Č. 10280.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitosti: Strana je pod následky prekluse za platnosti dávk. řádu č. 143/22 jen tehdy povinna uplatňovati osvobození od dávky při převodu pozemků k stavbě určených (§ 52 zák. č. 44/27 Sb.) již v přiznání k dávce, jsou-li v době přiznávky již dány faktické předpoklady nároku na osvobození to.
(Nález ze dne 19. ledna 1933 č. 68.) Prejudikatura: srov. Boh. A 4274/24.
Věc: Jan a Otilie M. v B. proti zemskému úřadu v Bratislavě o vrácení obecní dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Manželé Jan a Otilie M. v B. trhovými smlouvami z 10. a 13. prosince 1923 a z 18. a 26. února a 17. května 1924 prodali manželům Janu a Heleně B., Josefu a Heleně M., Juliu a Terezii O., Štěpánu a Julii R., Štěpánu P., Ludmile Š. a manželům Josefu a Anně S. pozemky čis. kat. ... Ze všech těchto převodů vyměřila obec B. dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí v částce 2.940'49 Kč, kterou usnesením obecní rady snížila pak na 2.500 Kč. V této částce byla dávka do obecní pokladny zaplacena.
Podáním z 19. srpna 1928 žádali manželé Jan a Otilie M., poukazujíce k tomu, že dávku v částce 2.500 Kč dne 17. prosince 1924 zaplatili, aby obec splacenou dávku vrátila, ježto podle § 52 zák. č. 44/27 a stejných předpisů předchozích jsou převody stav. pozemků od dávky osvobozeny a ježto novostavby v dotyčných létech byly provedeny. Obecní zastupitelstvo v B. usnesením ze 6. října 1928 žádosti nevyhovělo.
K odvolání manželů M. okresní úřad v Bánovcích rozhodnutím z 10. května 1929 usnesení obecního zastupitelstva zrušil a nařídil vrácení dávky. Proti tomuto rozhodnutí odvolala se obec B. Zemský úřad v Bratislavě nař. rozhodnutím odvolání obce vyhověl a vyslovil, že zcizitelé nemají nároku na vrácení dávky.
O stížnosti manželů Jana a Otílie M. do rozhodnutí tohoto podané uvážil nss takto:
Nař. rozhodnutí založeno jest na dvou samostatných důvodech: 1. St-lé, ač věděli již během ukládacího řízení, že prodali pozemky, rozdělené na stavební parcely, k účelům stavebním a mohli již v přiznání uplatňovati nárok na výhodu podle § 52 zák. č. 44/27, přiznání vůbec nepodali a proti platebnímu rozkazu se neodvolali. Tím byli se svým nárokem podle § 16 odst. 2 dávk. pravidel prekludováni; vyměřující úřad není povinen z moci úřední k výhodám strany přihlížeti. 2. Podle výkazu obce B. ze 6. září 1929 činila plocha odprodaných pozemků 1.751□°, z ní však bylo zastavěno včetně s plochou pro dvory a zahrady toliko 968□°. Nebyly tudíž pozemky zastavěny v plné míře ve smyslu § 52 zák. č. 44/27, a prodávajícím nárok na osvobození od dávky nepřísluší.
St-lé proti prvému důvodu namítali, že § 52 zák. č. 44/27 nic nestanoví o tom, že má býti výhrada včas uplatňována, citovaný zákon ani ještě v době vyměření dávky v platnosti nebyl. Ustanovení § 16 dávk. pravidel o preklusi má platnost jen při vyměřování dávky, nikoli v případě, kde vyměření má úplně odpadnouti. Ostatně skutečnosti, výhodu zakládající, byly vyměřujícímu úřadu — obec. úřadu a starostovi — z úřední jeho činnosti jako úřadu stavebního známy a měl proto k nim sám přihlížeti.
K námitce bylo uvážiti toto:
St-lé opírali ve správním řízení svůj nárok na vrácení zaplacené dávky jednak o ustanovení § 52 zák. č. 44/27, jednak »o stejné předpisy předchozí«. Při tom poukazovali k tomu, že jde o převody stavebních pozemků, na nichž v dotyčnýjch letech byly provedeny novostavby, a pro osvobození jich od dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí dovolávali se výslovně zák. č. 209/20 a 403/22. 1 nyní v soudní stížnosti, vytýkajíce nesrovnalost výroku žal. úřadu, že nárok na osvobození podle § 52 zák. č. 44/27 měl býti uplatňován v přiznání — tedy v r. 1923 a 1924 —, kdy ještě zák. č. 44/27 neplatil, opírají nárok na vrácení dávky o stejná ustanovení jako v řízení správním. Jde-li tedy, jak jest mezi stranami nesporno, o převody uskutečněné v r. 1923 a 1924, jsou rozhodnými pro řešeni tohoto sporu nejen ustanovení zák. č. 44/27, nýbrž i zákonů předchozích, pokud převody takové od dávky z přírůstku osvobozovala. Vrácení dávky, jehož st-lé se domáhají, jest jen důsledkem existentního nároku na osvobození od dávky. Zda v konkrétním případě nárok takový vznikl, dlužno posuzovati podle materielních předpisů příslušného zákona.
Že nárok takový je výhodou, kterou musí strana sama — a to ve smyslu § 16 odst. 2 dávk. pravidel pod následky prekluse již v přiznání k dávce — uplatflovati, dovodil nss již v nál. Boh. A 4274/24 ohledně osvobození podle ustanovení § 1 č. 4 zák. č. 209/20 a pro obor dávkového řádu č. 545/20. To, co tam řečeno, platí stejně i pro osvobození podle zák. č. 403/23, 35/23 a 58/24, ježto se jimi osvobození podle zák. č. 209/20 pouze rozšiřuje na další léta a podle zák. č. 44/27, ježto i zde osvobození od dávky má stejnou povahu jako podle zák. č. 209/20 — a i pro obor dávk. pravidel č. 143/22, ježto obsahují v § 16 odst. 2 ustanovení úplně totožné s dávk. řádem č. 545/20.
Než již v cit. nál. naznačil nss dosti jasně, že neuplatnění nároku na osvobození od dávky v přiznání podle § 16 odst. 2 dávk. prav. má za následek preklusi a tedy ztrátu onoho nároku pouze tehdy, byly-li v tu dobu dány již faktické předpoklady jeho, j. sl. byl-li v době podání přiznávky nárok ten již existentní. Je přirazeno, že dokud nárok nevznikl, nemůže ho strana účinně uplatňovati, a že tedy do té doby nemůže býti ani řeči o preklusi pro neuplatnění jeho. Jestliže tedy v době podání přiznání k dávce faktické předpoklady nároku na osvobození od dávky nebyly ještě splněny, a nárok nebyl tedy ještě existentní, nemůže strana proto, že jej v přiznání neuplatnila, o nárok ten přijití. Pro uplatnění nároku na osvobození od dávky, který vznikl později, resp. nároku na vrácení dávky z tohoto titulu, není však ani zákony č. 209/20, 403/22, resp. zákony o stav. ruchu, ani dávkovými pravidly stanovena žádná lhůta preklusivní.
Materielní předpoklady pro osvobození od dávky jsou stanoveny, pokud jde o převody uskutečněné v roce 1923, v § 3 odst. 2 zák. č. 403/22, v § 37 zák. č. 35/23, v § 7 zák. č. 58/24 a v § 52 odst. 1 zák. č. 44/27, pokud pak jde o převody uskutečněné v r. 1924, v § 52 odst. 2 posléz cit. zákona. Kromě podmínky, že musí jiti o převody pozemků, uskutečněné ve zmíněných letech, jest další, převodům z obou roků společnou podmínkou, že převedené pozemky byly zastavěny stavbami určitého druhu, a stavby ty stavebně ukončeny do určité doby. Pro převody z r. 1923 jest v tom směru rozhodný předpis § 1 zák. č. 403/22, podle něhož jest se stavbami v r. 1923 započíti, v témže roce je dokončiti nebo po něm řádně ve stavbě pokračovati, resp. další shora citovaná ustanovení pozdějších zákonů, podle nichž doba pro dokončení stavby postupně stanovena do konce roku 1924, 1925 a 1926—1928. Pro převody z r. 1924 stanovena pak ustanovením § 52 odst. 2, resp. § 49 téhož zák. doba dokončení stavby do konce roku 1928. Teprve když také tyto všechny ostatní faktické předpoklady jsou splněny, možno pokládati nárok na osvobození od dávky za existentní, a teprve potom může jej tedy strana s úspěchem uplatniti.
Za uvedeného zákonného stavu jest pro rozhodnutí otázky, zda převod z r. 1923, resp. 1924 podléhá dávce z přírůstku hodnoty nemovitostí, či jest od ní osvobozen, směrodatným zejména také zjištění, zda byly převedené pozemky zastavěny stavbami v cit. zákonech uvedenými a kdy tyto stavby byly stavebně dokončeny. Zjištění toto jest rozhodným nejen pro zásadní odpověď, jde-li vůbec o převod od dávky osvobozený, nýbrž i pro posouzení otázky procesně-právní, t. j. zda strana nárok na osvobození uplatňovala včas.
S tohoto hlediska byvši posuzováno, nemohlo nař. rozhodnutí býti shledáno ve shodě se zákonem.
Žal. úřad vychází v něm z názoru, že strana, která vědomě odprodává stavební parcelu k účelům stavebním, musí nárok na osvobození převodu od dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí podle § 16 odst. 2 dávk. prav. na každý způsob pod následky prekluse uplatniti již v přiznání k dávce, třebas ještě v době, kdy přiznání podává, nebyly všechny faktické předpoklady nároku na osvobození splněny. Důsledkem tohoto názoru nezabýval se pak otázkou, kdy byly splněny i ostatní shora zmíněné materielní předpoklady pro osvobození převodů od dávky. Názor žal. úřadu jest však — jak dolíčeno — nesprávný, a prvý důvod nař. rozhodnutí nemůže tedy obstáti.
Bylo tudíž zkoumati, zda se nař. rozhodnutí opírá právem o důvod druhý.
St-lé tu v prvé řadě vytýkají, že výkaz obce o zastavěné ploše převedených pozemků je nepravdivý a že nemohli se proti jeho obsahu brániti dříve proto, ježto dověděli se o něm teprve z nař. rozhodnutí. Nss musel této námitce přisvědčiti. Žal. úřad, chtěl-li zmíněného výkazu pro svůj výrok použiti, měl podle ustanovení § 48 odst. 3 vl. nař. č. 8/28 dáti st-lům příležitost, aby se k důkazu tomu vyjádřili a případné námitky proti němu ve správním řízení uplatnili. Neučinii-li toho, jest zjištění skutkové podstaty vadné.

Citace:

Č. 10280. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 313-316.