Č. 10252.

Pojištění nemocenské (Slovensko): * Stavební podnik nelze považovati za podnik dočasný ve smyslu § 46 odst. 2 zák. čl. XIX:1907 jen proto, že se provozuje sezónně.
(Nález ze dne 7. ledna 1933 č. 20.585/32.)
Prejudikatura: Srov. Boh. A 8971/31.
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v Trnavě proti ministerstvu sociální péče o ručení za pojistné příspěvky.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 9. prosince 1925 zamítlo představenstvo okresní dělníky pojišťující pokladnice v T. odvolání, jež z platebního výměru č. . . . uvedené pokladnice podala Žofie Č., a vyslovilo, že Žofie Č. ručí jako stavebník za nemocenské příspěvky v částce 560.04 Kč za stavitele M. ze S. Odvolání z tohoto rozhodnutí zamítl okresní úřad v Trnavě výměrem z 8. února 1926 z těchto důvodů: Zjištěno bylo, že Alexandr M. a spol. v měsíci červenci a srpnu 1922 po dobu osmi týdnů s osmi dělníky z příkazu manžela vdovy Žofie Č. prováděl stavbu domu. Jmenovaná firma zůstala dlužna příspěvky, pocházející z pojištění dělnictva při této stavbě. Poněvadž za nemocenské příspěvky jest vůči pokladnici odpověden nejen původní dlužník stavitel, nýbrž podle ustanovení § 22 nař. č. 4790/1917 též stavebník a podle ustanovení § 21 za manžela též manželka, musila býti vyslovena ručební povinnost vdovy Žofie Č. K dalšímu odvolání Žofie Č. vyslovilo min. soc. péče nař. rozhodnutím, že v odpor vzaté rozhodnutí zrušuje a zprošťuje Žofii Č. povinnosti zaplatiti předepsané jí příspěvky z těchto důvodů: Podle zprávy okresního úřadu v Trnavě z 22. ledna 1929 nelze podnik Alexandra M. považovati za dočasný ve smyslu § 46 zák. čl. XIX:1907. Alexandr M. provozoval jedině živnost zednickou a pouze z této byl živ. Žádného jiného povolání neměl. Rovněž ze zprávy obvodního notariátu v Senci z 21. listopadu 1928 je zřejmo, že v tomto případě se nejednalo o stavební podnik dočasný.
Žal. úřad popřel ručební povinnost Žofie Č. za nemocenské příspěvky, jež měl zaplatiti podnikatel stavby, z důvodu, že podnik Alexandra M. nelze považovati za stavební podnik dočasný, míře tím na ustanovení 2. odst. § 46 zák. čl. XIX:1907, jenž stanoví, že při dočasných závodech stavitelských (§ 39), když pohledávka u podnikatele není dobytna, ručí za pojistné poplatky, splatné za osoby při dotyčném dočasném závodě zaměstnané ten, kdo si stavěti dá, případně ten, kdo práci objedná.
Zabývajíc se výkladem pojmu dočasnosti, má stížnost za to, že jeho kriteriem jest způsob provozování podniku, to jest čas, po který se živnost provozuje a po který nikoli, ať už z jakýchkoli příčin, takže za dočasný jest považovati každý podnik, který pracuje pouze v sezóně a contrario podniku, který pracuje nepřetržitě celý rok. Stížnost se mýlí.
Dávaje v § 46 odst. 2 normu o ručební povinnosti stavebníkově, byla-li jeho stavba provedena dočasným závodem stavitelským, nepodává zák. čl. XIX:1907 na tomto místě definice dočasného podniku stavebního a neuvádí ani znaků, podle nichž dočasnost podniku má býti posuzována. Toto zákonné místo ovšem cituje § 39, leč tato citace nesledovala a ani nemohla sledovati účel, aby jí pojem dočasného podniku byl ve svém celku vymezen. V § 39 stanoví se totiž, že podnikatelé po živnostensku provozovaných podniků stavebních, dále ti, kdo stavi ve vlastní režii, a konečně podnikatelé závodů se sídlem v cizině, kteří na území uherském udržují jen dočasné závod pojistné povinnosti podléhající nebo dobrovolně pojištěný, máji místo ročních nákladů pojišťovacích platiti příspěvek, odpovídající kapitálové hodnotě ročních rent. Není tedy ani zde pojem dočasnosti nikterak vymezen, a lze proto citaci § 39 v 2. odst. § 46 rozuměti jen tak, že buď se jí vysvětluje, co sluší rozuměti podnikem stavebním, nebo že se jí naznačuje, že za dočasný podnik pro otázku ručební povinnosti pokládá se i podnik cizozemce, jenž na území uherském udržuje dočasný podnik stavební, třeba jinak byl jeho podnik cizozemský podnikem trvalým.
Poněvadž tedy zákon sám celkového vymezení pojmu dočasného podniku nepodává, nutno pojem ten vyložiti podle významu, jaký slova, pojem ten vyjadřující, obecně mají.
Podle tohoto obecného smyslu sluší podnikem dočasným rozuměti podnik, jenž podle vůle majitele podniku má trvati určitou vymezenou dobu, po jejímž uplynutí má jeho existence přestátí, nechť již doba trvání podniku jest určena nějakou pevnou hranicí časovou nebo nastoupením vnějších skutečností. Naproti tomu jde-li o podnik, jenž podle vůle podnikatelovy není zamýšlen na určitou jakkoli vymezenou dobu, nelze podnik ten prohlásiti za dočasný jen proto, že po určité časové údobí v podniku tom se nepracuje. V případě takovém provoz podniku sice odpočívá, podnik však sám jako takový trvá dále. Tak je tomu zejména v případech, kde činnost podnikatelova, vázána jsouc zevními podmínkami, může se projevovati jen v určitých ročních obdobích, kdežto v druhých ročních obdobích provoz podniku odpočívá, přece však podle vůle podnikatelovy znovu má býti zahájen, jakmile nastane období, jež činnost podnikatelovu připouští nebo podmiňuje.
Otázka, zda určitý podnik jest podnikem trvalým nebo dočasným, nemůže proto býti řešena podle toho, zda podnik jest nepřetržitě v činnosti po celý rok či nikoli, a nemůže pak ani podnik Alexandra M. býti uznán za podnik dočasný proto, že činnost stavitelskou nevyvíjí po celý rok, nýbrž jen v sezóně letní. Nepochybil tedy žal. úřad, jestliže otázku, zda podnik Alexandra M. je podnikem dočasným, podle tohoto kriteria neposuzoval.

Citace:

Č. 10252. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 240-242.