Č. 10583.

Zdravotnictví: Výnos býv. místodržitelství v Čechách ze 17. dubna 1915 č. 22 B 730 ai 1915 o přijímání osob stižených nakažlivou nemocí do pražských nemocnic nemá obsahu normativního, jsa pouhou direktivou rázu administrativního.
(Nález ze dne 31. května 1933 č. 9600.) Věc: Rada hlavního města Prahy (vrch. mag. kom. Dr. Václ. Bílek) proti zemskému úřadu v Praze o náhradu léčebného.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem okresního úřadu v Ledči z 30. července 1930 bylo na základě § 39 zák. ze 3. prosince 1863 č. 105 ř. z. uznáno právem, že obec H. jest jako domovská obec Věry K. povinna nahraditi hlavnímu městu Praze částku 1050 Kč jako zbytek léčebného, vzešlého ošetřováním jmenované v městské nemocnici v Praze VIII »Na Bulovce« ve dnech 15. října až 25. listopadu 1929.
Odvolání obce H. z tohoto výměru zemský úřad v Praze vyhověl nař. rozhodnutím a uznal právem, že obec H. není povinna k náhradě vzešlých výloh s tímto odůvodněním: »Podle § 29 dom. zák. jest obec povinna opatřovati chudé přespolní, kteří v obvodu obce se roznemohou, dotud, pokud nemohou bez škody na zdraví svém nebo na zdraví jiných z opatrování býti propuštěni. Zůstavuje se jí ovšem, že může za to žádati náhradu, buď na obci, kde chudý má právo domovské, nebo na těch, kteří podle práva občanského nebo podle jiných zákonů jsou k tomu povinni. Podle výnosu býv. místodržitelství pro Čechy ze 17. dubna 1915 jest osoby mladší 14 roků stižené scarlatinou v obvodu obce pražské předávati do některé ze dvou pražských dětských nemocnic. Tomuto posléze cit. předpisu nebylo však vyhověno, neboť shora jmenovaná byla dopravena obcí pražskou do městské infekční nemocnice v Praze VIII., ačkoli, jak konaným šetřením bylo zjištěno, mohla býti v den onemocnění, t. j. dne 15. října 1929, přijata na léčení v německé dětské nemocnici v Praze. V tomto případě byla by obec domovská bývala povinna podle § 21 zák. z 15. června 1927 č. 77 Sb. hraditi při prokázané nemajetnosti ošetřované a osob k úhradě nákladů podle občanského práva a jiných zákonů povinných pouze 20% vzešlých ošetřovacích nákladů. Poněvadž obec pražská nevyhověla svrchu cit. výnosu býv. místodržitelství pro Čechy, není obec domovská ve smyslu ustanovení § 30 cit. zák. povinna hraditi vzešlé ošetřovací náklady požadované obcí pražskou.
O stížnosti uvážil nss toto:
Zkoumaje, jsou-li v daném případě splněny podmínky § 29 dom. zák. č. 105/1863 ř. z., neuznal zemský úřad povinnost domovské obce k náhradě útrat, o něž je spor, z jediného důvodu, že město Praha neřídilo se výnosem býv. místodržitelství pro Čechy ze 17. dubna 1915. Žal. úřad ovšem uvádí, že kdyby byla jmenovaná byla dopravena ve smyslu tohoto výnosu do něm. dětské nemocnice v Praze, byla by obec domovská povinna nésti toliko 20% vzešlých ošetřovacích nákladů, což by mohlo svědčiti tomu, že žal. úřad zde zkoumal také přiměřenost ošetřovacích nákladů k náhradě požadovaných, a neuznav účtované náklady tyto za nutné, sprostil domovskou obec povinnosti k jich náhradě. Proti takovémuto výkladu mluví však konečný závěr rozhodnutí, že domovská obec není povinna nahraditi vzešlé ošetřovací náklady, poněvadž obec pražská nevyhověla cit. výnosu býv. místodržitelství pro Čechy, a zejména i okolnost, že žal. úřad neuznal in toto povinnost domovské obce, nikoliv jen stran 80% vzešlých nákladů, kdyžtě v případě, že by byl zmíněný poukaz se měl hodnotiti jako nějaký samostatný důvod rozhodovací, byl by žal. úřad musel důsledně vysloviti, že domovská obec jest povinna nahraditi 20% těchto nákladů.
Nutno proto zkoumati, zda jediný důvod žal. úřadu pro neuznání náhradní povinnosti obce domovské uvedený, že totiž stěžující si obec se neřídila předpisem cit. výnosu, jest ve shodě se zákonem. Výnos býv. místodržitelství pro Čechy ze 17. dubna 1915, č. 22-B- 730 ai 1915, m. č. 93.320 stran přijímání nakažlivých nemocných do nemocniční péče v Praze jest řízen na magistrát hlavního města Prahy a nařizuje, do kterých nemocnic jest přijímati osoby onemocnělé tou kterou nakažlivou nemocí, mezi jiným stanoví také, že děti mladší 14 let, stižené spálou, difteríí atd. dlužno jako dosud předati do obou pražských dětských nemocnic. Podle celého svého znění aparuje tento výnos jako interní poukaz, direktiva rázu administrativního o umístění osob stižených nakažlivými nemocemi podle druhu této nemoci v různých pražských nemocnicích, bez jakéhokoliv obsahu normativního, zejména též bez jakýchkoliv sankcí na přestoupení daných směrnic. Zejména neobsahuje tento výnos žádného ustanovení, že by nedodržení těchto směrnic mělo za následek ztrátu nároku podle § 29 dom. zák. nehledíc ani k otázce, zda by vůbec takovýmto výnosem mohla býti měněna povinnost obce domovské jako korelat práva obce pobytu plynoucího z cit. § 29. Žal. úřad pak necituje a nss neshledal předpisu, jenž by obec, neřídila-li se takovýmito úředními směrnicemi, zbavoval nároku podle cit. § 29. § 30 dom. zák., uvedený v poslední větě důvodů nař. rozhodnutí, nemá takového ustanovení, jednaje pouze o hlášení onemocnění chudého přespolního domovské obci.
Nss nemohl proto nalézti, že by důvod žal. úřadem uvedený měl oporu v zákoně.

Citace:

č. 10583. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 1061-1063.