Čís. 3593.

Skutková podstata podvodu vyžaduje po stránce subjektivní, by pachatel byl při činu veden úmyslem, vyvoláním nebo využitkováním omylu přiměti osobu, proti níž protiprávní útok čelí, k takovému počínání si, jímž buď osoba ta sama nebo třetí osoba škodu má utrpěti.
Podstatným znakem podvodu jest i příčinná souvislost jednak mezi jednáním pachatelovým a počínáním si oklamané osoby, jednak mezi tímto počínáním si a nastalou snad škodou, nepřímo tedy i mezi jednáním pachatelovým a škodou.
Omyl, jejž pachatel v oklamaném vyvolal nebo v němž ho utvrzoval, musí býti pro oklamaného pohnutkou a předpokladem jeho rozhodnutí se, bez něhož by se k němu nebyl odhodlal (nepřímou příčinou škody).
Nespočívala-li činnost osoby, proti níž protiprávní jednání pachatelovo čelilo, na omylu nebo neodhodlala-li se k činnosti, mající v zápětí škodný účinek, následkem šálivého jednání pachatelova, nýbrž z podnětu jiného, pachatelem nevyvolaného, nebyl-li omyl aspoň spolupohnůtkou jejího rozhodnutí se, není tu onoho příčinného vztahu a nejde proto o podvod.
(Rozh. ze dne 25. září 1929, Zm II 421/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného Floriána D-a do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 11. srpna 1928, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem nedokonaného podvodu podle §§ 8, 197, 200 tr. zák., zrušil rozsudek nalézacího soudu v napadeném výroku, zároveň však ve smyslu § 290 tr. ř. i ve Výroku, jímž byl spoluobžalovaný Josef O. uznán vinným zločinem nedokonaného podvodu podle §§ 8, 197, 200 tr. zák., a následkem toho i ve výroku o trestech obžalovaným Floriánu D-ovi a Josefu Oovi uložených a ve výrocích s tím souvisejících a věc přikázal nyní příslušnému okresnímu soudu, by ji v rozsahu zrušení znovu projednal a o ní rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti, dovolávající se důvodu zmatečnosti podle čís. 5, 9 a) a 10 § 281 tr. ř. nelze upříti oprávnění. Skutková podstata podvodu vyžaduje po stránce subjektivní, by byl pachatel při činu veden úmyslem, vyvoláním; nebo využitkováním omylu přiměti osobu, proti níž protiprávní útok čelí, k takovému počínání si, jímž buď osoba ta sama nebo třetí osoba škodu utrpěti má. Z toho plyne, že podstatným znakem podvodu jest kromě jiného obzvláště také příčinná souvislost jednak mezi jednáním pachatelovým a počínáním si oklamané osoby, jednak mezi tímto počínáním si a nastalou snad škodou, nepřímo tedy i mezi jednáním pachatelovým a škodou. Omyl, jejž pachatel v oklamaném vyvolal anebo v němž ho utvrzoval, musí tedy býti pro oklamaného pohnutkou a předpokladem jeho rozhodnutí se, bez něhož by se k němu nebyl odhodlal, a tím i nepřímou příčinou škody, při čemž se ovšem nevyžaduje, by omyl ten byl jedinou pohnutkou, neboť tím, že kromě lstivého jednání pachatelova spolupůsobily i jiné pohnůtky k tomu, že omyl byl vzbuzen, nemusí ještě příčinný vztah mezi oběma těmito složkami býti přerušen. Nespočívala-li však činnost osoby, proti níž protiprávní jednání pachatelovo čelilo, na omylu anebo neodhodlali se k činnosti, mající v zápětí škodný účinek, následkem šálivého jednání pachatelova, nýbrž z podnětu jiného, pachatelem nevyvolaného, není tu onoho příčinného vztahu a nejde o podvod. Zjistil-li tedy nalézací soud v souzeném případě, že obžalovaní Josef O. a Florián D. Osvaldu H-ovi v podvodném úmyslu lstivě předstírali, že kůň, jejž Josef O. od něho koupil, jest dýchavičný a na důkaz toho mu předložili falešné zvěrolékařské vysvědčení, žádajíce na něm, by si vzal koně zase zpět, vrátil však závdavek 1000 Kč a doplatil 1000 Kč za ušlý výdělek, což Osvald H. také učinil, dalo by se podle oněch hledisek jednání to přičítati obžalovaným za podvod jen, kdyby bylo nejen zjištěno, že H. lstivým předstíráním obžalovaných byl skutečně uveden v omyl, že kůň, jejž O-ovi prodal za koně zdravého, jesť dýchavičný, nýbrž-též, že tento omyl byl pohnůtkou nebo aspoň spolupohnůtkou, proč H. k návrhu obžalovaných přistoupil.
Právě v tomto směru postrádá však rozsudek nalézacího soudu žádoucí jasnosti, praví-li se v němí při odůvodnění výroku, že čin obžalovaných zakládá jen skutkovou podstatu nedokonaného podvodu, — že »předsevzatá zločinná činnost obžalovaných nebyla proto dokonána, poněvadž Osvald H. byl již dříve, než jemu obžalovaní předstírali lstivě nepravdivé skutečnosti, rozhodnut, vykoupiti z jejich rukou svého koně, maje strach, že nedostane ani koně ani peníze zaň«. Tím vzbuzuje se pochybnost o tom, co vlastně soud považuje za příčinu, z níž se H. k výkupu koně za oněch podmínek rozhodl, zda obavu H-a, že by jinak přišel i o koně, i o peníze, či omyl, vyvolaný v něm lstivým jednáním obžalovaných, že kůň jest dýchavičný, či to i ono. Nejasnost ta týká se však — jak dolíčeno — okolnosti pro řešení otázky viny rozhodné, neboť, nebyl-li omyl pro Osvalda H-a aspoň spolupohnůtkou jeho rozhodnutí se, nebylo příčinného vztahu mezi lstivým předstíráním obžalovaných a počínáním si H-ovým pokud se týče nastalou škodou, á důsledkem toho nešlo by tu o podvod vůbec. Nejasnost ta zakládá tedy stížností právem uplatňovanou zmatečnost rozsudku podle čís. 5 § 281 tr. ř., a to i ohledně stěžovatele i ohledně spoluobžalovaného Josefa O-a, jenž sice také podal zmateční stížnost, ji však vzhledem k amnestii vzal zpět.

Citace:

č. 3593. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 495-497.