K § 551 o. z. (§ 54 nov. III.).

§ 551 o. z. (§ 54 nov. III.) předpisuje pro smlouvu učiněnou se zûstavitelem a presumtivním jeho dědicem, kterou se posléze uvedený zříká svého práva dědického, formu spisu notářského neb soudního protokołu.
Uvažuje o tomto ustanovení III. novely, dospívá profesor Dr. Jan Krčmář v pojednání svém, uveřejněném v »Právníku« na rok 1918, str. 49 a 50, k tomu náhledu, že notářský spis o této renunciační smlouvě zřízený, musí sepsán býti způsobem solenním s přivzetím, dvou úkonu, stejně jako notářský spis, sepsáný o smlouvě dědické neb jiném posledním pořízenu.
Tento svůj náhled odůvodňuje profesor Krčmář v podstatě tím, že rovněž tak jako odvolání posledního pořízení jest záporným testamentem, jest i smlouva renunciační zápornou smlouvou dědickou; a je-li nesporno, že odvolání posledního pořízení vyžaduje formy solenni, nemůže pochybnosti býti o tom, že stejná forma jest nutná i pro smlouvy renunciační.
Při tom poukazuje prof. Krčmář ku zprávě justiční komise bývalé panské sněmovny, jež, uvažujíc o formách Výhodných pro smlouvu renunciační, praví: »...Schon die Parallele mit dem Erbvertrag führt zu der Form des Notariatsaktes.«
Přes tyto důmyslné vývody nemohu sdíleti náhled profesora Krčmáře.
Dle mínění mého jest ratio legis § 551 o. z. (§ 54 III. nov.) táž, jako ratio legis zák. ze dne 25. července 1871 č. 76 ř. z., zejména § 1 lit. d) ve spojení s § 956 o. z., neboť zřeknutí se práva, byť i způsobem záplatným, může miti význam tak dalekosáhlý jako darování, neboť nesnadno jest renunciantovi zjednati si vědomost o přítomném jmění zůstavitelově, tím méně o jeho jmění budoucím.
Ani poukaz na zprávu justiční komise není s to, aby mne zviklal v mém přesvědčení.
Kdyby k odůvodnění požadavku formy solenní stačila pouhá parallela, nebylo by možno vysvětliti si, proč stejná solenní forma nevyžaduje se pro jiné v obor práva dědického spadající smlouvy, zejména pro smlouvu o vzdání se práva na díl povinný, pro smlouvu, kterou smlouva renunciační se ruší, pro smlouvu o koupi dědictví a zejména pro smlouvu o neodvolatelném darování na případ smrti.1
Parallela mezi smlouvami zde vytknutými a smlouvou renunciační dala by se zajisté také s velkým zdarem konstruovati.
S náhledem profesora Krčmáře nemohu ostatně souhlasili hlavně proto, že nenalézá opory v řádu notářském.
Kdyby byl zákonodárce téhož mínění jako profesor Krčmář, byl by musel dle zásady .»exceptiones sunt stricte interpretandae«, solenní formu spisu notářského výslovně předepsati, pebdť »si lex non distinguit, nec nostrum est distinguere.«
Při úřadování svém musí notář míti v řádu notářském event. v zákoně občanském pevnou a bezpečnou rukojeť.
Notáři nestačí, doporučuje-li mu profesor Krčmář v dalším průběhu svého pojednání, aby z opatrnosti řídil se při zdělávání smlouvy renunciační předpisem § 56 lit. a) notářského řádu.
Neboť, nehledě k tomu, že poměrně jen málo praktických právníků (nejenom notářů, nýbrž i advokátů) teprve z pojednání profesora Krčmáře seznalo, že tato kontroversa vůbec jest možná, dlužno, uvážiti, že není vždy v moct notáře, aby k úkonu svému přibral dva způsobilé svědky a strana přes to na sepsání spisu naléhá.
V takovém případu octl by se notář, požádaný o sepsání smlouvy renunciační, za nynějšího znění § 56 lit. a) not. řádu před dilemmatem velmi povážlivým: bud odepříti sepsání spisu, přivoditi tím škodu strany, míti morální za to zodpovědnost a vysaditi se nebezpečí, že zapleten bude do sporu o náhradu škody, při kterém otázka výše uvedená teprve řešiti se bude; buď spis sepsali a vysaditi se nebezpečí, že platnost jeho popírána bude a následkům z toho pochodícím.
Hraditi se dle obdoby § 53. notářského řádu jest vyloučeno, neboť by bylo absurdní, žádati od notáře,
— 49 — aby spis svůj stigmatisoval již předem jako odporovatelný.
Úřad notáře jest krajně zodpovědný, což neobyčejně krásně a případně vyjádřil slovutný náš učitel profesor Ott v řeči,2 kterou měl k posluchačům svým při odchodu svém z fakulty právnické:
»A vy, drazí přátelé, kteří snad uchýlíte se k povolání notářskému, které velmi význačný úkol plní ve státě, buďte při zřizování listin vždy co nejdbalejší, majíce na paměti, že nedá se hýbati tím, co ve formě listiny veřejné o soukromopránvím poměru bylo sepsáno, že zvláště při poklescích v posledních pořízeních po smrti zůstavitelově všeliká náprava jest vyloučena.«
Končím a resumuji:
Buď jak buď, jisto však jest, že v zájmu notářství jest jen želeti toho, že pochybnosti výše uvedené vůbec mohly vzniknouti, a proto bychi si přál, aby tento článek můj vyvolal co nejdříve plenissimární rozhodnutí nejvyššího soudu v této sporné otázce a aby nezůstal nepovšimnut při zamýšlené reformě zákona občanského a notářského řádu.
Na Král. Vinohradech, dne 27. června 1920.

viz Šediva str. 173.
Právník na rok 1916, str. 540. Řeč tato zasluhuje, aby vyvěšena byla v místnostech Karolina všem adeptům práva státe přístupných tak, aby trvale vryla se v jich paměť a srdce.

Citace:

K § 551 o. z. (§ 54 nov. III.).. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1920, svazek/ročník 2, číslo/sešit 5, s. 57-58.