— Čís. 5851 —
Čís. 5851.
Nelze vésti exekuci zabavením nároku na odevzdání přidělené nemovitosti do knihovního vlastnictví (§ 36 zákona ze dne 30. ledna 1920, čís. 81 sb. z. a n.).
(Rozh. ze dne 16. března 1926, R II 47/26.)
Soud prvé stolice povolil exekuci zabavením nároků dlužníků na odevzdání nemovitosti Stát. pozemkovým úřadem do knihovního vlastnictví podle přídělového zákona ze dne 30. ledna 1920, čís. 81 sb. z. a n. Rekursní soud k rekursu Státního pozemkového úřadu exekuční návrh zamítl. Důvody: Dle §u 36 zákona ze dne 30. ledna 1920, čís. 81 sb. z. a n. a §u 12 zákona ze dne 11. března 1920, čís. 166 sb. z. a n. na příděl lze vésti exekuci bez souhlasu Státního pozemkového úřadu pouze vnucenou správou a jen se souhlasem Státního pozemkového úřadu i jinak. Dle toho je exekuce vymáhající věřitelky zabavením nároku na odevzdání přídělu do knihovního vlastnictví za tím účelem, aby provedla na něm exekuci vkladem vnuceného práva zástavního pro svou vykonatelnou pohledávku nepřípustná a neměla býti povolena, protože se vedla bez souhlasu Státního pozemkového úřadu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Vymáhající věřitelka zažádala o povolení exekuce dle §u 325 a 328 ex. ř., která se však týče pozemku, jehož se dostalo povinné straně přídělem od Státního pozemkového úřadu. Při tom si patrně neuvědomila vymáhající strana významu a účelu přídělu a právního dosahu norem o přídělovém řízení a pozemkové reformě. Rekursni soud správně jednal, když na stížnost Státního pozemkového úřadu zamítl exekuční návrh a to celý, neboť neobstojí dle těchto předpisů ani exekuce zabavením nároku povinné strany na odevzdání přidělené nemovitosti do knihovního vlastnictví, kteráž ostatně, je-li přípustná toliko exekuce vnucenou správou, není jako nějaký předcházející stupeň tohoto způsobu exekuce na — Čís. 5851 —
467
místě. Již z ustanovení §u 1—3 a 15 příděl. zák. plyne, že zabrané půdy může se dostati jen osobám hospodářsky a sociálně potřebným k osobnímu hospodaření na přídělu, jenž jako soběstačné hospodářství má zajistiti jejich trvalé zaopatření. To je vlastním a jediným účelem celé pozemkové reformy, jenž nesmí cizími zásahy býti mařen. Zákon jmenuje osoby, jimž Státní pozemkový úřad může zabranou půdu přiděliti, které tedy, vyhovují-li podmínkám v zákoně uvedeným, mají na příděl nárok, a osoby, jimž půda nemůže býti přidělena, které tedy nároku nemají. Ten, komu půda byla přidělena přes závady §§ 1—14 příděl, zák., stává se sice vlastníkem, bylo-li však správní přídělové řízení později pro vady zrušeno, zaniká právní poměr a stát stává se vlastníkem. I do toho by cizí zásah působil již napřed rušivě. Účel přídělu vyjadřuje jasně § 23 příděl. zák., kdež se praví, že Státní pozemkový úřad má toho dbáti, by zabezpečil, že přidělená půda nebude odcizena účelu, který sleduje příděl, a bude se při tom říditi obdobou ustanovení o rolnických ncdílech. Nesprávně tedy vytýká rekurs, že na tento případ nelze použiti ustanovení § u 36 příděl. zák., že exekuci lze vésti jen vnucenou správou. V dalších svých předpisech dává § 23 příděl. zák. právo Státnímu pozemkovému úřadu, by, přiděluje půdu, zároveň určil, zda a jak má býti právo získané přídělem půdy obmezeno a jaké povinnosti vzejdou osobě, jíž se půda přiděluje, a má proto též ustanoviti právní následky spojené s oním obmezením a s nedodržením uložených povinností. Takové obmezení vyznačí se také, pokud jest to přípustno, v pozemkové knize. Obmezující povinnosti mohou pak býti takového rázu, že přídělci nemohou hospodářské hodnoty statku plně využitkovati pro sebe, jak tomu pravidelně bývá, mohou však i subjektivnímu jeho právu ukládati jistá obmezení, při čemž přicházejí v úvahu též výmínky rozvazovací, takže, dostaví-li se, pomíjí dokonce nárok a může nastati i odnětí přídělu (srv. Dr. Sedláček, pozemková reforma, str. 241—243). Ve smyslu těchto zákonných předpisů podrobují se tedy přídělci a tudíž v tomto případě i strana povinná podmínkám Státního pozemkového úřadu, že budou na přídělu hospodařiti osobně, že přídělu ani nepropachtují, ani nezcizí ani nezadluží. Vymáhající strana netvrdila a neprokázala, že exekuci vede za souhlasu Státního pozemkového úřadu. Osobám, jimž se dostane zabrané půdy jinak než ve způsobe rolnického nedílu, může býti poskytnut úvěr k účelům § 2 a 13 úvěrového zákona a, pokud takový úvěr není plně splacen, nejméně však do 10 let, co byl poskytnut, může nemovitost jím zatížená býti zcizena jen se souhlasem Státního pozemkového úřadu, a, nesouhlasí-li, může zcizovanou nemovitost převzíti do vlastnictví stát (§ 8 úvěr. zák.). Nestačí, že povinná strana přídělovou cenu plně již zaplatila, neboť může se také později při provádění přídělu vyskytnouti potřeba takového úvěru. Z ustanovení §u 12 úvěrového zákona plyne zcela jasně, že, jako při nedílech, jejichž zavazení jen dluhy rentovými, počítaje v to výměnek, je dopuštěno (§ 32 a 35 příděl, zák.), lze exekuci vésti jen vnucenou správou, tak i při jiném přídělu může jen k dobytí pohledávky z úvěru podle § 2 a 3 úvěrového zákona neb úvěrů vůbec naznačených v §u 35 příděl, zák. vésti se exekuce zpravidla vnucenou správou a pouze, nelze-li očekávati uspokojení z výtěžku nejpozději do dvou roku, může zahájeno býti na návrh Státního pozemkového úřadu nebo věřitele s jeho souhlasem dražební řízení a to jen za podmínek odstavce 2—7 tohoto předpisu, ač nepoužije-li Státní pozemkový úřad práva výkupu. Všechny posavadní úvahy mluví zřetelně proti návrhu vymáhající strany.