Č. 630.

Vyhoštění: Diskrecionérní moc daná úřadu v § 2, odst. 5 zák. z 27. července 1871 č. 88 ř. z. není pouhou libovůlí, nýbrž musí se opírati o konkrétní skutečnosti, zjištěné bezvadně provedeným řízením.
(Nález ze dne 21. prosince 1920 č. 12535.)
Věc: Osiáš H., nejposléze v Krnově (adv. Dr. Zikm. Matzka z Prahy), proti zemské správě politické v Opavě o vyhoštění ze státního území.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím zemská politická správa slezská potvrdila z důvodů jeho výměr okresní politické správy v Krnově z 20. ledna 1920 čís. A 222, jímž vyhoštěn byl stěžovatel se svou rodinou podle § 2, odst. 5 zákona z 27. července 1871 č. 88 ř. z. na vždy z celého státního území Československé republiky z důvodu, že pobyt jeho zde z ohledů veřejného pořádku a bezpečnosti jeví se nepřípustným.
Rozhoduje o stížnosti nejvyšší správní soud řídil se těmito úvahami:
Vyhoštění stěžovatelovo opírá se o ustanovení § 2, odst. 5 zákona z 27. července 1871 č. 88 ř. z. Podle tohoto předpisu mohou osoby, kterě v státním území nemají domovského práva, z celého tohoto území býti vyhoštěny, jeví-li se pobyt jejich zde z ohledu na veřejný pořádek nebo bezpečnost nepřípustným. Stěžovatel sám udává, že přísluší do O. v Haliči a doznává tak, že ve státním území republiky Československé nemá domovského práva. Je tudíž předpoklad stanovený citovaným předpisem po stránce subjektivní pro vyhoštění jeho splněn. Pouhá možnost, že na základě zákonů upravujících státní občanství v republice Československé státního občanství zde nabude, nemůže ovšem býti na závadu, aby — dokud se tak nestane — nebylo s ním nakládáno jako s cizincem.
Pokud jde o objektivní předpoklady vyhoštění, stěžovatel namítá, že není tu žádných důvodů, které by svědčily o tom, že — jak žalovaný úřad usoudil — pobyt jeho zde z ohledů veřejného pořádku a bezpečnosti jeví se nepřípustným. Vzhledem k meritorním námitkám, které stížnost v tomto směru činí, dlužno vytknouti, že nejvyšší správní soud ve smyslu § 6, odst. 1 zák. o správ. soudě ovšem skutkové premisy žalovaného úřadu ve věci samé přezkoumávati nemůže, a zejména nemůže ve věci samé podrobiti svému přezkoušení hodnocení skutkových okolností, co se týče otázky, zda chování stěžovatelovo bylo takové, že lze důvodně mluviti o rušivém zásahu do veřejného pořádku a ohrožování veřejné bezpečnosti. Nejvyšší správní soud musí omeziti se toliko na zkoumání, zda skutkový základ naříkaného rozhodnutí nebo správní řízení jemu předcházející netrpí nějakou formální závadou vytčenou v § 6, odst. 2 zákona o správním soudě, jak stížnost rovněž vytýká.
Po této stránce formální skutečně pak vady shledal. § 2, odst. 5 zák. z 27. července 1871 připouští vyhoštění cizinců tehdy, když pobyt jejich v státním území zdejším jeví se z ohledů na veřejný pořádek a bezpečnost nepřípustným. Při tom zákon ponechává úřadu, aby uvažuje podle povinnosti své, čeho žádá veřejný pořádek a bezpečnost, posoudil sám, zda chování cizince je takového způsobu, že další pobyt jeho v tuzemsku jeví se s požadavky oněmi neslučitelným. Tato diskrecionérní moc úřadu není však pouhou libovůlí. Úřad v intencích zákona smí k vyhoštění přikročiti jen tehdy, má-li v konkrétních skutečnostech dostatečný důvod a oporu pro úsudek, že další pobyt cizincův ve zdejším území ohrožoval by veřejný pořádek a bezpečnost. Zjišťuje pak skutkový podklad pro svoje rozhodnutí, musí úřad i zde šetřiti zásady slyšení stran, ovládající veškero řízení správní, a musí tedy poskytnouti straně možnost, aby ke skutečnostem úředně vyšetřeným zaujala stanovisko a produkovala svoje protidůkazy. V daném případě první stolice nevyslechla vůbec stěžovatele o obviněních, která proti němu byla městským úřadem v Krnově vznesena, a berouc je za prokázána, vyhošťovací nález svůj odůvodnila pouze všeobecným poukazem na to, že pobyt jeho zde z ohledů veřejného pořádku a bezpečnosti jeví se nepřípustným. Žalovaný úřad pak — ač stěžovatel, pokud ovšem vzhledem k povšechnému odůvodnění nálezu bylo mu to možno, správnost důvodů těch popřel — opět bez slyšení strany vyhoštění potvrdil z povšechných důvodů první instance.
Tímto způsobem naříkaný výrok neobsahuje žádného bližšího odůvodnění, nenaznačuje, proč úřad došel k úsudku, že další pobyt stěžovatelův v tuzemsku ohrožuje veřejný pořádek a bezpečnost, a nepodává tudíž dostatečného podkladu pro zjištění, zda úřad zachoval ony směrnice, které zákon dává jeho volné úvaze. Prázdnost a nedostatečnost tohoto odůvodnění brání straně, aby se hájila proti eventuelní nezákonnosti úředního aktu, vydaného bez její součinnosti, a nedovoluje nejvyššímu správnímu soudu, aby přezkoumal, zda výrok úřadu pohybuje se v mezích zákona.
V obojím zmíněném opomenutí soud shledal podstatné vady řízení, pročež naříkané rozhodnutí dle § 6, odst. 2 zákona o správním soudě zrušil.

Citace:

č. 455. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 405-406.