Č. 10426.


Pozemková reforma: * Teprve knihovním oddělením nemovitosti od posavadního tělesa knihovního nabývá nemovitost právní samostatnosti podle § 3 a) záb. zák.
(Nález ze dne 18. března 1933 č. 2455.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 3120/24, 3202/24, 6043/26, 6160/26; 3541/24; 4104/24, 6650/27. Věc: Firma »Š.-ský cukrovar a rafineria úč. spol.« v Š. proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (sen. pres. v. v. Rud. Výšin) o vrácení poplatku podle § 61 zák. příd.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 1. září 1920 udělil stpú zásadní souhlas k prodeji 70 kat. jiter 1252 sáhů pozemků t.-ských, uvedených ve smlouvě z 3. června 1920, mimo jiné i s podmínkou, že nemovitosti ty zůstanou i nadále zabrány státem, a že bude do 14 dnů podle § 61 příd. zák. zaplaceno 10% ceny trhové v obnose 50.000 Kč; když poplatek ten byl zaplacen, byla smlouva trhová dne 19. října 1920 opatřena schvalovací doložkou.
Podáním z 18. října 1928 oznámil stěžující si cukrovar stpú-u, že vyměření poplatku stalo se protizákonně proto, že: 1. smlouva byla schválena s podmínkou, že nemovitosti prodané zůstanou dále zabrány, takže zcizení poplatku nepodléhalo, a 2. že prodaná nemovitost byla výměrem ze 17. prosince 1926 vyloučena ze záboru podle § 3 a) záb. zák., takže poplatku tomu jako vyloučená ze záboru již ex tunc nepodléhala, a žádal, aby byl tento poplatek i s úroky ode dne zaplacení vrácen.
Výměrem z 26. listopadu 1928 stpú žádosti té nevyhověl proto, že zaplacení tohoto poplatku bylo podmínkou udělení souhlasu. Rozhodnutí o tomto souhlasu stalo se již pravoplatným. Žádost o vrácení poplatku obsahuje tedy v sobě žádost o obnovu řízení, avšak žádost ta je zřejmě opožděná, poněvadž žádost takovou možno podati jen ve lhůtě vl. nař. č. 8/28, předepsané § 87, a lhůta ta již dávno uplynula.
Nálezem z 11. ledna 1930 č. 413 zrušil nss toto rozhodnutí pro nezákonnost; v důvodech vyslovil především, že námitka stížnosti, že poplatek podle § 61 zák. příd. nesměl býti uložen, ježto prodávaná půda nebyla propuštěna ze záboru, jest bezdůvodná, poněvadž dotyčná podmínka zásadního souhlasu, nebyvší naříkána stížností na nss, vešla v moc práva a nelze proto uznati nezákonným, když stpú odkázal na tuto právní moc. V ostatním dospěl však nss ke zrušení nař. rozhodnutí, poněvadž v druhém důvodu v žádosti uplatněném nelze spatřovati žádost za povolení obnovy řízení a žádost zamítnouti proto, že lhůta k ní je zmeškána.
Rozhoduje znovu o podané žádosti, zamítl ji stpú opětně dnes nař. rozhodnutím.
O stížnosti uvážil nss:
Žal. úřad vyslovil v důvodech svého rozhodnutí, že nutno rozlišovati dvojí rozhodnutí stpú-u, a sice první z 1. září 1920 a druhé ze 17. prosince 1926. V době od počátku účinnosti zák. záb. až do 1. září 1920, t. j. dne vydání prvního rozhodnutí, postrádaly dotyčné nemovitosti právní samostatnosti, jsouce zapsány s jinými ještě zabranými pozemky velkostatku Ladislava H. ve vložce č. 5 pozem. knihy pro kat. území T. a nebyly tudíž, ježto třeba, aby všechny tři předpoklady § 3 a) zák. záb. současně byly splněny, ze záboru podle tohoto ustanovení vyloučeny. Schválením prodeje staly se pozemky ty součástí majetku stěžující si firmy a zůstaly podle výhrady nadále pod záborem. Zápisem do samostatné knihovní vložky č. . . nabyly teprve právní samostatnosti a vyloučení jich ze záboru bylo vysloveno druhým rozhodnutím ze 17. prosince 1926; rozhodnutí toto jest ovšem povahy deklaratorní a vyslovuje se jím, že nemovitosti jsou vyloučeny ze záboru ex tunc, leč okamžik ten nastal teprve splněním všech náležitosti § 3 a) záb. zák., tedy zejména zápisem do samostatné knihovní vložky. V důsledku toho vztahují se účinky výroku o vyloučení ze záboru (druhého rozhodnutí) teprve k tomuto okamžiku a nemohou míti vlivu na úkony stpú-u, které tomu časově předcházely, t. j. na udělení souhlasu ke koupi, na předepsání a vybrání poplatku podle § 61 zák. příd.
Stížnost béře v odpor především vývody nař. rozhodnutí, pokud jimi žal. úřad dokazuje, že ony nemovitosti v době vydání záb. zák. i vydání rozhodnutí z 1. září 1920 nemohly býti objekty podle § 3 a) záb. zák., dovozujíc, že pro pojem právní samostatnosti se nevyžaduje zápis ve zvláštní knihovní vložce, zvláště ne na Slov. a že stačí, když jsou splněny ostatní dvě podmínky cit. § 3 a).
Námitka tato je bezdůvodná. Podle stálé judikatury nss-u musí tři předpoklady uvedené v § 3 a) zák. záb. býti v každém jednotlivém případě splněny společně (srov. Boh. A 3120/24 a 3541/24). Jak dále nss ustáleně judikuje, nelze za objekty právně samostatné ve smyslu § 3 lit. a) zák. záb. ani na Slov. a v Podk. Rusi pokládati ty objekty, které s jiným zabraným majetkem tvoří v jedné a téže knihovní vložce jedno knihovní těleso (srov. Boh. A 4104/24 a 6650/27).
Stížnost hájí dále názor, že ony nemovitosti právní samostatnosti nabyly aspoň již vydáním rozhodnutí ze dne 1. září 1920 a potírá opačný názor, který zastává nař. rozhodnutí.
Nss po té stránce uvážil toto:
Jest nesporno, že veškeré nemovitosti, jichž se týkalo rozhodnutí z 1. září 1920, byly dalším rozhodnutím ze 17. prosince 1926 ze záboru jako objekty podle § 3 lit. a) zák. záb. vyloučeny. Ježto dále žal. úřad nepopírá, že pozemky ty jsou a byly hospodářsky samostatné a nesloužily hospodaření na zabrané půdě, koncentruje se spor na otázku, kdy nabyly také právní samostatnosti. Žal. úřad má za to, že teprve tím okamžikem, když byly zapsány do samostatné vložky, což se stalo nesporně až po 1. září 1920, stížnost pak, jak uvedeno, je názoru, že nabyly právní samostatnosti již vydáním rozhodnutí ze dne 1. září 1920.
Nss sdílí názor žal. úřadu a nikoli stanovisko stížností hájené. — Tento tribunál zastává důsledně stanovisko, že právní samostatností ve smyslu § 3 lit. a) zák. záb. rozumí se právní schopnost objektu, býti ve všech relacích právního obchodu sám o sobě předmětem samostatných práv a závazků; nelze proto za objekt právně samostatný pokládati ten, který s jiným majetkem tvoří v jedné a téže vložce jedno knihovní těleso (srov. Boh. A 3120/24, 3202/24, 6043/26, 6160/26 a mnoho jiných). Podkladem pro posouzení právní samostatnosti jest tudíž knihovní stav; dokud tento není změněn a dokud tedy určitý objekt jest s jiným majetkem zapsán v jedné a téže knihovní vložce a tvoří s ním jedno knihovní těleso, nemůže tvořiti ve všech relacích předmět samostatných práv a závazků. Tím se stává teprve, když pro něj byla utvořena samostatná knihovní vložka resp. zvláštní knihovní těleso, a jest proto tento moment pro zodpovědění otázky, kdy určitý objekt nabyl scházející dosud právní samostatnosti, jedině rozhodným.
Nelze proto shledati, že by nař. rozhodnutí, vycházející z téhož právního názoru, bylo v rozporu se zákonem a bylo proto stížnost zamítnouti pro bezdůvodnost. — — —
Citace:
Č. 10426. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 675-678.