— Čís. 5937 —
Čís. 5937.
Pokud není vymáhající věřitel, jenž zabavil věci třetí osoby, práv této osobě z náhrady škody.
(Rozh. ze dne 14. dubna 1926, R I 281/26).
V exekuční věci proti Maxu K-ovi zabavil žalovaný věci, ohledně nichž byla napotom k žalobě Jana P-а; exekuce zrušena, ježto bylo prokázáno vlastnictví Jana P-а k věcem těm. Žaloba Jana P-а proti vymáhajícímu věřiteli o náhradu škody ze zabavení věcí procesní soud prvé stolice zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a uložil prvému soudu, by vyčkaje pravomoci, v řízení pokračoval a znovu rozhodl. Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu soudu, by, nehledě ke zrušovacímu důvodu znovu rozhodl o odvolání žalobce.
Důvody:
Dle stavu věci soudem prvé stolice zjištěného a soudem odvolacím převzatého, byl exekuční zájem zboží, o které jde, proveden v přítomnosti povinného Maxe K-a a zabavené zboží vzato do úschovy přes to, že povinný Max K. při výkonu této exekuce prohlásil, že celý sklad zboží v místnosti, ve které dříve vedl svůj obchod, jest vlastnictvím žalobce Jana P-а a přes to, že místnost ta v tu dobu označena byla vývěsní tabulkou znějící na jméno žalobcovo. Ze spisů nevysvítá, že výkonný orgán při výkonu této exekuce byl v pochybnostech o tom, zda zabavené zboží jest ve skutečné moci povinného čili nic a proto postupoval výkonný orgán zcela správně, když zboží jsoucí ve skutečné moci povinného, třeba, že tento potvrdil, že patří žalobci, ve smyslu povolení exekuce zabavil pro pohledávku vymáhajícího věřitele, nynějšího žalovaného a také provedl jeho úschovu (viz oddíl II bod 22, 23 a 38 instrukce pro výkonné orgány). Nelze proto přisvědčiti názoru soudu odvolacího, že při výkonu uvedené mobilární exekuce byly tu důvodné pochybnosti — Čís. 5937 —
635
o tom, zda zabavené věci jsou ve skutečné moci povinného Maxe K-a, a že proto neměly býti exekučně zabaveny a do úschovy vzaty, třebaže vymáhající věřitel na provedení exekuce trval a Max K. provedení exekuce neodporoval. Nelze proto přisvědčiti ani názoru soudu odvolacího, že žalovaný, když za uvedeného stavu věci trval na provedení úschovy zabavených věcí, jest žalobci jako tehdejšímu vlastníku zabaveného zboží práv nebo spoluzodpověden za škodu, která mu touto úschovou vznikla. Nejvyšší soud shledává naopak správným názor soudu prvé stolice, že z tohoto důvodu žalovaný není povinen nahraditi žalobci škodu z úschovy zabaveného zboží, poněvadž použil jen práva jemu dle §u 259 ex. ř. příslušejícího, když trval na soudem exekučním povolené úschově zboží, a. když exekuční soud schválil zavedení úschovy tohoto zboží tak, jak skutečně se stala. Není proto správným ani názor soudu odvolacího, že v tomto případě, poněvadž úschova zavedeného zboží, jak se stala, skutečně mohla býti provedena jen za spolupůsobení vymáhajícího věřitele, nynějšího žalovaného, tento jest práv neb aspoň spoluzodpověden za škodu vzniklou žalobci úschovou, ježto prý jak exekuční soud tak 1 výkonný orgán v tomto případě jednali vlastně z rozkazu vymáhajícího věřitele, nynějšího žalovaného. Rekurs žalobcův jest proto v tomto směru důvodným. Totéž platí ohledně otázky, zda-li žalovaný svým chováním po provedeném zabavení a po úschově zboží skutečně se dopustil opomenutí, z něhož zodpovídá žalobcovi za škodu z tohoto pomenutí. V ohledu tomto jest ze spisu exekučního patrno, že žalovaný již dne 6. února 1925, tedy ještě dříve, než mu žaloba vylučovací byla doručena u exekučního soudu, učinil návrh na zrušení, nikoli jen, jak v prvé stolici tvrdil, na odložení této exekuce ve smyslu §u 39 čís. 6 ex. ř. a že návrhu tomu bylo vyhověno. Tím vyhověl žalovaný své povinnosti plynoucí z vlastnického práva žalobcova na zboží jemu u Maxe K. exekučně zabavené a do úschovy vzaté a když žalobce přes to své zboží teprve počátkem dubna 1925 ze soudního úschovám dostal zpět a z toho důvodu utrpěl nějakou škodu, není mu žalovaný za tuto škodu zodpověděn.