Č. 10403.

Policejní právo trestní: Může skutková podstata přestupku čl. 3 odst. 2 zák. č. 125/27 Sb. býti založena tím, že vozka v obci práská bičem?
(Nález ze dne 10. března 1933 č. 8925/31.)
Věc: Josef S. v D. proti zemskému úřadu v Praze o policejní přestupek.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nálezem okresního úřadu v J. z 30. listopadu 1929 byl st-1 uznán vinným přestupkem čl. 3 odst. 2 zák. č. 125/27 a odsouzen podle odst. 1 cit. čl. k pokutě 200 Kč, v případě nedobytnosti ku 12 hod. vězení, poněvadž dne 11. listopadu 1929 ve středu obce D., tedy na veřejném místě, nepřiměřeným a úmyslným práskáním bičem rušil veřejný klid a veřejnou slušnost a takto nepřístojně jednal a se choval na veřejném místě i po napomenutí četnickou stráží. Zemský úřad v Praze zamítl nař. výnosem odvolání st-lovo, poněvadž skutková podstata přestupku jest prokázána seznáním a svědeckou výpovědí četnické stráže, podle níž st-I práskal bičem v míře daleko silnější a zřejmě ne k tomu účelu, aby koně byli pobídnuti, nýbrž pouze proto, že práskal z libovůle, a aby — jak prohlásil četnické stráži — dokázal, že mu »práskání bičem nikdo nezakázal a nezakáže«, čímž porušil na místě veřejném veřejný klid a slušnost. Námitka, že projednávaná trestní věc podléhá příslušnosti obecních úřadů jakožto přestupek silniční policie, jest nesprávná, neboť trest byl uložen pro přestupek rušení veřejného klidu a veřejné slušnosti na místě veřejném, kterýžto přestupek podléhá podle ustanovení čl. 3 odst. 2 zák. č. 125/27 trestní pravomoci úřadů politických. Rovněž okolnost, že st-1 byl sproštěn soukromé žaloby proti němu podané pro urážku na cti, kterou shledával soukromý žalobce ve st-lově práskání bičem, jest irelevantní, neboť soudem nebyla a ani nemohla býti řešena otázka, zda jednání st-lovo příčí se veřejnému klidu a slušnosti na veřejném místě podle ustanovení čl. 3 odst. 2 cit. zák. Stížnost shledává nezákonnost rozhodnutí v tom, že v obci D. nebyl vydán všeobecný zákaz práskání bičem, a že četnická stráž překročila meze svého úředního oprávnění tím, když vůči st-li vyslovila specielní zákaz práskání bičem.
Stížnost dovozuje, že všichni vozkové práskáním biče pohánějí své potahy, že práskání to žádnou normou není zakázáno, a že tedy st-l mohl a směl bičem práskati, aniž se tím dopustil za vinu mu kladeného přestupku. Po názoru stížnosti je každému volno jednati tak, jak se mu líbí, jen nemá jednati proti předpisu zákona. O této námitce uvážil nss toto:
Článek 3 odstavec 2 zák. č. 125/27 ustanovuje, že politické úřady mohou ukládati tresty — bez újmy soudního stihání — též na všeliké nepřístojné jednání nebo chování na místech veřejných nebo veřejně přístupných, kterým se ruší nebo ohrožuje veřejný pořádek, klid, bezpečnost, dobrý mrav nebo slušnost, nebo se vzbuzuje veřejné pohoršení. Z toho se podává, že každé takové nepřístojné jednání zákon pod trestní sankcí zakazuje. Nelze přisvědčiti názoru stížnosti, který hájí svou námitkou, že nebyl nikdy vydán zákaz, práskati bičem, že totiž nepřístojné jednání ve smyslu cit. ustanovení je jen takové jednání, které nějakou normou bylo zakázáno. Takovýto omezující výklad slov »nepřístojné jednání nesouhlasí ani se slovním významem výrazu »nepřístojné« a nelze jej udržeti ani s hlediska zákonné techniky. Vždyť jednání, o jaké v cit. ustanovení jde, může býti tak různých a předem nevypočitatelných druhů, že je nelze positivními předpisy vyčerpati. Proto také jednání taková nejsou a nemohou býti nikde normována a je subsumpce konkrétního jednání nebo chování pod předpis článku 3 odst. 2 cit. zák. zůstavena kognici úřadu, jemuž je při tom přihlížeti ke zjištěným okolnostem případu. Ovšem vždy musí jíti o jednání resp. chování na místě veřejném nebo veřejně přístupném, které ruší neb ohrožuje některý z veřejných zájmů, v cit. ustanovení vzpomenutých.
Že st-1 práskal bičem na místě veřejném, ve středu obce D., to stížnost vůbec nepopírá. Žal. úřad uvádí v nař. rozhodnutí, že práskání to bylo nepřiměřené a úmyslné a má skutečnost tu za prokázanou výpovědí četnické stráže, podle níž st-1 práskal bičem v míře daleko silnější a zřejmě ne proto, aby pobídnul koně, nýbrž z pouhé libovůle. Jaká byla intensita práskání a jaký byl účel, zda pohánění koní či jen libovůle st-lova, to je součástí skutkové podstaty, z níž úřad při rozhodování vycházel. Stížnost proti tomuto skutkovému zjištění nemá vůbec žádných námitek ani je nepopírá. Pak ovšem nss, zkoumaje v mezích stižních bodů zákonitost nař. rozhodnutí, musil vycházeti ze skutkového zjištění, na němž založeno je nař. rozhodnutí, že st-1 práskal bičem nepřiměřeně, v míře daleko silnější, než bývá zvykem a ne, aby poháněl koně, ale z pouhé libovůle.
Zbývá pak ovšem ještě otázka, zda žal. úřad toto jednání st-lovo právem kvalifikoval jako jednání nepřístojné, jímž porušen byl veřejný klid a slušnost, jak je má na mysli cit. ustanovení zák. č. 125/27. Zákon ustanovením tím chrání veřejnost proti jednání a chování, jež vybočujíc z mezí obvyklých, ruší veřejný klid a proti jednání a chování, které porušuje slušnost. Při tom rozuměti je veřejným klidem a slušností souhrn pravidel, jichž zachovávání je podle panujících obecných názorů podmínkou klidného a spořádaného soužití. Jednou z podmínek takového klidného a spořádaného soužití je také, aby lidé nebyli rušeni zbytečným a svévolně na ulicích a jiných veřejných místech působeným hlukem. Pro názor ten svědčí i skutečnost, že zákonodárce v některých zákonech, na př. v živn. řádu (§ 22), normách o automobilech (§ 2 nař. 81/10 ř. z. a nyní platný § 1 nař. 107/32) uznal potřebným, veřejnost před zbytečným hlukem chrániti.
Úvahami těmi dospěl nss k názoru, že se žal. úřad nedopustil nezákonnosti, když v tom, že st-1 ve středu obce z pouhé libovůle a nad míru obvyklou bičem práskal, shledal porušení veřejného klidu a slušnosti ve smyslu odst. 2 cit. čl. 3.
Dovozuje-li stížnost, že je všude zvykem poháněti potahy práskáním biče, přehlíží, že žal. úřad skutkovou povahu činu st-li za vinu kladeného spatřuje v tom, že práskal nikoli, aby poháněl koně, ale z pouhé libovůle. Poukazuje-li stížnost na to, že odpověď st-lova na napomenutí četníkovo nebyla nepřístojná, stačí poukázati k tomu, že žal. úřad za nepřístojné jednání pokládal nikoli onu odpověď, nýbrž jen práskání bičem. Konečně vytýká stížnost, že st-1 nikdy nedoznal, že věděl o zákazu práskati bičem v obci D., a že proto protokol o jeho výslechu, podle něhož skutečnost tu doznává, je nesprávný. Jak již svrchu uvedeno, nepředpokládá skutková povaha přestupku čl. 3 odst. 2 přestoupení nějakého zákazu, vyplývajícího z nějaké jiné positivní normy. Proto je pro posouzení zákonitosti naříkaného rozhodnutí zcela lhostejno, byl-li onen zákaz vydán či nikoli.

Citace:

č. 10403. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 620-622.