Č. 6955.

Státní zaměstnanci: * Předpis čl. V. č. 15 vl. nař. z 15. února 1923 č. 34 Sb. jest v rozporu se zák., pokud určuje, že, nežije-li zaměstnanec (aktivní, státní), jehož manželství není rozvedeno, se svou manželkou ve společné domácnosti, platí obdobně ustanovení § 6 I. 5. zák. č. 394/22 Sb.
(Nález ze dne 12. prosince 1927 č. 21516/26).
Věc: Emil M. v Ď. proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska stran drahotního přídavku.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Nař. vynesením zastavena byla výplata drahotního přídavku podle 2. třídy rodinné dnem 31. července 1925 a přiznán st-li, kanc. oficiálovi okr. úřadu v Ď. jednotný drah. přídavek podle 1. třídy rodinné, v podstatě proto, že st-l nežije od té doby se svojí manželkou ve společné domácnosti a ani nepřispívá na její výživu, takže má podle čl. V. č. 15 vl. nař. č. 34/1923 nárok na přídavek ten jen jako ovdovělý. — — —
Nss shledal stížnost důvodnou.
Zákon z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. upravuje znovu služ. požitky stát. zaměstnanců, provedl i novou úpravu drah. přídavků pro ně a zavedl do požitkového práva těchto veř. služebníků státních jednotný drah. přídavek (§ 5) a přídavek na děti (§ 4). Při tom nezměnil v podstatě nic na systému dřívějších rodinných tříd jako měřítka výše drah. přídavků vůbec a byli státní zaměstnanci zařaděni do osmi tříd i pro určení výše jednotného drah. přídavku zákonem tímto zavedeného (srov. čl. V. vl. nař. č. 34/23). — Jest tedy i za účinnosti zák. č. 394/22 rodinný stav početní pomůckou pro určování výše jednotného drah. přídavku a sluší podle § 6/1 odst. 1 cit. zák. bráti zřetel při zkoumání nároku stát. zaměstnance na přídavky ty toliko k těm členům rodiny, k nimž se přihlíží dle příslušných předpisů pensijních při zaopatř. požitcích. Jen tito členové mohou přijíti v úvahu při stanovení rodinné třídy a tím i výše jednotného drah. přídavku. K členům rodiny náleží, vzhledem na předpis § 5 zák. z 11. května 1896 č. 74 ř. z. ve znění zák. č. 2/20, manželka stát. zaměstnance a má tato nárok na vdovskou pensi podle § 17 č. 2 cit. zák. č. 74/1896 i pro případ rozvodu, nebylo-li manželství rozvedeno prokazatelně z její viny a to viny výlučné. Podle tohoto zákonného stavu jest tedy pro otázku nároku na vdovskou pensi rozhodnou jen okolnost, zda v době úmrtí manželova manželské společenství právně ještě trvalo aneb trvati přestalo, resp. zda bylo zaviněno zrušení manželského společenství výlučně vdovou, která nárok na zaopatř. požitky uplatňuje, a zda vina její byla soudně prokázána. Jest proto pro nárok uvedený rozhodným jen moment právní, a nestačí pro ztrátu nároku na vdovské požitky jedině skutečnost, že manželé zrušili manželské společenství fakticky a nesdílejí společné domácnosti.
Je-li však podmínkou nároku na vdovskou pensi zásadně právní existence manželského společenství, nelze právem tvrditi, že by neměla nárok na vdovskou pensi manželka, která — ač manželství nebylo rozvedeno — nežije s manželem ve společné domácnosti a že by se k ní tedy »nepřihlíželo podle příslušných předpisů pensijních při zaopatř. požitcích.« Potom však nepozbývá státní zaměstnanec podle znění § 6, I., č. 1 zák. 394/22 nároku na to, aby byla manželka jeho čítána k členům rodiny již proto, že nežije s manželkou svou ve společné domácnosti a na výživu nepřispívá a nelze opačný názor opříti o cit. zákon. Ustanovilo-li přes to vl. nař. z 15. února 1923 č. 34 Sb. v čl. V. č. 15, že nežije-li zaměstnanec, jehož manželství není rozvedeno, se svou manželkou ve společné domácnosti, platí obdobně ustanovení § 6 I., 5 zák. č. 394/22 a vztáhlo tím na případy tyto předpis, který omezuje zásadu § 6 I., 1 cit. zák., překročilo zákon a není tedy v této části kryto zákonem.
V daném případě není sporu o tom, že jest st-l úředníkem polit. správy na Slov., o němž platí zák. č. 210/20 (§ 4), jakož i že manželství jeho dosud soudně rozvedeno ani rozloučeno nebylo. Nenastaly proto ještě důsledky rozvodu manželství v § 6, I., 5 zák. č. 394/22 normované, a nelze tudíž manželku st-lovu vyloučiti z počtu členů rodiny, ke kterým sluší přihlédnouti při stanovení výše jednotného drah. přídavku.
Rozhodl-li přes to žal. úřad opíraje se o čl. V. č. 15 vl. nař. č. 34/23, že sluší pozírati na st-le jako na ovdovělého a vyměřiti mu jednotný drah. přídavek spolu se zvýšením podle II. třídy rodinné, jest jeho rozhodnutí v odporu se zákonem.

Citace:

č. 6955 . Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 605-606.