Č. 10395.

Řízení správní: O předpokladech pro uložení pokuty pro svévoli podle § 39 vl. nař. č. 8/1928 a o kompetenci k uložení pokuty takové.
(Nález ze dne 4. března 1933 č. 3736.) Věc: Jakub G. v P. proti zemskému úřadu v Užhorodě o pokutu pro svévoli.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Okresní nemocenská pojišťovna v Mukačevě předepsala st-li podle § 20 zák. č. 221/24 náhradu podpůrného nákladu na Josefa L., kterého přihlásil k pojištění opožděně po onemocnění. V odvolání, jež z tohoto výměru pojišťovny podal, st-1 tvrdil, že vyhotovená přihláška byla dána Josefu L. s vyzváním, aby ji do nemocenské pojišťovny odnesl. On však na to zapomněl a odnesl ji tam později. Když pak výměrem z 20. prosince 1929 městský notářský úřad v Mukačevě odvolání tomu nevyhověl, — v podstatě z důvodu, že přihlašovací povinnost jest uložena zaměstnavateli, který nese následky opomenutí svého zaměstnance, — tvrdil st-1 v dalším odvolání, jež podal k zem. úřadu v Užhorodě, že Josefa L. nepřihlásil opožděně, poněvadž jej vůbec nepřihlašoval, nýbrž tento se přihlásil sám, a to nesprávně.
Městský notářský úřad v Mukačevě vydal na to st-li výměr z 9. července 19301 tohoto znění: »Dne 18. června 1929 podal jste odvolání z výměru okresní nemocenské pojišťovny v Mukačevě, zavazujícího Vás k náhradě léčebných výloh Josefa L. částkou 952 Kč, a v tomto odvolání jste tvrdil, že přihlašovací lístek Josefa L. Vámi vystavený byl odevzdán pojišťovně vinou zaměstnance opožděně; Vaše odvolání bylo zdejším úřadem zamítnuto, proti čemuž jste se odvolal dne 22. ledna 1930 k zem. úřadu tvrzením právě opačným než v prvním odvolání, že totiž Josefa L. k pojištění jste vůbec nepřihlásil. Tímto jednáním jste svévolně zavdal příčinu a protahoval řízení a ukládá se Vám proto podle § 39 vl. nař. č. 8/28 pokuta pro svévoli v částce 1000 Kč, při nedobytnosti vězení 5 dnů.«
Zem. úřad v Užhorodě nař. rozhodnutím nevyhověl odvolání, jež z tohoto výměru podal st-1, a potvrdil výměr z důvodů v něm uvedených.
Na toto rozhodnutí stěžuje si Jakub G. O stížnosti uvážil nss toto:
Sedes materiae tkví v ustanovení § 39 vl. nař. ze 13. ledna 1928 č. 8 Sb., jenž stanoví: »Osobám, které svévolně zavdávají příčinu k řízení nebo je svévolně protahují, může úřad uložiti pokutu pro svévoli.. .« Podle tohoto předpisu uložil st-li městský notářský úřad v Mukačevě ve své vlastnosti politického úřadu I. stolice pokutu pro svévoli.
Stížnost především namítá, že městský notářský úřad k tomu nebyl kompetentní, poněvadž bylo podáno odvolání k zem. úřadu a jen tento úřad prý může vyřknouti, že odvolání nemá žádného podkladu a jest jenom proto podáno, aby se řízení protahovalo. Námitce této nemohl nss dáti za pravdu.
Vl. nař. č. 8/28 — provádějící čl. 10 zák. o organisaci politické správy ze 14. července 1927 č. 125 Sb. — jedná v části 1., hlavě I., oddílu 7 (§§ 38 až 40) o »pořádkových pokutách a pokutách pro svévoli«. V § 38 stanoví, že pořádkové pokuty ukládá »úřad nebo jeho orgán, který řídí úřední úkon«. Shora cit. § 39, který přichází v daném případě v úvahu, nemá takového zvláštního kompetenčního předpisu, mluví pouze o »úřadě«, což připouští jen ten výklad, plynoucí ostatně již z povahy pokuty pro svévoli jakožto součásti správního procesu a z výslovného ustanovení § 2 vl. nař., že tuto pokutu ukládá politický úřad, jenž provádí řízení ve věci samé, ono řízení, v němž došlo ke svévoli, uvedené v § 39. V daném případě byl měst. notářský úřad v Mukačevě jako politický úřad I. stolice podle § 239 zák. č. 221/24 povolán, aby rozhodoval věcně o odvolání st-lově z platebního výměru pojišťovny, vydaného podle § 20 odst. 2 téhož zák. Výměrem z 9. VII. 1930, shora citovaným, uložil pak st-li pokutu pro svévoli podle cit. § 39, poněvadž to, co tvrdil o přihlášení Josefa L. v odvolání z platebního výměru, je v přímém rozporu s tím, co uvedl v dalším odvolání, čímž svévolně zavdal příčinu a protahoval řízení. Spatřoval tedy zřejmě ve zmíněném rozporu průkaz toho, že st-1 svévolně zavdal příčinu k řízení, resp. je protahoval již před politickým úřadem I. stolice tím, že napadl opravným prostředkem platební výměr pojišťovny. Tak chápal výměr městského notářského úřadu také žal. úřad, jenž v nař. rozhodnutí výslovně konstatuje, že výměrem tím byl st-1 odsouzen podle § 39 cit. vl. nař. »pro svévolné zavdání příčiny k adm. řízení.« Uznal-li tedy politický úřad I. stolice, že st-1 svévolně zavdal příčinu k řízení v I. stolici, byl podle toho, co právě řečeno, i kompetentním tuto svévoli podle cit. § 39 pokutovati. Nemohl proto nss shledati porušení kompetenčních předpisů v tom, že v prvé stolici uložil pokutu podle § 39 městský notářský úřad a nikoli žal. zem. úřad.
O dalších vývodech stížnosti uvažoval nss takto:
Podle cit. § 39 jest nutným předpokladem uložení pokuty pro svévoli, aby řízení před politickým úřadem bylo vyvoláno nebo protahováno »svévolně«. St-1 popírá, že by se byl dopustil svévole jemu vytýkané. Uváděl již ve svém odvolání z výměru městského notářského úřadu, uloživšího mu pokutu, že se nedopustil svévole, poněvadž veškeré důvody, uvedené v druhém odvolání, jsou správné a, je-li tu rozpor s odvoláním prvým, stalo se to tím, že st-1 sám neumí česky, a člověk, který mu sestavil první odvolání, jemu pravděpodobně nerozuměl a napsal důvody, jež snad se nekryjí s důvody dalšího odvolání. Omlouval tedy odchylná tvrzení v opravných prostředcích nedopatřením sběhlým při sepisování prvého odvolání. Omluva tato, kdyby byla správná, by zajisté vylučovala svévoli, o níž nelze mluviti tam, kde není vědomí nesprávnosti.
Ve směru této omluvy žal. úřad nekonal šetření, ba nepřihlédl ani k tomu, že podle spisů bylo provedeno přihlášení zaměstnance nikoli st-lem, nýbrž pojišťovnou samou z moci úřední, v nař. rozhodnutí se námitkami odvolání vůbec nezabýval a také ani neuvedl, proč tak neučinil. Předpis § 6 zák. o ss brání nss-u, aby sporný případ s hledisek námitek st-lových sám posoudil, důsledkem toho bylo nař. rozhodnutí zrušiti pro vady řízení a bude na žal. úřadě, aby znovu rozhodl a při tom se vypořádal s námitkami stěžující si strany.

Citace:

č. 10395. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 601-603.