Č. 10304.

Legionáři. — Školství: I. * Místo »ve službách fondu veřejného« ve smyslu § 4 lit. a) zák. č. 462/19 o propůjčování míst legionářům jsou všechna místa ve službách veřejných fondů, nikoliv toliko místa u správy těchto fondů. — II. Místo školníka při veř. škole národní spadá mezi místa vyhražená legionářům podle § 4 zák. č. 462/19. — III. Může býti legionář vyloučen z nároku podle cit. předpisu tím, že nemá jazykových znalosti pro příslušné místo požadovaných?
(Nález ze dne 26. ledna 1933 č. 1154.)
Prejudikatura: Boh. A 1462/22, 6656/27, 7984/28, 8148/29, 9119/31.
Věc: Místní školní rada pro německé školy v J. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o obsazení místa školníka.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vadnost řízení.
Důvody: Míst. škol. rada pro německé školy v J. propůjčila na základě konkursu vypsaného dne 4. května 1929 místo školníka při německé obecné a měšťanské škole v J. válečnému invalidovi Janu Sch. Ke stížnosti podané legionářem Tomášem S. z B., který se též o toto místo ucházel, prohlásilo min. škol. nař. výnosem obsazení to podle § 14 zák. z 24. července 1919 č. 462 Sb. neplatným a nařídilo propuštění přijatého školníka nelegionáře, jelikož při obsazování uvedeného místa nebyl vzat bez prokázaného důvodu vylučujícího zřetel k uchazečům legionářům, ač šlo o místo, na něž přísluší jim přednostní právo.
Rozhoduje o stížnosti podané na toto rozhodnutí, řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost má především za to, že místo školníků na veřejných školách národních (obecních a měšťanských) nespadají mezi místa vyhražená legionářům §em 4 zák. č. 462/19, a to proto, že tyto školy nelze zahrnouti pod pojem »ústavů státních, zemských, okresních či obecníchc Školníci nejsou prý proto ani ve službách státu, ani nějakého úřadu zemského, okresního či obecního, neboť míst. škol. rada, která jako osoba právnická školu zastupuje, nepatří k žádnému z uvedených úřadů.
Námitku tuto neuznal nss důvodnou, neboť § 4 zák. č. 462/19 označuje jako místa legionářům vyhražená pod a) nejenom všechna místa sluhů a dohlížitelů (dozorců) u státních úřadů a jiných ústavů, na které stát buď celý náklad nebo část nákladu nese, nýbrž i místa ve službách zemských, okresních a obecních úřadů a fondů veřejných. Může proto spadati místo školníka pod cit. předpis i tehdy, nelze-li — jak správně tvrdí stížnost — veřejné školy národní zahrnouti pod pojem »ústavu (úřadu)« státního, zemského, okresního či obecního.
Stejně bezdůvodně vylučuje stížnost použití cit. § 4 zák. č. 462/19 na konkrétní případ poukazem k tomu, že i kdyby bylo lze kvalifikovati školy za ústavy obecní, nebylo by místo školníka vyhraženo legionářům, jelikož podle nál. Boh. A 6656/27 místa u obecních ústavů nejsou jim vyhražena, leč že stát nese buď část nákladu nebo celý náklad na ně. Předpoklady ty prý však u veřejných škol národních splněny nejsou.
Nss nemusil vejíti na bližší rozbor námitky této, neboť vyslovil již v nál. Boh. A 1462/22 a 7984/28, že odpovídá zákonu názor, že místo sluhy při měšťanské škole jest místem ve službách veřejného fondu a že proto náleží mezi místa vyhražená legionářům podle § 4 zák. 462/19.
Leč potom nelze zvrátiti zákonitost zákroku žal. úřadu poukazem na to, že veřejná škola národní, jako obecní ústav, na který stát náklad nenese, nespadá mezi ústavy, u nichž jsou místa zřízenecká vyhražena legionářům a je dříve uvedený názor stížnosti mylný.
Nesprávně čte stížnost v této souvislosti ustanovení cit. § 4 lit. a) zák. č. 462/19, tvrdí-li, že zákon na tomto místě, pokud mluví o veřejných fondech, vyhražuje legionářům jen místa v úřadech veřejných fondů. Zákon užívá v § 4 lit. a) rčení »rovněž tak ve službách zemských, okresních a obecních úřadů a fondů veřejných«. Již prostá interpretace gramatikální vede k tomu, že substantivum »úřadů« týká se toliko přívlastků »zemských, okresních a obecních«, nikoliv však také »fondů veřejných^. K slovům »fondů veřejných« vztahuje se v uvedené větě jen obrat »ve službách« a sluší proto míti za to, že vyhraženými místy jsou všechna místa sluhů a dohlížitelů (dozorců) ve službách veřejných fondů vůbec a ne — jak tvrdí stížnost — toliko místa u úřadů spravujících veřejné fondy. Opak nelze dovoditi ani z toho, že se pod lit. b) cit. § 4 vyhražují legionářům místa sluhů úředních a kancelářských a také k nižší službě dohližitelské a provozovací náležející, kdežto pod lit. a) se mluví jen o službách veřejných fondů, z čehož prý podle názoru stížnosti plyne a contrano, že u veřejných fondů jsou legionářům vyhražena jen místa vyšší; neboť § 4 lit. a) určuje výslovně, že všechna místa sluhů u státních úřadů a ve službách zemských, okresních a obecních úřadů a fondů veřejných jsou legionářům vyhražena, a jsou proto legionáři privilegovanými uchazeči na všechna místa veřejných fondů bez zřetele k jich kategorisaci.
Leč důvodnou neshledal nss stížnost ani pokud má za to, že byl v daném případě porušen zákon, i kdyby se připustilo, že jde o místo vyhrazené legionářům; stížnost tvrdí, že k legionářům nebylo třeba přihlédnouti, jelikož je jim vyhraženo podle posledního odstavce cit. § 4 zák. 462/19 jen 50% míst, která se obsazují, a lze tedy předpisu toho použiti jen, obsazuje-li se současně více míst. Otázkou tohoto obsahu obíral se nss již v nál. Boh. A 8148/29 a 9119/31, kde dovodil, že podle znění cit. předpisu a podle intence zákona mají legionáři nárok na každé volné místo do 50% míst obsazovaných, a že jsou tedy privilegovanými uchazeči i tenkráte, obsazuje-li se jen jedno místo, neboť místo to je právě prvým z 50% volných míst, která jsou předmětem obsazování.
Jinak má se však věc pokud stížnost tvrdí, že žal. úřad zrušil obsazení místa školníka nelegionářem neprávem, protože z legionářů se přihlásivších nevyhovoval žádný podmínce v konkursu o znalosti jazyka německého.
Podle § 11 zák. č. 462/19 je každý žadatel povinen .... prokázati, že jest způsobilým ke službě, o kterou žádá, a mohou podle § 12 cit. zák. propůjčovati se místa vyhražená §em 4 pouze legionářům, leda, že by se nehlásil žádný legionář, jenž jest pro dotyčné místo způsobilý. Podle odst. 2. čl. 12 vl. nař. ze 4. března 1920 č. 151 Sb., vydaného k provedení zák. č. 462/19, je uchazeč, legionář. . . povinen prokázati příslušnými doklady svou způsobilost pro místo, o které se uchází. Z toho plyne, že konkurují-li v soutěži o místo legionáři, jsou povinni, prokázati způsobilost konkursem požadovanou, a obsazení místa jinou osobou než legionářem jest nezákonné jen tehdy, byl-li tu legionář, který prokázal, že jest způsobilý pro místo, o jehož obsazení jde. Může proto úřad vyznačený v § 14 zák. č. 462/19 zakročiti a zrušiti obsazení vyhraženého místa nelegionářem jen tehdy, zjistil-li mimo jiné, že místo bylo uděleno jinému žadateli, ač soutěžili legionáři, kteří svou způsobilost prokázali.
Podle cit. § 14 zák. č. 462/19 jest, jestliže nějaké místo bylo obsazeno proti ustanovením tohoto zákona, povinno min., jemuž podléhá úřad, ústav nebo závod, jenž místo obsadil, prohlásiti obsazení místa za neplatné a naříditi, aby byl propuštěn ten, kdo místo obdržel. Z toho plyne, že jest podle zásady oficiosnosti také věcí úřadu toho, aby z úřední povinnosti zjistil, zdali jsou dány všechny skutkové předpoklady pro to, aby obsazení místa mohlo býti prohlášeno za neplatné.
St-lka tvrdila v řízení, že mezi uchazeči-legionáři nebylo legionářů způsobilých pro obsazované místo, ježto neovládali jazyk německý, jako podmínku konkursu, což prý zjistila z jejich žádostí. Žal. úřad přes to, že podle spisů nezjistil relevantní tuto skutečnost, prohlásil obsazení místa neplatným proto, že při obsazování nebyl vzat zřetel bez prokázaného důvodu vylučujícího k uchazečům legionářům. V tom spočívá však vada neúplnosti řízení ve smyslu § 6 zák. o ss.

Citace:

Č. 10304. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 376-378.