Č. 10321.

Horní právo. — Zaměstnanci veřejní: O nároku úředníka státních dolů na tantiémy a provozní premie.
(Nález ze dne 1. února 1933 č. 1782).
Věc: Ing. Gustav B. v T. (adv. Dr. Otmar Schmiedinger z Mostu) proti ministerstvu veřejných prací o výplatu tantiém a těžebního přídavku. Výrok; Nař. rozhodnutí se zrušuje, pokud jde o výplatu tantiém po státním převratu, pro v a d nost řízení, pokud jím byla zamítnuta žádost sílová o výplatu těžebních přídavků, pro nezákonnost; jinak se stížnost zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: O žádostech st-lových z 15. srpna 1925 a z 25. května 1926, jimiž se domáhal, aby mu jako technickému úředníku státních dolů na Mostecku byl vyplacen nedoplatek na zadržených tantiémách a těžebním přídavku za dobu od roku 1917, resp. 1919 do září 1925, rozhodlo žal. min. nař. rozhodnutím takto: »Pokud jde o výplatu Vámi požadovaných tantiém za provozní rok 1917 až 1918, min. prací požadavku tomuto nevyhovuje, ježto nejde tu o závazek Čsl. státu, nýbrž nejvýše o závazek býv. rakouské státní správy, za který Čsl. stát podle zák. č. 156/26 není ničím povinován. Je nerozhodné, že nevyplacené částky remunerací a tantiém byly přihlášeny do likvidační podstaty, ježto mírová smlouva Saint-Germainská spočívá na principu teritoriality a likvidační podstaty vyjma specielní otázky, mezi něž daná věc nenáleží, vůbec nezná. Závazek k výplatě tantiém za dobu před převratem odůvodňujete také tím, že min. prací vyplácením záloh na tantiémy uznalo Váš nárok na výplatu tantiém, avšak neprokazujete, že min. prací výslovně na sebe vzalo splnění tohoto závazku. V okolnosti té, že min. prací na základě svolení min. fin. poskytlo zálohy na tantiémy na rok 1917 až 1918, nelze však spatřovati převzetí závazku k výplatě tantiém. Závazek ten mohl by pro Čsl. stát vzniknouti jen v tom případě, kdyby Čsl. stát vzal výslovně na sebe splnění závazku k placení tantiém za dobu před převratem (§ 4 zák. č. 156/26), což se však nestalo.«
»Rovněž Vaší další žádosti o výplatu provozních prémií ve výši Vámi v žádostech uváděné min. prací nevyhovuje z těchto důvodů: Provozní premie podle své povahy jsou mimořádnou odměnou za mimořádný výkon, kterou znovu pro každý rok min. prací za souhlasu min. fin. a od roku 1924 na základě schválení vlády poskytuje zaměstnancům účastným na správě státních báňských a hutnických závodů dobrovolně bez povinnosti k tomu. Výnosy min. prací z 11. dubna 1919 a z 23. srpna 1920 nebyl normován právní nárok zaměstnanců na premie tam vytčené, nýbrž ve výnosech těch stanoví se pouhá direktiva pro podřízené správy a ředitelství jednotlivých závodů, aby postupovaly podle jednotných zásad, rozhodnutí však o přiznání prémií jest vyhraženo zcela volnému, ničím neobmezenému uvážení min. prací, které premie přiznati nemusí ani tehdy, když zaměstnanec splnil všechny podmínky výnosu. Ježto tedy na udělení provozních prémií nemáte nároku, min. prací Vaší žádosti o vyplacení provozních prémií ve výši Vámi požadované nevyhovuje.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvažoval nss takto:
Nař. rozhodnutím došly formálního vyřízení všechny žádosti st-lem vznesené, zejména žádost za přiznání t. zv. tantiém za dobu před státním převratem, dále za přiznání týchž tantiém za dobu od 28. října 1918 až do dne st-lova pensionování, a konečně za přiznání, resp. doplnění t. zv. provozních prémií až do doby st-lova pensionování.
Nař. rozhodnutí, ačkoli jeví se podle svého znění jako věcné vyřízení všech těchto tří požadavků, neobsahuje ve skutečnosti výroku o žádosti shora na druhém místě uvedené, jež týká se t. zv. tantiém za dobu po státním převratu. Lze zajisté připustiti, že nebylo by procesně nepřípustno vyřízení tohoto požadavku prozatím vyloučiti a vyhraditi zvláštnímu rozhodnutí pozdějšímu. Leč nař. rozhodnutí neobsahuje takovéto výhrady a to je právě důvodem, proč dlužno je pojímati jako vyřízení i tohoto petitu. V nař. rozhodnutí nelze však ohledně tohoto petitu nalézti nejen žádné odůvodnění, nýbrž, jak již bylo podotknuto, ani žádný výrok. V tom musil nss shledati podstatnou vadu řízení.
Pokud jde o výrok nař. rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o přiznání tantiém za dobu před státním převratem, opírá se žal. úřad o ustanovení § 4 zák. č. 156/26 o převzetí závazků rakouského státu, pocházejícího z dob předpřevratových. Žal. úřad dovozuje, že dotčený závazek rakouského státu nebyl Republikou Čsl. výslovně převzat. Proti tomu namítá stížnost, že nesporné poskytnutí zálohy na zmíněné tantiémy rovná se výslovnému převzetí závazku bývalého státu.
Vzhledem k dovolanému předpisu zák. č. 156/26 byl nss zbaven povinnosti řešiti otázku ostatně nanejvýš spornou, do jaké míry při rozdělení některého státu vstupují státy nástupnické do závazků rozděleného státního celku. Pro rozhodování státu čsl. je v tomto směru výlučně rozhodnou positivní zákonná norma československá. Podle předpisu § 4 zák. č. 156/26, jehož se žal. úřad dovolává, vyjímají se ze zásady, že republika čsl. odmítá převzítí závazky starého státního celku, jež je vyslovena v § 1, ony zákony a akty, jimiž čsl. stát splnění závazků uvedených v § 1 tohoto zákona výslovně na sebe vzal. Lze pominouti otázku, zda předepsané zde výslovné převzetí bylo by se musilo státi slovným projevem vůle, neboť stížnost sama spatřuje v poskytnutí zmíněné zálohy jen konkludentní jednání, hájí však názor, že konkludentni jednání sluší klásti na roven výslovnému projevu vůle. Leč jednání konkludentní je — jak praví § 863 o. z. o. — právě opakem výslovného projevu vůle, z čehož se podává, že jednání konkludentní nelze klásti na roven výslovnému převzetí závazku, jež cit. zákon v § 4 požaduje. Proti tomu nedá se s úspěchem argumentovati výkladem, jaký snažil se zástupce stížnosti dáti při ústním líčení výrazu »akty«, neboť výrazu »akt« nepoužívá se v právní mluvě ve smyslu ryze gramatikálním, tedy jako substantiva odvozeného z latinského slova »agere«, naopak značí akt formální, jak dosvědčují obvyklé výrazy jako akt státní, akt správní a pod.
Leč i kdyby bylo lze připustiti, že jednání konkludentní lze klásti na roveň převzetí závazku nějakého výslovným aktem, bylo by lze za konkludentní uznati jen takové jednání, které by — jak jest to vyjádřeno v § 863 o. z. o. — po úvaze všech okolností nepřipouštělo rozumného důvodu k pochybnostem o úmyslu jednajícího. Jinými slovy jednání musilo by býti naprosto jednoznačné. To však o poskytnutí zálohy nelze říci, kdyžtě v poskytnutí tom lze spatřovati právě tak platbu poskytnutou na účet povinného státu starého (likvidační masy), jako na účet Republiky Čsl. V tomto bodě nemohla tudíž stížnost uznána býti důvodnou. Pokud jde konečně o poslední bod stížnosti, týkající se t. zv. provozních prémií, byl požadavek st-lův zamítnut z dvojího důvodu. Nejprve proto, že dovolané výnosy min. prací z 11. dubna 1919 a z 23. srpna 1920 nezakládají právního nároku na tyto premie, dále pak proto, že premie ty dlužno pojímati jako mimořádnou odměnu za mimořádný výkon, poskytovanou vždy znovu za každý rok. Běží tedy o právní povahu zmíněných provozních prémií. Leč výnosy shora uvedené nepodávají o právní povaze těchto prémií žádného vysvětlení, neboť se o ní ani slovem nezmiňují, ponechávajíce premie v platnosti tak, jak až do té doby byly poskytovány, aniž se na jejich dosavadní povaze něco mění. Nelze proto na podkladě těchto výnosů právní povahu provozních prémií vůbec řešiti a zejména nelze s poukazem na tyto výnosy sporné premie prohlásiti za mimořádnou odměnu za mimořádný úkon, poskytovanou vždy znovu za každý rok.
Za tohoto stavu může pro zjištění právní povahy zmíněných provozních prémií býti rozhodným výhradně výnos býv. min. prací z 30. dubna 1918, jímž premie ty byly zavedeny. V tomto výnosu nelze však nalézti nejmenší oporu pro nazírání žal. úřadu, že jde o honorování mimořádných výkonů, naopak z obsahu výnosu toho bylo by mnohem spíše možno souditi na úmysl poskytnouti dočasným státním zaměstnancům všeobecný přídavek drahotní. Nař. rozhodnutí spočívá tudíž v tomto směru jednak na nesprávném pojetí významu obou dovolaných výnosů z let 1919 a 1920, jednak na ničím nepodepřené kvalifikaci provozních prémií jako mimořádné odměny za mimořádný výkon.
Bylo proto nař. rozhodnutí v tomto směru zrušiti pro nezákonnost, aniž mohl nss vejíti na otázku, žal. úřadem v důsledku jeho mylného právního názoru nezodpověděnou, zda tyto provozní premie vzhledem k povaze aktu, jímž byly založeny, tvoří předmět právního nároku.

Citace:

Č. 10321. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 415-418.