— Čís. 5962 —
Čís. 5962.
Odklad exekuce vyklizením podle §u 42 čís. 5 ex. ř. lze povoliti i k žalobě podle §u 39 čís. 5 ex. ř., jíž se domáhá žalobce zjištění, že — Čís. 5962 —
681
mezi ním a vymáhajícím věřitelem není podnájemní, nýbrž nájemní poměr.
Předpis druhého odstavce §u 524 c. ř. s., najmě jeho poslední věty, platí i v řízení exekučním.
(Rozh. ze dne 21. dubna 1926, R II 67/26, 98/26.)
Soud prvé stolice vyhověl žádosti uživatele bytu, by byl povolen odklad exekuce vyklizením vzhledem к žalobě, jíž domáhal se navrhovatel na majiteli domu zjištění, že jest vůči žalovanému v po- měru nájemním. Rekursní soud usnesením ze dne 3. listopadu 1925 zamítl žádost za odklad. Do tohoto usnesení vznesl navrhovatel dovolací rekurs a současně žádal na prvém soudě, by byl přiznán odkladný účinek dovolacímu rekursu. Soud prvé stolice usnesením ze dne 16. listopadu 1925 tuto žádost zamítl, rekursní soud usnesením ze dne 12. února 1926 přiznal dovolacímu rekursu odkladný účinek. Nejvyšší soud 1. k dovolacímu rekursu navrhovatelky obnovil usnesení prvého soudu, jímž byl povolen odklad exekuce vyklizením; 2. odmítl dovolací rekurs žalované do usnesení rekursního soudu ze dne 12. února 1926.
Důvody:
Nelze přisvědčiti názoru rekursního soudu, z něhož vychází žalobkyní napadené usnesení ze dne 3. listopadu 1925, že žajoba, kterou se stěžovatelka domáhá zjištění, že mezi ní a vymáhající stranou jest nikoli podnájemní, nýbrž přímý nájemní poměr, a kterou se domáhá, aby vůči ní byla zastavena exekuce o vyklizení bytu, vedená proti Vilemíně F-ové, nevyhovuje předpokladům v §u 42 ex. ř. pro odklad exekuce, ježto prý žaloba ta není žalobou ani podle §u 42 čís. 1, ani podle §§ 35, 36 neb 37 ex. ř. V §u 42 čís. 5 ex. ř. jsou uvedeny nejen žaloby podle §§ 35, 36 a 37 ex. ř. jako žaloby, tvořící důvod к odkladu exekuce, nýbrž také žaloby, které se domáhají prohlášení exekuce za nepřípustnou (§ 39 čís. 5 ex. ř.) i z jiných důvodů (sb. n. s. 4139). Takovou žalobou, která se z jiných než v §§ 35, 36 a 37 ex. ř. uvedených důvodů domáhá zrušení, to jest nepřípustnosti exekuce, jest i žaloba stěžovatelčina, která tvrdí, že jest přímou nájemkyní bytu jí užívaného, a že tedy exekuci o vyklizení tohoto bytu, vedenou proti Vilemíně F-ové jest — rozuměj jako nepřípustnou — vůči ní zrušiti. První soud tudíž právem na základě této žaloby povolil odklad exekuce a bylo k dovolacímu rekursu žalobkyně usnesení to obnoviti, při tom však k vůli uvarování omylu vytknouti, že se odklad týká jen bytu užívaného stěžovatelkou.
Dovolací rekurs žalovaných do usnesení rekursního soudu ze dne 12. února 1926, jímž byl přiznán dovolacímu rekursu žalobkyně do usnesení rekursního soudu ze dne 3. listopadu 1925 odkladný účinek, bylo odmítnouti jako nepřípustný (§ 78 ex. ř. a § 526 c. ř. s.). Podle §u 524 druhý odstavec poslední věta c. ř. s. jest vyloučen samostatný opravný prostředek do usnesení, kterým se nařizuje zastavení řízení následkem podaného rekursu. Tento předpis platí vzhledem к ustanovení §u 78 ex. ř. také v řízení exekučním a tudíž i v tomto případě. Tomu nevadí ustanovení §u 67 ex. ř., podle něhož má rekurs odkladný účinek toliko v případech v zákoně zvlášť vytčených. Ustanovením tímto jest míněno, že odkladný účinek rekursu nastává již samým podáním opravného prostředku toliko v případech v zákoně zvlášť uvedených, jinak, kde zákon takového účinku s podáním rekursu sám nespojuje, platí podle §u 78 ex. ř. ustanovení §u 524 c. ř. s. a tudíž i uvedený jeho odstavec druhý, poslední věta (sb. n. s. 4457).