Č. 10315.

Kinematografy. — Jazykové právo: Uděluje žadateli kinematografickou licenci, může úřad licenci tu omeziti vedlejšími ustanoveními co do jazykové úpravy nápisů na provozovnách, titulků filmů a návěstí.
(Nález ze dne 31. ledna 1933 č. 828.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 482/20, 678/21.
Věc: Karel M. v K. a spolek »Gebirgsverein« v O. (adv. Dr. L. Dembitzki z Prahy) proti ministerstvu vnitra o kinematografické licencé.
Výrok: Stížnosti se zamítají pro bezdůvodnost.
Důvody: Zemský úřad v Praze udělil st-lům podle § 4 min. nař. z 18. září 1912 č. 191 ř. z. povolení pořádati kinematografická představení vyznačená v 2. odst. § 3 tohoto nař., stanoviv mimo jiné, že provozování těchto licencí jest vázáno podmínkou, že všechny nápisy v kinematografických provozovnách, titulky filmů a návěstí musí býti provedeny na prvém místě v jazyku státním, na druhém místě v jazyku německém. Odvolání, v nichž st-lé brojili proti tomuto obmezení udělených jim licencí, byla nař. rozhodnutími zamítnuta.
O stížnostech podaných na tato rozhodnutí uvážil nss toto:
Podle § 2 zák. o ss je nss povolán rozhodovati o stížnostech směřujících proti rozhodnutím nebo opatřením správních úřadů, tvrdí-li kdo, že jimi bylo zasaženo do jeho subj. práv. Se zřetelem na toto zákonné ustanovení jest předpokladem úspěšné stížnosti, aby rozhodnutím nebo opatřením správního úřadu bylo porušeno právo určitého subjektu založené platným právním předpisem. Je tudíž zkoumati, zdali a pokud je ve věci, o kterou jde, právní vázanost správního úřadu taková, aby poskytovala půdu pro subj. právo.
Kinematografická představení náležejí k veřejným představením, jež jsou čl. V. lit. o) uvozovacího patentu k živn. řádu vyňata z platnosti předpisů tohoto zák. K jich provozování je potřebí povolení, k jehož udělování bylo zmocněno podle min. nař. z 19. ledna 1853 č. 10 ř. z., přílohy C § 14, pokud se týče podle § 8 zák. z 19. května 1868 č. 44 ř. z., místodržitelství, a jež tudíž podle předpisů platných v době, kdy bylo vydáno rozhodnutí prvé stolice, uděloval zemský úřad. Po materielní stránce sluší veřejná představení, tedy i představení kinematografická, posuzovati s hlediska předpisů daných dekretem dvoř. kanceláře ze 6. ledna 1836 Sb. zák. pol. č. 5. a min. nař. z 25. listopadu 1850 č. 454 ř. z.
Zabývaje se výkladem těchto právních norem, vyslovil nss v nál. Boh. A 482/20 právní názor, že povolení k veřejným představením jest ponecháno úplně volnému, v žádném směru neobmezenému uvážení úřadu, takže na udělení takového povolení nijaký právní nárok nepřísluší. Na tomto názoru trvá nss i v tomto případě. Poněvadž pak předpisy min. nař. z 18. září 1912 č. 191 ř. z. o pořádání veřejných představení kinematografických musí býti vykládány se zřetelem k oněm normám starším, jež si dosud zachovaly zákonnou platnost, sluší míti za to, že i udělování povolení k veřejným představením kinematografickým, jest ponecháno volnému uvážení úřadu, v žádném směru neobmezenému, takže na udělení takového povolení vůbec nijaký nárok straně nepřísluší, zejména když obsah nařízení nepodává podkladu pro domněnku, že by státní správa chtěla, pokud jde o veřejná představení kinematografická, vzdáti se zásadního práva rozhodovati o udílení povolení k veřejným představením podle zcela volného, nijak neobmezeného uvážení. Takto vyslovil se nss již v nál. Boh. A 678/21.
Jestliže však právní normy, upravující provozování podniku biografického, ponechávají úřadům volnost, v žádném směru neobmezenou, chtějí-li žadateli licenci k pořádání kinematografických představení uděliti čili nic, plyne z toho důsledně, že jest právem úřadu, aby, rozhodne-li se žadateli licenci kinematografickou uděliti, licenci tu podle své volné, v žádném směru neobmezené úvahy obmezil vedlejšími ustanoveními. To plyne ze zásady »in maiore minus continetur«. Poněvadž pak — jak bylo uvedeno — cit. právní normy nedávají žádného podkladu pro konstrukci uchazečova nároku na udělení licence k provozování biografických představení, nemohou vedlejší ustanovení taková, ať jsou jakákoliv, zkrátiti žadatele v právu, jehož nemá.
Jiná by byla právní situace, udělil-li by úřad kinematografickou licenci neobmezeně a teprve po pravoplatnosti tohoto povolení obmezil provozování licence zvláštním aktem, obsahujícím určité příkazy. V tomto případě bylo by arci neobmezeně uděleným povolením založeno pro licenciáta subj. právo na výkon licence v rozsahu jemu pravoplatně určeném, a bylo by na místě uvažovati o tom, zdali aktem ukládajícím licenciátu ony příkazy nebylo porušeno právo, jehož nabyl propůjčením licence neobmezené.
V konkrétních případech zemský úřad v Praze udělil st-lům licence k pořádání kinematografických představení, vysloviv, že provozování těchto licencí je mimo jiné vázáno také podmínkou, že všechny nápisy v kinematografické provozovně, texty filmů a návěští musí býti provedeny na prvém místě v jazyku státním, na druhém místě v jazyku německém a že nedodržení licenčních podmínek má — bez újmy zákonných trestních následků — podle § 26 min. nař. č. 191/1912 ř. z. za následek odnětí licence. Propůjčil tedy úřad st-lům povolení k pořádání kinematografických představení a při tom zároveň stanovil rozsah tohoto povolení tím, že je vázal na určité podmínky. Nejde tedy v konkrétních případech o dodatečné obmezení licence, jež byla pravoplatně udělena bez obmezení. Na stanovené podmínky nelze však pohlížeti ani jako na samostatný příkaz připojený jen zevně k hlavnímu projevu vůle zemského úřadu o udělení licence, nýbrž nutno naň pohlížeti jako na integrující součást výroku o udělení licence, což je zřejmo zejména z toho, že pro případ nezachování podmínek bylo poukázáno na trestní následky nedovoleného provozování biografu, takže podle vůle úřadu, projevené v licenčním aktu, majitel licence může provozovati licenci jen tak, jak mu byla propůjčena, a vydává se nebezpečí trestního stíhání, bude-li jednati proti uloženým podmínkám, ježto by pak vlastně provozoval biograf bez povolení. Poněvadž pak jde o podmínky, tvořící součást povolení, jež úřad propůjčuje podle úplně volného, v žádném směru neobmezeného uvážení, nemohly se podle toho, co bylo uvedeno shora, uložené podmínky — i kdyby se objektivně příčily právnímu řádu — dotknouti subj. práv st-lů.
Udělil-li proto zemský úřad st-lům žádané licence s obmezením shora uvedeným a zamítl-li žal. úřad odvolání, v nichž se st-lé bránili proti tomuto obmezení, nemohl se tento výrok žal. úřadu dotknouti nijak subj. práv jejich, a nemohou proto míti úspěch jejich stížnosti, podané k nss-u.

Citace:

Č. 10315. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 402-404.