Č. 10512.

Pojištění pensijní: Pojistná povinnost obchodního zástupce?
(Nález ze dne 28. dubna 1933 č. 7524.)
Prejudikatura: Boh. A 7129/29, 9144/31 a j.
Věc: Jaroslav V. ve Z. proti ministerstvu sociální péče o pensijní pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Zemská úřadovna I. Všeobecného pensijního ústavu v Praze prohlásila výměrem ze 13. února 1925 st-le v jeho zaměstnání u firmy Kavoprůmysl spojených družstevních sušáren, společnosti s r. o. v Praze, od 1. května 1923 za pojištěním povinna. Námitkám, jež proti tomuto výměru podala firma, býv. zsp v Praze nevyhověla. Dalšímu odvolání jejímu min. soc. péče nař. rozhodnutím vyhovělo, a zrušivši rozhodnutí zsp-é i uvedený výměr zemské úřadovny, vyslovilo, že st-l nepodléhá od 1. května 1923 pojistné povinnosti, ježto není k firmě v poměru služebním (§ 1151 o. z. o.), takže chybí nezbytný předpoklad pro pojistnou povinnost, stanovený v § 1 odst. 1 pens. zák. V dalších důvodech uvedeno, že ze smlouvy uzavřené mezi st-lem a zúčastněnou stranou dne 21. června 1923 plyne, že nešlo o služební poměr, předpokládající podřízenost st-lovu, nýbrž že st-l byl ve své činnosti zcela samostatný a nezávislý. Toto stanovisko žal. úřad podrobným rozborem smlouvy odůvodňuje, uváděje, že st-l si cestovní disposice určoval sám a nemusel určitá místa neb osoby k rozkazu firmy navštěvovati.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Jádrem sporu jest otázka pensijní pojistné povinnosti st-le jako obchodního zástupce firmy Kavoprůmysl v době od 1. května 1923, tedy v době platnosti zák. č. 89/20, podle kterého ji žal. úřad také posuzoval. Základním předpokladem pro pensijní povinnost určité osoby podle § 1 odst. 1 tohoto zák. f>62
jest, aby osoba ta byla v poměru služebním. Podle ustálené judikatury nss-u (srv. na př. Boh. A 3977/24, 4330/25, 7548/28, 8582/30, 9144/31, 9389/31) sluší služebním poměrem rozuměti ony vztahy, které vyplývají pro kompaciscenty z uzavřené smlouvy služební ve smyslu § 1151 o. z. o., podle něhož služební smlouva vzniká, zaváže-li se někdo konati po nějakou dobu jinému služby. Podstatným znakem služební smlouvy na straně zaměstnancově je tedy závazek konati zaměstnavateli služby. Z této jeho povinnosti pak vyplývá, že zaměstnanec v příčině konání služeb jest vázán rozkazy zaměstnavatele, z čehož pak plyne poměr vázanosti a podřízenosti zaměstnance k rozkazům zaměstnavatele. Ze stejného právního hlediska vychází také žal. úřad, jak z odůvodněni nař. rozhodnutí jest zřejmo, a stížnost jeho správnost nepopírá. — Pensijní pojistnou povinnost st-lovu popřel žal. úřad z toho důvodu, že na základě smlouvy uzavřené mezi st-lem a firmou z 21. června 1923 a jeho výpovědi dospěl k úsudku, že ve smluvním poměru mezi nimi sjednaném nelze shledati takové pojmové znaky podřízenosti a vázanosti st-le k rozkazům firmy, které by byly s to, aby tento smluvní poměr bylo možno kvalifikovati jako poměr služební ve smyslu § 1151 o. z. o., takže tu chybí nezbytný předpoklad pro pojistnou povinnost st-lovu, vyžadovaný v § 1 odst. 1 pens. zák.
Stížnost, vytýkajíc nař. rozhodnutí nezákonnost, snaží se naproti tomu z jednotlivých ustanovení řečené smlouvy a z dopisů firmy, které předkládá, dovoditi, že st-l k firmě v poměru služebním byl.
Jde tedy o to, zda v poměru mezi st-lem a firmou lze shledati shora uvedené podstatné pojmové znaky smlouvy služební. Vzájemný jejich smluvní poměr byl vymezen smlouvou z 21. června 1923, které se dovolává jak žal. úřad, tak i stížnost. Její obsah jest nesporný, neboť stížnost netvrdí, že by byl snad v rozporu se skutečným stavem, nebo že by ustanovení smlouvy byla změněna souhlasnou vůlí stran. Stížnost nenamítá zejména, že by smluvní poměr st-le k firmě v době před uzavřením uvedené smlouvy byl upraven podstatně jinak. Obsah smlouvy té jest proto především rozhodný pro posouzení právní povahy vzájemného služebního poměru mezi st-lem a firmou, a tedy základem pro řešení sporné otázky.
Stížnost vytýká, že ustanovení této smlouvy žal. úřad náležitě neocenil. K odůvodnění této výtky poukazuje na body 1 a 3, 9, 13 a 15 smlouvy, podle kterých byl st-li pevně vyměřen rayon pro sbírání objednávek, který byl povinen systematicky zpracovati a vylepiti v něm reklamní plakáty, prodej zboží měl se díti jménem společnosti, jež sama měla vésti korespondenci, st-l nebyl oprávněn stornovati objednávky, musil navštíviti zákazníky v jednom měsíci, zasílati firmě denní zprávu, jež si také vyhradila předepisovati st-li cestovní tury a požadovati od něho cestovní návrhy, které směly býti provedeny jen s jejím svolením a schvalovati objednávky. Stížnost dovolává se dále dopisu firmy z 22. ledna 1924, jímž firma st-li sdělila, že i nejzapadlejší vesničku musí navštíviti jednou za dva měsíce, a jak si má při tom počínati, pak dopisů ze 6. března 1924, 13. září 1923 a z 24. července 1924, v nichž mu ukládala, kam se má ke sjednání obchodů odebrati a konečně dopisů z 25. září a 7. října 1925, jimiž urgovala dodávání denních zpráv a žádala vysvětlení, proč v uvedených tam dnech neprováděl akvisici. Všemi těmito poukazy snaží se stížnost dolíčiti, že st-l byl ve všech směrech na firmě závislý, nebyl oprávněn samostatně rozhodovati a neměl podnikatelského risika. Z toho dospívá pak stížnost k závěru, že st-l byl k firmě v poměru služebním.
Leč stížnosti nelze dáti za pravdu. — Proti vývodům stížnosti nutno poukázati k tomu, že uvedená zastupitelská smlouva, sjednaná mezi st-lem a firmou o akvirování objednávek na zboží za provisi, jest smlouvou dvoustrannou. Takové smlouvy již podle svého pojmu a právní povahy obsahují vzájemné povinnosti a závazky obou smluvních stran. Samostatnosti obchodního zástupce (jednatele, zprostředkovatele), jakým st-l podle obsahu smlouvy z 21. června 1923 byl, není na újmu, jestliže jsou v ní vymezeny určité jeho povinnosti, a je-li působnost jeho omezena místně na určité území nebo jinak věcně po určitých stránkách. Takováto omezení vyplývají přirozeně již z povahy věci samé, z podstaty a účelu zprostředkovatelské činnosti obchodního zástupce a ze smluvního poměru, do něhož osoba taková vstupuje. Vytyčují-li ona ujednání jako součást smlouvy určité meze, v nichž se st-l při uvedené své činnosti jednatelské podle těchto svých smluvních závazků musil pohybovati, a stanoví-li se jimi okruh jeho povinností a vůbec rámec jeho činnosti s určitými povinnostmi a výhradami pro firmu, jsou tato ustanovení jen výplni obsahu sjednané smlouvy. Taková smluvní ustanovení, resp. omezení, plynoucí ze samé podstaty dvoustranné smlouvy, nezakládají však o sobě ještě podřízenosti a vázanosti, charakterisující pojmově poměr služební a nečiní proto ještě obchodního zástupce (jednatele) nesamostatným zaměstnancem firmy, není-li tu zvláštních ustanovení, která by svědčila o jeho podřízenosti a vázanosti k rozkazům firmy (srv. Boh. A 7129/28 a 9144/31).
Ve shora uvedených momentech, které stížnost relevuje, nelze však ani jednotlivě ani v souhrnu jich shledati tyto podstatné pojmové znaky služebního poměru, zejména uváží-li se proti tomu souhlasné údaje st-le a zástupce firmy o samostatnosti st-lově při vyvíjení jeho akvisitérské činnosti pro firmu, na které žal. úřad v nař. rozhodnutí poukázal.
Stížnost tvrdí také, že st-l neměl podnikatelského risika, z čehož dovozuje jeho nesamostatnost a existenci jeho služebního poměru k firmě. Činí tak neprávem.
St-l nebyl honorován za určitou práci, po nějakou dobu konanou, jak to má § 1151 o. z. o. na mysli, nýbrž jen za úspěch své zprostředkovatelské činnosti, totiž provisi z uskutečněné objednávky, jím zprostředkované. Jemu nedostalo se odměny za služby pro firmu vykonané, nehledíc k jejich výsledku, nýbrž jen tehdy, došlo-li k prodeji zboží, jeho prostřednictvím objednaného. Risiko sebe intensivnější, leč neúspěšné jeho činnosti zprostředkovatelské, šlo tedy na vlastní vrub st-lův. Podnikatelské risiko st-lovo spočívalo právě v tom, že jeho námaha mohla býti úplně marná, a on přes ztrátu času, práci a případné hotové výdaje, nedocílil odměny (provise). Risiko jeho činnosti postihovalo tedy jeho. Mimo to podle výslovného ujednání měl dále ještě risiko 20% delcredere při dubiosních pohledávkách, v čemž dlužno spatřovati také podnikatelské risiko.
Vezme-li se náležitý zřetel k úmyslu smluvních stran, jak z obsahu smlouvy z 21. června 1923 proniká, a na celkový obraz činnosti st-lovy, žal. úřadem zjištěné, nelze shledati, že by smlouva ta nebyla žal. úřadem náležitě oceněna, jak mu stížnost vytýká, ani že by nebyl spisy doložen a byl nelogický úsudek žal. úřadu, že mezi st-lem a firmou poměru služebního nebylo. Důsledkem toho není možno uznati důvodnou ani námitku nezákonnosti nař. rozhodnutí.

Citace:

Č. 10512. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 889-892.