Čís. 9902.

I žaloba podle syndikátníbo zákona promlčuje se ve třech létech. Promlčecí lhůta proti soudcovskému úředníku nepočíná teprve skončením předchozího syndikátního sporu proti státu a sporu o jeho obnovu.
(Rozh. ze dne 9. května 1930, Co I 3/30).
Syndikátní žalobu proti soudcům procesní soud prvé stolice zamítl mimo jiné z těchto důvodů: Rozsudek vrchního zemského soudu v Praze ze dne 25. září 1922 byl žalobci k rukám jeho právního zástupce doručen dne 4. listopadu 1922 a nabyl po uplynutí čtrnáctidenní dovolací lhůty moci práva. V této době byla tudíž žalobci známa i škoda i domnělý škůdce, pročež tříletou dobu promlčecí stanovenou v § 1489 obč. zák. pro veškeré nároky z důvodu náhrady škody, nevyjímajíc ani nároky syndikátní, počítati jest ode dne, kdy potvrzující rozsudek odvolacího soudu nabyl moci práva, to jest ode dne 18. listopadu 1922. By lhůta tato byla zachována, měl žalobce pro domnělé své nároky podati žalobu nejpozději do dne 18. listopadu 1925, a to proti přímým dlužníkům, což neučinil. Na tom nemění nic okolnost, že žalobce týž nárok, ovšem ve skromnějším rozsahu 300000 Kč, uplatnil žalobou podanou dne 14. listopadu 1925 na československý stát jako rukojmí a plátce, a se po jejím zamítnutí domáhal obnovy řízení, rovněž bezvýsledně. Žaloba, o niž tu jde, byla podána teprve dne 5. října 1929, jest tudíž nehledíc k tomu, že jest naprosto bezpodstatná, podle § 1489 obč. zák. promlčena a bylo ji proto zamítnouti.
Nejvyšší soud nevyhověl odvolání. Důvody:
Ve věci jest vhodno obmeziti se pří četných sporných bodech (§§ 189 a 463 c. ř. s.) nejdříve na námitku promlčení nároku, neboť, je-li odůvodněna, odpadne zkoumání zákonných předpokladů syndikátního nároku i ve směru formálním i hmotněprávním. Podle zásady procesní hospodárnosti jest z několika námitek žalovaného vždy především rozhodovati o té, jejíž důvodnost by učinila ostatní námitky bezpředmětnými. Námitka promlčení žaloby podle § 1489 obč. zák. jest odůvodněna a odvolací soud schvaluje v té příčině právní posouzení věci v napadeném rozsudku. Tvrzená škoda i osoby domnělých škůdců staly se žalobci známými nejpozději doručením rozsudku odvolacího soudu ve sporu Cg II 52/22, proti němuž nebylo podáno dovolání a jenž byl doručen právnímu zástupci žalobcovu dne 4. listopadu 1922. Žalobce zvěděl již z rozsudku soudu první stolice ze dne 10. června 1922 Cg II 52/22, že rozhodovali soudcové nyní žalovaní. Mimo to žalobce sám jmenoval tyto soudce také již v dřívější syndikátní žalobě proti československému státu, podané dne 14. prosince 1925 pod Ck VII 8/25, kde jim již vytýkal porušení práva v podstatě týmž způsobem, jako nyní. I od té doby uplynula více než tři léta do podání nynější žaloby dne 5. října 1929. »Každá odškodňovací žaloba« (§ 1489 obč. zák.) promlčí se ve 3 letech. To platí i o žalobě podle syndikátního zákona, která jest také jen žalobou o náhradu škody ze zaviněného, bezprávného činu (srov. rozh. č. 3245 sb. n. s. a § 5 synd. zák.). Názor žalobcův, že nutno promlčecí lhůtu čítati teprve od skončení předešlého syndikátního sporu proti československému státu a sporu o jeho obnovu, který byl ukončen teprve roku 1927, jest mylný. Podle § 1 syndikátního zákona ze dne 12. července 1872 čís. 112 ř. zák. může býti pohledávána náhrada buď jen na provinilém úředníku soudcovském nebo jen na státu nebo na obou. Jsou to nároky zákonem vyhražené proti samostatným právním podmětům a otázka promlčení se posuzuje proti každému zvlášť. Poukazuje-li odvolatel k tomu, že, když nebyla dřívější syndikátní žaloba promlčena, není promlčena ani tato, zapomíná, že v dřívějším syndikátním sporu nebylo promlčení namítáno (§ 1501 obč. z.) a že následkem toho tam lato otázka vůbec nemohla přijíti na přetřes.

Citace:

č. 3548. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 419-421.