Nutnost novelisovat jazykové předpisy.

Pod tímto názvem vyšel v listopadovém sešitě »Nové Doby« článek doc. Dr. Zd. Pešky, jenž zastává své stanovisko, dávno jim hlásané, že totiž i pro cizince platí jazyková výhoda, užívati u našich státních orgánu menšinového jazyka. Nechci se zmíniti o tom, zda tento článek, který vyšel právě v době tiskové žaloby na presidenta Nejvyššího soudu, byl publikován ve vhodnou dobu, nýbrž chci poukázati na návrh autora, že nutno novelisovat jazykové předpisy. V této věci souhlasím s autorem, než myslím, že nikoli ve směru jím navrhovaném. Mluveno de lege ferenda jest nutno uvěřiti, že každý národ, tedy sociologická jednotka osobitá, má právo vyžíti se svým osobitým způsobem. K tomu přispívá stát, jako vrcholná organisace na vytčeném území. Historií se stalo, že státní území nejsou národnostně jednotná. Není jednotná Francie, Německo, Italie, a téměř žádný z evropských států. Jest však zajímavo, že jazyková otázka jest právě nejvíce ventilována ve státech, kde »postiženými« jest živel germánskoněmecký. Souvisí to s tím, že živel tento jest průbojnější a životnější než národy jiné. Proto hlavně živel tento přivádí jazykovou otázku na přetřes s různými argumentacemi. Nechci opět poukázati na to, že pokud tento živel jest v postavení většiny, nedá menšině ani to, co nechce jinde přijati. — V našich zemích jest jazyková otázka stará přes 1100 let, a jest tím ožehavější, že stýká se zde živel německý se slovanským živlem, který jest si vědom toho, že ztráta jazyka jeho souvisí se ztrátou národní osobitosti maje smutné zkušenosti se svými bratry na severu. — Prakticky u nás se stala chyba, že tato eminentně národní otázka posuzuje se politicky, a jak u nás se politické nazírání zvrhlo, znamená to v politické logice: Co tvrdí strana »A« jest ze stanoviska strany »B« nepravdou, nesmyslem a jak dále se to nazývá. Ježto strany tak zv. pravé hájí národní ráz státu, rozumí se ze stanoviska naší politické logiky, že tento ráz musí býti potírán stranami tak zv. levými. Zavedením jazykové otázky na toto pole jest zásadní chybou naší jazykové otázky. U Němců, ani našich, to již tak není. Jsou denní doklady toho, že levé strany německé v otázkách jazykových jsou pravější než strany pravé, chápajíce správně jazykové potřeby svého národa německého. Proti takové mentalitě ovšem nutno býti tím více na stráži. Státní politika ovšem nemůže býti tak přímočará, jak by politika národní vyžadovala, avšak přece ústupky této praktické politice musí býti co nejmenší a co nejnutnější. Se stanoviska toho dala by se akceptovati zásada 20% menšiny jazykové, avšak pouze pro naše občany státní. Rozšiřovat tuto zásadu na cizí státní občany, jest průlomem do primérního práva státního národa, a proto jest již nyní »prostému rozumu průměrného střízlivého občana naprosto nepochopitelný«, proč s jazykovým právem cizinců dělá se se stanoviska jeho zastánců takový povyk. Poukazy na stejné nakládání s cizinci zde neplatí, ježto stejnou argumentací dalo by se za chvíli hájit volební právo a jiná práva veřejná pro cizince. Věc není tak absurdní, jak by se zdálo, viz příklad: Angličané proti státu Transvalskému z nedaleké minulosti. Cizinec prostě jest stále cizincem, a práva musí míti taková, jaká mu zákon dá. V oboru práva soukromého může býti cizinec postaven na roveň občanu státu, v oboru práva veřejného nutně musí cizinec ustoupiti domácímu, tedy i v oboru práva jazykového. Jest přirozeno, že ve Francii jednám s autoritami francouzsky, v Německu německy a stejně tak v Rakousku, a obdobně v každém státě jiném, aniž by se kdo nad tím pozastavoval. Každý cizinec musí se přizpůsobiti mravům a zákonům státu, jehož jest hostem, a není to nic deshonetního, stanoví-li stát pro své občany výjimky ze zásad, které pokládá pro život organismu, který soustřeďuje, za životní nutnost. Proto bylo-li by nutno novelisovati jazykové předpisy naše, pak bylo by nutno je novelisovat tak, že § 2. jazykového zákona doplnil by se ustanovením : »Ustanovení toto platí pouze pro státní občany republiky«. Kol. Dr. Peška však ví, stejně jako já, že žádná novelisace za dnešního politického stavu není možná, a to prostě proto, že státní národ český ve svých zástupcích nemá odvahy přiznati prostě to, co ho při životě bude dále udržovati, a menšinové národnosti změny nepřipustí. A tak nezbude nic jiného, než nejasný předpis vykládati tak, jak se výklad z textu podává.
dnk.

Citace:

ČÁDA, František. Brig. gen. Kamil Holý, Žižka stratég. . Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1929, svazek/ročník 10, číslo/sešit 5, s. 158-158.