613).
Není proto křivým svědectvím, když svědek vylíčí děj třeba objektivně nepravdivě a nesprávně, nastal-li dotyčný postřeh u svědka následkem nesprávného uvědomění smyslového, na př. svědek špatně viděl, slyšel. Jest však křivým svědectvím, když svědek sice případ vylíčí objektivně správně a pravdivě, avšak když jej buď vůbec nepostřehl neb postřehl nesprávně. Při posuzování subjektivní nepravdivosti a nesprávnosti bude tudíž vždy podstatně na váhu padati, jak se příběh ve skutečnosti sběhl, tedy zjištění objektivní pravdy, neboť z toho, co jest objektivní pravdou, lze usuzovati na to, co svědek subjektivně mohl postřehnouti a postřehl, neb nemohl postřehnouti a nepostřehl. Ucházení o křivé svědectví záleží v projevu přání, by svědek oné své povinnosti nedostál a by něco vypověděl, co podle jeho subjektivního uvědomění — Čís. 2526 —
624
pravdě neodpovídá. Uchazeč ucházeje se o křivé svědectví, musí míti vědomí, že to, co svědek má podle jeho přání potvrditi, neodpovídá skutečným postřehům svědkovým, že to, co svědek má potvrditi, není subjektivním uvědoměním a přesvědčením svědkovým. Může se tudíž dopustiti ucházení se o křivé svědectví i ten, kdo požádá, aby svědek potvrdil třeba skutečnost objektivně pravdivou, které však svědek nepostřehl vůbec nebo snad omylem jinak, než se skutečně sběhla. Jest tudíž objektivní podmínkou ucházení se o křivé svědectví žádost uchazeče, by svědek vypovídal jinak, než jak postřehl. Aby však toto ucházení se bylo zločinným, musí uchazeč býti si subjektivně vědom toho, že to, co svědek má potvrditi, buď vůbec odporuje subjektivním postřehům svědkovým, nebo že toho vůbec svědek nepostřehl. Z toho plyne, že stejně jako při řešení otázky viny při přímém křivém svědectví, bude i při ucházení se o křivé svědectví soudu zjišťovati objektivní pravdu, totiž jak se příběh ve skutečnosti sběhl, a z toho pak usuzovati na to, zda uchazeč, ucházeje se o křivé svědectví, byl si toho vědom, že požaduje od svědka, by udal něco, co není v souhlasu se subjektivními postřehy svědkovými. Měl tudíž nalézací soud zabývati se oněmi svědeckými výpovědmi pří zjišťování objektivní pravdy a po jejím zjištění přistoupiti ku řešení subjektivní stránky činu. Jelikož nalézací soud tak neučinil, jest rozsudek ohledně Antonína Č-a zmatečným a bylo proto, ježto se nelze obejíti bez nového hlavního přelíčení, podle §u 5 zákona ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. z roku 1878 uznati právem, jak se stalo.

Citace:

č. 2570. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 731-733.