Č. 618.

Zabírání bytů: Přednostou domácnosti po rozumu § 5 zák. o zabírání bytů jest i osoba svobodná, obývající samostatně byt, jehož používá pouze k přespání.
(Nález ze dne 14. prosince 1920 č. 12293.)
Věc: Ludvík Bibr v Brně (adv. Dr. L. Goldberger z Prahy) proti společnému bytovému úřadu v Brně o zabrání bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Společný bytový úřad v Brně zabral dne 27. září 1920 podle § 8, č. 9 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. v domě č. 4 v Brně »U plynárny« byt o pokoji a kuchyni. Šetřením předcházejícím zabrání bylo zjištěno, že byt skládá se z pokoje a kuchyně a jest obydlen stěžovatelem svobodným. K námitce stěžovatelově, že v bytu bydlí též jeho stará matka, nebyl vzat zřetel.
O stížnosti do naříkaného rozhodnutí pro nezákonnost podané uvážil nejvyšší správní soud toto:
Naříkané rozhodnutí opírá se o § 8, č. 9 zák. o zabírání bytův obcemi. Podle ustanovení toho lze zabrati z bytův označených v § 5 místnosti nad počet, zakládající povinnost k oznámení, lze-li v nich samostatně obývati nebo je k samostatnému obývání upraviti. Podle § 5 cit. zákona má přednosta domácnosti povinnost k oznámení, je-li sám a bydlí-li v bytu o více než 2 obytných místnostech, nebo jsou-li v domácnosti 2 dospělí členové a obývají-li v bytu o více než třech obytných místnostech, při čemž za obytné místnosti se nepokládají kuchyně.
Z ustanovení těch vychází nade vši pochybnost, že stěžovatel jako přednosta domácnosti má zákonem zaručený nárok na 2 obytné místnosti.
Žalovaný úřad zjistiv, že byt skládá se z jedné obytné místnosti a jest obydlen pouze stěžovatelem, porušil zřejmě zákon, když vyslovil zabrání z důvodu § 8, č. 9 bytového zákona.
Pokud žalovaný úřad v odvodním spisu vyslovuje názor, že svobodná osoba obývající rodinný byt, jehož používá pouze k přespávání, není přednostou domácnosti ve smyslu § 5 cit. zákona, není tento jeho právní názor v zákoně odůvodněn, ježto zákon, pokud jde o přednostu domácnosti, nijak nerozeznává, jde-li o osobu svobodnou či v manželském společenství žijící.
Pojem bytu »rodinného« není však zákonu tomuto vůbec znám. »Obýváním bytu« nerozumí se toliko takový způsob užívání, jenž záleží v tom, že majitel bytu nepřetržitě v něm se zdržuje a užívá ho týmž způsobem, jako by ho užívala celá rodina v bytě tom bydlící. »Obýváním bytu« rozuměti dlužno každé užívání, jímž nájemník uspokojuje svoji potřebu bydlení. Jestliže nájemník následkem svého povolání neb zaměstnání ve dne musí prodlévati mimo byt a pouze na noc se tam uchýlí, nelze nikterak tvrditi, že v bytě neobývá.
Bylo proto naříkané rozhodnutí zrušiti po rozumu § 7 zák. o správ. soudu jako zákonu odporující.

Citace:

č. 618. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 762-763.