— Čís. 5742 —
233
Čís. 5742.
Pojišťovací smlouva.
Lhůta §u 20 (2) poj. zák. jest pouze důsledkem úmluvy stran. Břímě průvodní stíhá toho, kdo tvrdí, že se taková úmluva stala a že se podle ní zachoval.
Předpisem pojišťovacích pravidel, dle něhož není přípustným postup pojistného nároku, dokud nárok a výše jeho není zjištěna uznáním, smírem nebo právoplatným rozsudkem, není nárok vyloučen z exekuce dle §u 308 ex. ř.
(Rozh. ze dne 9. února 1925, Rv I 1821/25.) Žalobci byla exekučně přikázána k vybrání pohledávka dlužníkova proti žalované pojišťovně na výplatu požárního pojistného. Proti žalobě, domáhající se na pojišťovně vyplacení požárního pojistného, namítla žalovaná pojišťovna mimo jiné, že pojištěnec neuplatnil nároku v šestiměsíční propadné lhůtě §u 20 poj. zákona a že vzhledem k pojišťovacím podmínkám není přípustným postup pohledávky na výplatu pojistného. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dle §u 20 pojišťovacího zákona ze dne 23. prosince 1917, čís. 501 ř. zák. jest přípustnou úmluva stran, že pojistitel má býti sproštěn svého závazku, neuplatní-li se pojistný nárok soudně do určité doby; tato lhůta nesmí býti kratší 6 měsíců a počíná uplynutím dne, kdy pojistitel vůči pojistníku nebo vůči osobě k výběru oprávněné vznesený nárok odmítne dopisem doporučeným, udávaje spolu lhůtu a právní následek spojený s jejím uplynutím. Jak patrno ze znění §u 20 (2), jest lhůta tato pouze důsledkem úmluvy stran. Dle Hermanna-Otavského (»Soukromé pojišťovací právo československé« díl I. str. 263) jest úmluvu tuto pojímati jakožto »obmezení pojistníkova práva výminkou«. Důsledkem této povahy úmluvy dle §u 20 (2) pojišťovacího zák. jest, že břímě průvodní stíhá dle §u 266 c. ř. s. toho, kdo tvrdí, že se taková úmluva stala a že pojistitel odeslal dopis podmínkám §u 20 (2) odpovídající. Proto vším právem poukazuje odvolací soud na to, že žalovaná ani netvrdí, natož dokazuje, že zamítla pojistný nárok proti ní vznesený doporučeným dopisem a že v něm udělila lhůtu a uvedla právní následky spojené s jejím uplynutím. Nemůže se tedy žalovaná dovolávati zániku pojistného nároku dle §u 20 (2) pojišť. zák. ani v tom případě, že by tento předpis po zákonu samém nastupoval na místo smluvního ustanovení obsaženého v §u 16 odst. 5 všeobecných pojišťovacích podmínek, kterýž odstavec není přizpůsoben znění zákona, a jest pro věc zcela nerozhodno, jaká žaloba byla dne 21. března 1923 podána a zda v korespondenci a likvidačním protokolu lze spatřovati uznání žalobního nároku. Dovolatelka dále se odvolává na předpis §u 16 odst. 3 všeob. pojišť. pravidel, dle něhož není přípustným postup pojistného nároku, dokud nárok a výše jeho není zjištěna uznáním, smírem nebo pravoplatným rozsudkem. Ale předpis tento nepřijde tu vůbec v úvahu, ježto tímto předpisem není a nemůže býti vyloučena přípustnost exekuce na pojistný nárok »v zastoupení dlužníkově«. Proto netřeba se obírati otázkou, zda ustanovení §u 16 odst. 2 všeob. poj. pravidel jest s hlediska §u 39 (4) poj. zák. připustilo.