Č. 10390.

Válečné úkony (Slovensko): I. Za jaké »škody« náleží náhrada podle zák. o válečných úkonech? — II. Ministerská komise pro válečné úkony — rozhodujíc o vznesených náhradních nárocích — není vázána na výroky obecní a zemské (župní) komise.
(Nález ze dne 3. března 1933 č. 3171.)
Věc: Dr. Julius R. v R. proti ministerské komisi pro válečné úkony o náhradu za válečné úkony.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím bylo o st-lově žádosti za náhradu podle zák. o válečných úkonech rozhodnuto takto: Ministerská komise pro válečné úkony zamítá nárok na náhradu za znehodnocení dobytčete vzhledem k tomu, že v tomto případě nejde o válečný úkon, jenž na základě zákonného článku LXVIII:1912 by byl požadován a poskytnut pro účely branné moci. Nárok na náhradu 7 kop suché lucerky byl uznán za oprávněný a přiznává se st-li náhrada za množství uvedené v přihlášce, t. j. za 7 kopek lucerky, každá kopka ve váze 60 kg, t. j. 420 kg po 45 Kč za 1 q dateliny 189 Kč. Nárok na náhradu za 3 q sena v množství uvedeném v přihlášce uznává se za oprávněný a přiznává se náhrada za 1 q sena po 45 Kč, celkem 135 Kč. Nárok na náhradu za 2 vozy pšeničné slámy, t. j. za 10 q slámy, uznává se za oprávněný a přiznává se náhrada 20 Kč za 1 q slámy, t. j. 200 Kč. Nárok na náhradu za používáni koni uznává se též za oprávněný a přiznává se náhrada 100 Kč, celkem 624 Kč. Důvody: Podle provedeného šetření a přihlášky utrpěl st-1 škodu znehodnocením dobytčete tím způsobem, že v srpnu 1919 jel jistý vojín z R., jemuž se splašili koně a vjeli do stáda dobytka, při čemž býku, patřícímu st-li, byla zlomena noha, a musil býti proto prodán řezníkovi za maximální cenu, t. j. 1932 Kč. Poněvadž býk měl hodnotu podle vyjádření zvěrolékaře 4000 Kč, žádá poškozený o výplatu rozdílu hodnoty mezi maximální cenou dobytčete a hodnotou, kterou dobytče mělo podle vyjádření zvěrolékařova, v částce 2068 Kč. Min. komise rozhodla, že nárok na náhradu se zamítá, poněvadž v tomto případě válečný úkon konán nebyl, jak vpředu již uvedeno. Nárok na náhradu za ostatní škody, v rozsahu v přihlášce uvedeném, uznala min. komise za oprávněný, ježto podle provedeného šetření a výpovědi svědků vzala min. komise za prokázáno, že st-1 dodal pro účely vojska 7 kop suché dateliny, 3 q sena a 2 vozy pšeničné slámy a kromě toho byl jmenovanému vojskem zrekvirován vůz se 2 koni, kteří konali přípřež asi 14 dnů. Min. komise rozhodla, že žadateli přiznává se náhrada celkem 624 Kč. Náhrada tato, navržená podle jednotlivých shora uvedených položek, byla znalci min. komise uznána za přiměřenou a odpovídající místním cenovým poměrům těchto předmětů v době odebrání vojskem. O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss:
Dotýkajíc se první části nař. rozhodnutí, v níž žal. úřad odepřel uznati st-lův nárok na náhradu škody za znehodnocení býka z důvodu, že nešlo tu o válečný úkon podle zák. čl. LXVIII: 1912, namítá stížnost, že ve skutečnosti šlo o válečný úkon, poněvadž R. byla v r. 1919 »ve válečném úkoně«, že však i kdyby nešlo o válečný úkon, je dokázáno, že škodu způsobil st-li vojín čsl. armády a za tuto škodu je st-li zodpovědná vojenská pokladna. Konečně namítá stížnost, že nař. rozhodnutí je v rozporu jednak s ustálením komise, která ve věci jednala, jednak i s předpisem § 33 zák. o válečných úkonech, jenž přiznává náhradu nejen za válečnou škodu, nýbrž i za jakoukoli způsobenou škodu.
K těmto námitkám stížnosti dlužno uvésti:
V § 3 větě 3 zák. o válečných úkonech jest určeno, že za válečné úkony, pokud tento zákon opak výslovně nestanoví, náleží přiměřená náhrada (§ 33). V tomto § 33 pak se praví, že pokud by náhrada za válečný úkon nebo náhrada škody za způsobenou škodu nebyla zapravena podle § 32, nebo pokud by ten, kdo plnění dodal, nebyl spokojen s přiřčenou odměnou nebo náhradou, jest oprávněn své nároky ohlásiti písemně nebo ústně u příslušného představenstva obecního.
Z těchto ustanovení jde, že škoda, o jejíž náhradě mluví ustanovení § 33, není jakákoli škoda někomu způsobená, nýbrž jen škoda způsobená válečným úkonem. I když tedy škodu, o kterou tu jde, způsobil st-li vojín čsl. armády, mohla by st-li příslušeti náhrada podle cit. § resp. 3. věty § 3 zák. o vál. úkonech pouze tenkráte, kdyby mu byla způsobena válečným úkonem, to jest tím, že válečný úkon byl na st-li požadován a jím plněn, pokud se týče tím, že předmětu, jenž byl na st-li požadován a jím poskytnut, bylo podle zák. o válečných úkonech používáno. Zda a pokud by st-li příslušela proti vojenské pokladně náhrada za škodu, způsobenou mu aktem vojenské osoby mimo rámec plnění válečného úkonu, jest ovšem otázka jiná, kterou však v tomto sporu řešiti netřeba, když předmětem jeho vzhledem k obsahu nař. rozhodnutí může býti právě jen otázka, zda st-li přísluší náhrada za škodu podle § 33 resp. 3. věty § 3 zák. o válečných úkonech.
V tomto směru jest pak, jak již řečeno, rozhodno jedině, zda jde o škodu způsobenou válečným úkonem. Že o takovou škodu šlo, st-1 ovšem také dovozuje, dovolávaje se toho, že v r. 1919 byla R. »ve válečném úkoně«. Ale činí tak neprávem. Neboť ze skutečnosti, že škoda, jejíž náhrady se st-1 domáhá, vznikla v době, kdy území, na kterém se stala, bylo podrobeno povinnosti k válečným úkonům, neplyne ještě, že byla st-li přivoděna válečným úkonem, když za škody válečným úkonem způsobené uznává zákon o válečných úkonech jen škody, způsobené plněním v tomto zákoně blíže určeným (§ 1 cit. zák.), nikoli jakékoli škody, způsobené osobami vojenskými v době, kdy závazek k válečným úkonům trval. Nemůže proto stížnost ze skutečnosti, že — jak se vyjadřuje — byla R. v r. 1919 ve válečném úkoně, pro své stanovisko proti hledisku nař. rozhodnutí nic vytěžiti. Právem však nemůže se dovolávati ani toho, že nař. rozhodnutí je v rozporu s ustálením komise, která ve věci jednala, neboť i kdyby tomu tak bylo, jest žal. úřad podle tohoto zákona rozhodujícím úřadem, kdežto komise obecní a župní (zemská) jsou jen orgány, povolanými konati, o přihlášeném nároku vyšetřování, a nemůže proto již z tohoto důvodu jejich nazírání výroku žal. úřadu prejudikovati, pokud se týče zbaviti žal. úřad práva ve věci samostatně rozhodovati. Tím vyřízena jest stížnost, pokud brojila proti prvé části nař. rozhodnutí, a zbývá přihlédnouti k onomu jejímu obsahu, v němž se zabývá druhou jeho částí, v níž žal. úřad přiznal st-li nárok na náhradu za určitá plnění v celkové částce 624 Kč.
Tu jde již jen o výši náhrady, a má pak stížnost, jež ovšem dovozuje, že přiznaná náhrada je nepřiměřeně nízká, jedinou námitku, uplatňujíc, že obecní komise při svém jednání dne 15. října 1929 určila st-li náhradu v částce 1235 Kč, a měla proto býti st-li přiznána náhrada v této výši. Tu vychází stížnost zřejmě opět z názoru, že výrokem komise jest žal. úřad vázán, nemoha se od jejího stanoviska odchýliti. Že tento názor jest nesprávný, bylo řečeno již nahoře, a možno proto k hořejším vývodům prostě poukázati s poznamennám, že ani stanovení výše odškodného místní nebo župní komisí nemá povahu judikátního výroku o výši náhrady, nýbrž jest jen pouhým návrhem komise, jímž žal. úřad ve své pravomoci rozhodovací nikterak vázán není. Odchýlil-li se proto žal. úřad od takového návrhu, nelze jen z této skutečnosti dovozovati nezákonnost nebo vadnost nař. rozhodnutí.

Citace:

č. 10390. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 587-589.