— Čís. 5842 —
444
Čís. 5842.
Ustanovení prvé věty §u 1116 a) obč. zák. zůstalo nedotčeno předpisem §u 6 zákona ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n. Ochrany zákona o ochraně nájemců požívá též neujatá pozůstalost.
(Rozh. ze dne 11. března 1926, Rv I 227/26.)
Proti výpovědi pozůstalosti po Aloisů L-ovi z místností, jichž zůstavitel užíval k provozu živnosti, namítla dědička, že i na tento případ vztahuje se předpis §u 6 zák. z 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n. Procesní soud prvé stolice výpověď zrušil, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Mylným jest právní názor dovolatelčin, že úmrtím osoby, která měla v nájmu živnostenskou provozovnu, pominul právní podmět ochrany, poskytované jí jako nájemníku zákonem o ochraně nájemníků. Ochrana tato přešla na jeho pozůstalost, neboť podle § 1116 a) obč. zák. úmrtím nájemníkovým smlouva nájemní se nezrušuje, trvá tedy dále. Na místo zemřelého nájemníka nastupuje — Čís. 5842 —
445
podle §u 530 obč. zák. jeho pozůstalost jako souhrn jeho práv a závazků. K právům těm náleží také práva nájemní, která nejsou jen ryze osobními a s nimi i ochrana, kterou jim zákon ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n. poskytuje, totiž právo, by nebyla nájemní smlouva zrušena výpovědí pronajímatelem bez povolení příslušného soudu. Ustanovuje-li § 1 cit. zák., že pronajímatel může vypověděti smlouvu nájemní jen se svolením soudu a jen z důležitých důvodů, vztahuje se předpis ten stejně na nájemníka, jako na jeho pozůstalost, která podle § 1116 a) obč. zák. na jeho místo do nájemního poměru vstupuje. Domnívá-li se žalující strana, že není tu dědiců, kteří by podle §6(1) zák. o ochr. náj. vstoupili v nájemní smlouvu zemřelého nájemníka, mohla okolnost tuto uplatňovati jako důležitý důvod návrhu na připuštění výpovědi podle §u 1 odst. 1 zák. o ochr. náj. Tvrzení odvolatelčino, že předpisu §u 6 (1) zák. o ochr. náj. podle §u 30 téhož zákona tu užiti nelze, poněvadž zde nejde o byt, nýbrž o živnostenskou provozovnu, není správné, poněvadž § 30 v této příčině rozdílu nečiní a požadavek bydlení podle povahy věci byl by nahrazen užíváním živnostenské provozovny dědící. Ale, i kdyby se mělo za to, že při živnostenských provozovnách § 6 (1) neplatí proto, poněvadž tu o bydlení nemůže býti řeči, musila by žalující strana žádati o soudní svolení k výpovědi podle §u 1 zák. o ochr. náj. Do otázky, má-li vdova po Aloisů L-ovi nárok na ochranu nájemního poměru čilí nic, nelze se zde pouštěti, poněvadž výpověď nebyla dána jí, nýbrž pozůstalosti. Mylně poukazuje odvolatelka na to, že první věta §u 1116 a) obč. zák. nepřichází tu v úvahu proto, poněvadž nejde o nájemní smlouvu na určitou dobu. Poukaz tento jest bezvýznamným, poněvadž první věta cit. §u vyjadřuje jen všeobecnou zásadu, že úmrtím některé ze smluvních stran nájemní smlouva se nezrušuje, a ustanovuje pak dále podmínky, za kterých lze zrušiti nájemní smlouvu výpovědí tehdy, když předmětem nájmu jest byt. Ale o byt tu nejde, neboť předmětem nájmu byla živnostenská provozovna. Že nájemní smlouva úmrtím Aloise L-a nezanikla, uznává žalující strana sama, poněvadž, kdyby byla opačného mínění, nedávala by z ní výpověď. Výpovědí zrušiti lze jen smlouvu trvající, nikoli zrušenou. Trvá-li však smlouva nájemní s pozůstalostí, lze ji výpovědí zrušiti jen se svolením soudu podle §u 1 (1) zákona o ochr. náj., nikoli však výpovědí soudní podle §u 562 c. ř. s.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatelka spatřuje nesprávné posouzení právní v tom, že odvolací soud uznal, že nárok Aloise L-а na ochranu jeho nájemního práva přešel na jeho pozůstalost, která nastoupila na místo zemřelého do jeho nájemního poměru. Dovolatelka míní, že zákon o ochraně nájemníků je singulárním předpisem, obmezujícím vlastnické právo majitelů domů ve prospěch bydlících, tedy živých osob, po případě právních osob trvale existujících a že neodevzdaná pozůstalost nemůže býti považována odděleně od dědice za předmět ochrany nájemního poměru. Dále míní, že zákon o ochraně nájemníků má za účel, aby určitá, bydlící anebo živnost — Čís. 5842 —
provozující osoba byla ochráněna v držení najatých místností, že tato ochrana pomíjí přirozeně úmrtím takové osoby jako podmětu právní ochrany, a že zákon zná jen jedinou výjimku z této zásady, obsaženou v §u 6, podle kterého po nájemníkově smrti vstupují v nájemní smlouvu jeho dědicové, kteří nemajíce vlastního bytu, bydlili v jeho bytě v době jeho smrti. Dále míní, že se toto ustanovení vztahuje podle povahy věci pouze na byty, nikoli též na místnosti najaté pro živnostenskou potřebu, poněvadž u těchto nemůže běžeti o dědice jsoucí s to, by splnili podmínku zákona, totiž společného bydlení, pokud se týče bytu a podmínku, že nemají vlastního bytu. Spatřuje nesprávné posouzení v právním názoru odvolací stolice, že tyto podmínky mohou býti nahraženy společným užíváním živnostenské provozovny dědici, poněvadž tento extensivní výklad je nepřípustným vzhledem ku singulární povaze zákona. Poukazuje k tomu, že ostatně vypovídaná strana ani netvrdila ve svých námitkách, že dědička v době úmrtí Aloise L-а společně s ním užívala místnosti, o které jde. Dále spatřuje nesprávné posouzení právní v tom, že odvolací soud, jenž považuje za nerozhodnou otázku, zdali vdově po Aloisů L-ovi přísluší nárok na ochranu nájemního poměru, poněvadž výpověď byla dána pozůstalosti a nikoliv dědičce, přehlíží, že pozůstalost sama o sobě nemůže býti předmětem ochrany. Dovolatelka míní, že otázku, zdali ochrana trvá i po smrti původního nájemníka, dlužno posuzovati podle poměru dědiců, a že odvolací soud poukazuje neprávem ku prvé větě §u 1116 a) obč. zák., podle které se nájemní smlouva nezrušuje úmrtím některé strany. Podle dovolatelky ona netvrdila nikdy a nikde, že nájemní smlouva zanikla úmrtím Aloise L-а, nýbrž tvrdila pouze, že úmrtím zanikl nárok na zvláštní ochranu nájemního poměru podle zákona o ochraně nájemníků. Míní, že okolnost, že nárok na ochranu nájemního poměru přestal úmrtím Aloise L-а, má v zápětí, že na neurčitou dobu uzavřená smlouva nájemní může býti zrušena vůči jeho pozůstalosti podle předpisu občanského zákoníka a civilního řádu soudního na dobu jednoho čtvrtletí mimosoudní nebo soudní výpovědí bez zvláštního svolení soudního. Leč těmito vývody nebyly vyvráceny správné, věci i zákonu vyhovující důvody odvolacího rozsudku. Podstata právního pochybení dovolatelčina spočívá ve výkladu §u 6 (1) zákona ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n., v němž jest stanoveno, že po nájemníkově smrti vstupují v nájemní smlouvu jeho dědicové, kteří nemajíce vlastního bytu, bydlili v jeho bytě v době jeho smrti. Toto zvláštní ustanovení souvisí však těsně s druhou větou §u 1116 a) obč. zák., která v protivě ku prvé větě tohoto předpisu (slovo »jedoch«) ustanovuje, že nájmy bytů, když zemře nájemník, mohou býti zrušeny bez ohledu na smluvenou dobu i dědici nájemníkovými i pronajímatelem, že však při tom musí býti zachována zákonitá doba vypovídací. Toto zvláštní ustanovení zákona (§ 1116 písm. a), týkající se pouze nájmů bytů a to také uzavřených na určitou dobu, nebylo ustanovením §u 6 (1) zákona o ochraně nájemců suspendováno úplně, nýbrž bylo suspendováno pouze ohledně dědiců nájemníkových, kteří nemajíce vlastního bytu, bydlili v jeho bytě v době jeho smrti. Ustanovení prvé věty §u 1116 a) obč. zák. zůstalo předpisem §u 6 zákona o ochraně nájemců — Čís. 5842 —
447
vůbec nedotčeno. Poněvadž jde v tomto případě o živnostenskou provozovnu, tedy nejde o nájem bytu, na který by se vztahovalo ustanovení druhé věty §u 1116 a) obč. zák., modifikované ustanovením §u 6 (1) zákona o ochraně nájemců, uznal odvolací soud správně, že jest v tomto případě použiti předpisu prvé věty §u 1116 a) obč. zák., podle které se nájemní smlouva nezrušuje úmrtím některé strany, že tedy nájemní smlouva ohledně živnostenské provozovny úmrtím nájemníka Aloise L-a nezanikla, nýbrž trvá dále, že tedy na místě zemřelého nájemníka nastupuje podle §u 531 obč. zák. jeho pozůstalost, jako souhrn jeho práv a závazků, ku kterýmžto právům náleží také nájemní práva, která nejsou ryze osobní, a s nimi i ochrana, kterou jim poskytuje zákon ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n., jmenovitě v §u 1, jímž jest ustanoveno, že pronajímatel může vypověděti nájemní smlouvu jenom se soudním svolením a jenom z důležitých důvodů. Pokud míní dovolatelka, že pozůstalost sama o sobě nemůže býti podmětem ochrany, ocitá se v rozporu s doslovem zákona (§1), podle kterého ochrany jeho požívá každý,kdož může býti podmětem nájemních práv. Tím může býti, jak vyplývá z předpisu §u 531 obč. zák., i neujaté dědictví, které sice není právnickou osobou (§ 26 obč. zák.), které však je jměním ztrativším dosavadní podmět, uchovaným podle platného řádu právního jako celek až do nabytí novým vlastníkem, tedy zjevem přechodným se zastupitelskou úlohou, při čemž nesmí býti přehlíženo, že dědic není právním nástupcem neujatého dědictví, nýbrž zůstavitelovým nástupcem. Z této povahy neujatého dědictví je bezpečně zřejmá pro tuto rozepři dvojí skutečnost: předně, že ochrana zákona přechází s nájemním právem se zůstavitele na jeho dědice (§ 1116 písm. a) obč. zák.) a dokud on se ku dědictví nepřihlásí a jeho přihláška není přijata na soud, že se nájemní právo i s jeho zákonitou ochranou udržuje s neujatým dědictvím. Odvolací soud také zcela správně vyřešil otázku, pokud jest zapotřebí v této rozepři obírati se namítanou okolností, jsou-li nebo nejsou-li tu dědicové, kteří by podle §u 6 (1) zákona o ochraně nájemců vstoupili v nájemní smlouvu zemřelého nájemníka, a to v ten způsob, že tato okolnost je pro rozsouzení této rozepře nerozhodná. Odvolací soud poukázal zcela správně k tomu, že žalovanou stranou je tu pozůstalost po Aloisů L-ovi, že v této rozepři jde jenom o účinnost výpovědi (§ 572 c. ř. s.) dané řečené pozůstalosti, že ostatně — a to je velmi případné, — dovolatelka tím, že dala soudní výpověď řečené pozůstalosti, sama uznala jsoucnost nájemní smlouvy a také to, že pozůstalost i po smrti Aloise L-а nepřestala býti nájemnicí sporných místností, používaných jako živnostenská provozovárna, poněvadž výpovědí lze jen zrušiti nájemní smlouvu trvající. Ostatně dovolatelka to uznává ještě ve svém dovolání, poukazujíc k tomu, že netvrdila nikdy a nikde, že nájemní smlouva zanikla úmrtím Aloise L-а, nýbrž tvrdila pouze, že úmrtím zanikl nárok na zvláštní ochranu nájemního poměru podle zákona o ochraně nájemníků. V tom je ovšem podstata druhého základního pochybení dovolatelčina, ale to už bylo vyloženo nahoře.