Exekuce proti vyslanecké budově?

Dr. Bohumil Kučera (Praha)
Touto otázkou. jež právu mezinárodnímu nejeví se nikterak spornou, měla příležitost obírali se i československá judikatura, když československé strany, jež se domohly svého práva u smíšených rozhodčích soudu zřízených ve smyslu mírových smluv snažily se jim přiznané právo realisovati cestou exekuční. Jde tu o rozsudky jednak československo-maďarského, jednak československo-německého smíšeného rozhodčího soudu. Odsouzený stát maďarský i německý odmítají plnili jim nepříznivé rozsudky z toho důvodu, že jejich finanční povinnosti jsou vymezeny příslušnými mezinárodními akty (Maďarsko odvolává se na finanční protokol z r. 1923, Německo na Dawesův plán), Kdyby plnily to, k čemu je odsuzují rozsudky smíšených rozhodčích soudů, pak by plnily nad své mezinárodní finanční závazky. Zatím co se československá vláda stará diplomaticky o to, aby svým příslušníkům zabezpečila splnění jejich nároků, usilují českoslovenští žalobci, když se nemohou domoci svých práv u odsouzených států, u československých soudů, aby jejich pohledávky proti cizím státům byly pojištěny exekucí vedenou proti vyslaneckým budovám dotyčných států.
Velikou pozornost vzbudilo rozhodnutí nejvyššího soudu v Brně ze dne 26. dubna 1928, R T 305/28, v exekuční věci Moravské lidové banky jako strany vymáhající proti maďarskému státu jako sírane povinné. V tomto rozhodnutí, jímž dokázal nejvyšší soud, že se dovede velmi snadno přenesli přes zásady práva mezinárodního, se tvrdí, že na nemovitosti cizího státu v tuzemsku ležící možno vésti exekuci zrovna tak, jako na nemovitosti domácích lidí. Teprve kdyby šlo o jinou exekuci, jak nejvyšší soud uvádí, proti cizímu státu než na zdejší nemovitost, nemohly by ji zdejší soudy povoliti a vykonati. Nejvyšší soud opírá svůj názor mimo jiné o či. IX. a § 85 jur. n., podle nichž se vztahuje tuzemská jurisdikce i na nemovitosti, jež patří exteritoriálním osobám. Má za to, že k soudní pravomoci náleží jak proces, tak i exekuce. Ustanovení § 85 jur. n. sluší však vykládati tak, že tuzemská jurisdikce přijde v úvahu potud, pokud jí podle platného práva mezinárodního exterito- riálové podléhají. A tu činí právo mezinárodní jistý rozdíl mezi řízením procesním a řízením exekučním. Tento rozdíl je zdů- vodněn osobní nedotknutelností diplomatického zástupce, ne- dotknutelností, jež bv byla porušena, kdyby se připustila exe- kuce v, jakékoli formě na vyslancckou budovu, jež je předpokladem pro nerušený výkon diplomatických funkcí. V tomto bodě který nás tu dnes interesuje, panuje v teorii i praxi názorová shoda (srv. k tomu zejména: Ozanam, Ľimmunilé civile de juridiction des agents diplomatiques, 1912, sir. 145 a 146). Československý právní řád se na posléze uvedenou zásadu práva mezinárodního odvolává, neboť v § 81, odst. 1. ex. ř. ve znění upraveném zákonem ze dne 19. ledna 1928, č. 28. Sb. z. a n., praví se toto:
»Proti osobě, která v Československé republice požívá práva exteritóriality, a v budovách nebo místnostech exteritoriálních mohou býti provedeny exekuční úkony jen potud, pokud to mezinárodní právo dopouští. V případech pochybných má si soud vyžádali prohlášení ministra spravedlnosti, který je vydá v dohodě s ministrem zahraničních věcí; prohlášení to jest pro soudy závazné.«
Ježto pak právo mezinárodní nepřipouští exekučních úkonů v budově vyslanecké, je na snadě, že československý právní řád, recipuje právo mezinárodní, nepokládá exekuci proti vyslanecké budově za přípustnou.
Případ, shora uvedený, který se týká exekuce proti vyšla nectví maďarskému, není palrně ojedinělý, neboť »Prager Tag blatt« přinesl dne 4. ledna 1929 zprávu, že čsl. firma Loy a Markus v Mombasse (Britská východní Afrika), jíž českoslovcn sko-německý smíšený rozhodčí soud přiznal částku kolem 1,5 mil. Kč proti německé říši, podala u zemského soudu v Praze návrh na nucené zřízení zástavního práva na vyslanecké budově za účelem vymáhání pohledávky. Zemský soud však exekuci nepovolil, vrchní zemský soud, k němuž vymáhající strana rekurovala, vyžádal si prohlášení ministra spravedlnosti, o němž mluví citovaný § 81, odst. 1. ex ř.
Z tohoto druhého případu je jasno, že si pražský soud uvědomil náležitě význam § 31, odst. 1. ex. ř. a že nešel tou nesprávnou cestou, jakou kráčel nejvyšší soud. Jest opravdu na čase, aby si naše judikatura všímala důkladněji práva mezinárodního tam, kde má posuzovati právní otázky mezinárodně zbarvené.

Citace:

KČ.. Washingtonská konference. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1929, svazek/ročník 10, číslo/sešit 9, s. 277-277.