— Čís. 5622 —
18
Čís. 5622.
Procesní úkon vedlejšího intervenienta není v rozporu s procesním úkonem hlavni strany (§ 18 c. ř. s.), zůstala-li tato v dotyčném směru nečinnou. — Čís. 5622 —
19
Vedlejší intervenient jest oprávněn podati odvolání, třebas opatrovník hlavní nesvéprávné strany projevil s tím nesouhlas, učinil-li tak v rozporu s rozhodnutím opatrovnického soudu.
(Rozh. ze dne 7. ledna 1926, R I 929/26.)
Žaloba, podaná opatrovníkem manžela o neplatnost manželství z důvodů §u 48 a 60 obč. zák., byla procesním soudem prvé stolice zamítnuta. Odvolání podal pouze vedlejší intervenient žalobcův. Odvolací soud odvolání odmítl jako nepřípustné. Důvody: Dle § 19 c. ř. s. musí vedlejší intervenient přijati rozepři v tom stavu, v jakém jest v čase jeho přistoupení, má sice právo na podporu té strany, na jejímž vítězství má právní zájem, ku platnosti přiváděti prostředky útočné i obranné, důkazy nabízeti i veškeré jinaké procesní úkony prováděti, procesní úkony jeho jsou však pro hlavní stranu účinné jen potud, pokud neodporují jejím vlastním procesním jednáním. Jelikož zde strana žalující z rozsudku žalobu zamítajícího odvolání vůbec nepodala, ano podáním ze dne 17. května 1925 soudu i oznámila, že nesouhlasí s odvoláním vedlejšího intervenienta, jeví se odvolání vedlejším intervenientem do rozsudku prvého soudu podle §§ 471 čís. 2, 472 prvý odstavce a 474 druhý odstavec c. ř. s. nepřípustným a muselo býti odmítnuto odvolacím soudem v řízení neveřejném (§ 473 c. ř. s.).
Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a uložil mu, by o odvolání vedlejšího intervenienta dále jednal a rozhodl.
Důvody:
Správně dovozuje odvolací soud z §u 19 c. ř. s., že procesní úkony vedlejšího intervenienta jsou pro hlavni stranu jen potud účinný, pokud nejsou v rozporu s jejími vlastními procesními úkony, a bylo by jeho odmítnutí odvolání vedlejšího intervenienta H-a pro nepřípustnost dle §u 472 c. ř. s. odůvodněno, kdyby hlavní strana, totiž svéprávnosti zbavený Albrecht Egon H., zastoupený opatrovníkem Drem Bedřichem D-em, se byl platně procesním úkonem, tedy soudním prohlášením, odvolání zřekl. Tomu však tak není. Že Dr. D. sám v zákonné čtrnáctidenní lhůtě nepodal odvolání, není procesním úkonem, nýbrž jeho zameškáním, jež mohlo býti činností vedlejšího intervenienta napraveno, ale nemůže býti s ní v rozporu. Záleží tudíž jenom na tom, zda dodatečné podání opatrovníkovo ze dne 17. května 1925, jímž oznámil procesnímu soudu, že nesouhlasí s odvoláním podaným vedlejším intervenientem, může býti pokládáno za platné vzdání se odvolání dle §u 472 c. ř. s. Otázku tuto dlužno zodpověděti záporně. Jak bylo odvolacímu soudu známo z oznámení samého Dra D-a, přednesl týž z opatrnosti své rozhodnutí, nepodati odvolání, pro jeho důležitost opatrovnickému soudu se žádostí, by bylo vzato na vědomost, vedlejší intervenient předložil pak usnesení zemského civilního soudu v Praze jako soudu opatrovnického ze dne 13. května 1925, jímž byla žádost opatrovníkova zamítnuta a bylo mu uloženo, by nepodal-li sám včas odvolání, ponechal další vedení sporu v druhé a třetí stolici vedlejšímu intervenientu Alexandru princi H-ovi. Usneseni opatrovnického soudu bylo potvrzeno vrchním zemským soudem i nejvyšším soudem a vešlo v moc práva. Třebas není možno vzhledem k tomu, že usnesení to bylo doručeno teprve dne 23. května 1925, tvrditi, že opatrovník Dr. D. jednal vědomě proti příkazu opatrovnického soudu, když 17. května projevil nesouhlas s odvoláním, přece se tento jeho projev příčí rozhodnutí opatrovnického soudu, jenž ho zřídil opatrovníkem, a jemuž podle §u 233 obč. zák. zůstala všechna důležitá rozhodnutí, týkající se jeho chráněnce, vyhražena. Nemůže býti pochybnosti, že za tohoto rozporu není právně rozhodným projev vůle opatrovníkovy, nýbrž usnesení vydané opatrovnickým soudem již před jeho projevem, a to i pro soud procesní. To plyne z ustanovení §§ 1, 6 a 7 c. ř. s., že potřeba zvláštního zmocnění k vedení sporu a jednotlivým procesním úkonům řídí se zákonnými předpisy, totiž předpisy hmotného práva, a že procesní soud jest povinen přihlížeti k nedostatku zákonné plné moci neb potřebného zvláštního svolení k vedení sporu z moci úřední, pečovat o odstranění takových nedostatků, a není-li odstranění možné, zrušiti řízení trpící takovým nedostatkem, jako zmatečné. Vzhledem k těmto předpisům dlužno vykládati ustanovení §u 5 c. ř. s., že předpisy o stranách se vztahují, pokud zákon nerozeznává, také na zákonné zástupce stran, v ten rozum, že jenom ta procesní jednání zákonných zástupců, která se stala v mezích zákonné plné moci neb zvláštních příkazů opatrovnického soudu, lze pokládati za procesní úkony chráněnce samého, zvláště když tento sám jest pravým pánem rozepře, a opatrovník jest povinen jednati podle zákona a příkazu opatrovnického soudu. Pro zjištěný rozpor s rozhodnutím opatrovnického soudu nemůže býti pokládáno prohlášení opatrovníka, že nesouhlasí s podáním odvolání, za platný úkon procesní a platné vzdání se opravných prostředků dle §u 472 c. ř. s. Rozhodnutí odvolacího soudu, jenž vzal přece na ně zřetel a odmítl odvolání vedlejšího intervenienta jako nepřípustné, musilo býti zrušeno, a odvolacímu soudu uloženo, by je jako přípustné vyřídil.
Citace:
č. 5622. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 42-44.