Č. 10379.

Živnostenské právo: Může živn. úřad udělení koncese pro periodickou dopravu osob autobusy vázati na podmínku, že oprávnění to zanikne, zřídí-li státní správa vlastní automobilní trať směru stejného nebo nepříliš odchylného?
(Nález ze dne 28. února 1933 č. 1942.) Věc: Matěj B. na K. (adv. Dr. Ant. Schauer z Prahy) proti ministerstvu obchodu o odnětí koncese a zákaz dopravy osob autobusem.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Zemský úřad v Praze vydal dne 11. února 1930 st-li vý- měr tohoto znění: »Výnosem zsp-é v Praze z 30. listopadu 1926 udělena byla st-li koncese podle § 15 odst. 3 živn. ř. pro periodickou dopravu osob autobusem na trati P.-B.-K. se stanovištěm v B. Tato koncese byla st-li udělena výslovně s podmínkou, že oprávnění to zaniká kdykoliv beze vší náhrady, zřídí-li státní správa vlastní automobilní trať směru stejného nebo nepříliš odchylného. Podmínku tuto st-1 přijal a výnos zsp-é z 30. listopadu 1926, obsahující kromě jiných také tuto podmínku, nabyl moci práva, neboť st-1 nepoužil opravného prostředku nahoře citovaným výnosem jemu vyhraženého. Přípisem ze 3. října 1929 oznámilo ředitelství státních drah Praha-Sever, že na trati K.-B.-P. provozována jest čsl. státní správou pravidelná doprava osob státními autobusy. Kromě toho jest i zemskému úřadu známo, že čsl. státní správa železniční zahájila skutečně na trati P.-B.-K. pravidelnou přepravu osob autobusy. Vzhledem k této skutečnosti, jíž splněna podmínka první výnosu zsp-é z 30. listopadu 1926, odnímá st-li zemský úřad koncesi podle § 15 bodu 3 k provozování periodické dopravy osob autobusem, resp. autobusy na trati K.-B.-P., zrušuje ji a zmíněné živn. oprávnění prohlašuje za zaniklé. Současně se st-li přísně zakazuje jakákoliv další doprava osob autobusy na trati K.-B.-P..« Žal. úřad nař. rozhodnutím nevyhověl odvolání st-le podanému z výše uvedeného výnosu z důvodu v odpor vzatého rozhodnutí a dále z těchto důvodů: »Rozhodnutí min. obch. ze 3. září 1929, do něhož st-l podal stížnost k nss-u, jest, pokud jde a instanční postup dle ustanovení živn. řádu (§ 143) rozhodnutím konečným, ježto nejvyšší stolicí ve věcech živn. jest min. obch. Na tomto pořadu instančním nebylo také nic měněno zákonem č. 125/27 o rganisaci politické správy, podle jehož čl. 8 odst. 1 lze se z rozhodnutí zem. úřadu odvolati k příslušnému min. Stížnost na nss jest mimořádným opravným prostředkem mimo instanční postup úřadů živn. Rozhodnutí min. obch. nabylo právní moci. Jestliže st-l v odvolání namítá neplatnost podmínky, jež vedla k odnětí koncese, zejména v tom směru, že pojetí oné podmínky do koncesního dekretu bylo nezákonným, nelze námitky tyto uznati, neboť pouhá nezákonnost rozhodnutí správního úřadu právní moci nevylučuje. Právní moc zmíněné podmínky bylo by lze s úspěchem potírati jen tenkráte, kdyby její uložení bylo stiženo absolutním zmatkem«.
Rozhoduje o stížnosti na toto rozhodnutí podané, neměl nss důvodu ani možnosti podrobiti své kognici otázku, zdali st-li udělená koncese k periodické dopravě osob autobusem na trati K.-B.-P. se stanovištěm v B. mohla býti právem vázána na podmínky, že oprávnění to zaniká kdykoli beze vší náhrady, zřídí-li státní správa vlastní automobilovou trať směru stejného nebo nepříliš odchylného. Podle ustálené judikatury pouhá nezákonnost rozhodnutí nebo opatření správního úřadu nebrání tomu, aby rozhodnutí, jež nebylo včas řádným opravným prostředkem naříkáno, nevešlo v právní moc (srov. na př. Boh. A 399/24, 4572/25, 6227/27, 6359/27). V daném případě st-1 sám přiznává, že proti udělení koncese k dopravě osob autobusem, vázané shora uvedenou podmínkou, opravným prostředkem se nebránil. Že by rozhodnutí správního úřadu, vázané touto podmínkou, bylo neúčinné, zmatečné, nss neshledal. I kdyby se tedy stížnosti přisvědčilo, že udělení koncese bylo vázáno nezákonnou podmínkou, nemohla by tato pouhá nezákonnost zabrániti tomu, aby udělení koncese takto podmíněné nabylo právní moci. Okolnost, že určité rozhodnutí správního úřadu, v tomto případě udělení koncese k dopravě osob autobusem, pokud bylo vázáno na řečenou podmínku, nebyvši v řádném postupu instamčním naříkáno, nabylo právní moci, má pak za důsledek, že jemu nemůže bytí odporováno v řízení jiném — a tedy v daném případě v řízení o odnětí koncese — námitkami uplatňujícími nezákonnost podmínky, stanovené pro udělení koncese. Je tedy stížnost, pokud vytýká nezákonnost nař. rozhodnutí proto, že podmínka připojená ke koncesní listině st-li svého času udělené je nezákonná a pokud uplatňuje, že st-1 nepozbyl proto práva podmínce té i později odporovati, bezdůvodná.
Stížnost dále namítá, že žal. úřad, i když st-1 nezákonnost sporné podmínky v řízení koncesním nenamítal a udělení koncese s touto podmínkou nabylo moci práva, byt povinen podle § 146 živn. ř. v důsledku svého dozorčího práva zakročiti z moci úřední.
Je sice pravda, že nadřízený úřad živn. má podle ustanovení odst. 4 § 146 živn. ř. zakročiti, zví-li o nedostatku zákonných náležitostí. Než zákrok ten je výkonem moci dozorčí, kterou zákon nadřízené úřady živn. cit. předpisem vybavil na základě daného mu dozorčího práva. Poněvadž pak právo dozorčí dáno jest — jak nss ustáleně judikuje — úřadům toliko na ochranu práva objektivního a stranám tudíž nárok na výkon dozorčího práva v jejich zájmu individuelmím nepřísluší, nemůže odepřením výkonu toho býti porušeno subj. právo strany. Ježto však podle § 2 zák. o ss ke stížnosti na nss legitimuje toliko porušení subj. práva, jest stížnost, pokud uplatňuje povinnost žal. úřadu zakročiti podle § 146 živn. ř. — i kdyby se připustilo, že by takový zákrok z moci úřední v tomto případě bylo lze subsumovati pod cit. předpis, rovněž bezdůvodná.
Stížnost vytýká též, že odnětí koncese se mohlo státi jen z důvodů v § 57 živn. ř. taxativně uvedených, které však v daném případě splněny nejsou. Přehlíží však, že nešlo o odnětí koncese ve smyslu § 57 živn. ř., nýbrž v důsledku splnění podmínky v koncesním dekretu stanovené, tedy na základě individuelního právního aktu, založeného samou koncesní listinou, jímž byla koncese vázána na resolutivní podmínku, a je tedy i námitka tato bezdůvodná.
Ovšem namítal st-1 již v odvolání, a namítá též ve stížnosti, že tato podmínka v době odnětí koncese splněna nebyla, poněvadž železniční správa k provozování periodické dopravy osob autobusy na předmětné trati živn. oprávnění neměla. Tím vykládá st-1 spornou podmínku obsaženou v koncesní listině v ten smysl, že tato koncese zanikne kdykoli beze vši náhrady, zřídí-li státní správa vlastní automobilní trať směru stejného nebo nepříliš odchylného po právu, a má za to, že tento případ nenastal, ježto zákonem č. 25/1865 ř. z. byla zrušena výhrada státní dopravy osob po vodě i po zemi s jistými omezeními ve prospěch poštovní dopravy a ježto státní správě železniční svrchuuvedené živn. oprávnění uděleno nebylo.
Touto námitkou, postihující podstatu věci, měl se žal. úřad v nař. rozhodnutí zabývati. Neučinil-li tak, zůstala skutková podstata daného případu v řečeném směru neúplnou.

Citace:

č. 10379. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 558-561.