Čís. 8353.

Ochrana nájemců (zákon ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n.).
Pod § 20 (2) zák. o ochr. náj. spadá též úplata daná pronajímatelem nájemci za uvolnění bytu.
(Rozh. ze dne 5. října 1928, Rv I 2195/27.)
Žalobkyně koupila roku 1924 dům, v němž měl žalovaný najatý byt. Ježto žalobkyně potřebovala bytu pro sebe, vyplatila v dubnu 1925 žalovanému odstupné 7000 Kč za to, že žalovaný byt vyklidil. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně na žalovaném vrácení oněch 7000 Kč. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. — Čís. 8353 —
Důvody:
I když se vychází ze skutkového děje, jak jej žalovaný líčí a jak jej první soud přijal za pravdivý, jest žalovaný povinen vrátiti přijatých 7000 Kč podle § 20 (3) zák. o ochr. náj. Dovolatel tvrdí, že najal v březnu 1921 na osm roků byt od dřívějšího vlastníka domu a že mu zaplatil za zařízení koupelny a za dva komíny 15000 Kč s ujednáním, že tyto věci po uplynutí osmileté nájemní doby mají v bytě zůstati; avšak v dubnu 1925 dal byt k použití nové spoluvlastnici domu (nynější spolužalobkyni) a tato mu vyplatila 7000 Kč jako »odškodné« za to, že ponechal zařízení koupelny a dva komíny v bytě o čtyři léta dříve, než uplynula doba nájemní; že prý k těmto věcem nabyl koupí práva vlastnického, ovšem s obmezením, že toto vlastnické právo pomine uplynutím osmileté nájemní doby, a že tedy byl oprávněn žádati přiměřené odškodné za to, že se vzdal svého práva vlastnického o čtyři léta dříve než byl povinen. Netřeba se obírati otázkou, jaké právní povahy byla úmluva mezi žalovaným a dřívějším vlastníkem domu řečeného obsahu a zdali snad pod rouškou ujednání úplaty 15000 Kč za užívání věcí po dobu nájemní nešlo ve skutečnosti o skryté »výkupné«; netřeba se tím obírati, neboť podle výpovědi žalovaného (které první soud uvěřil), zdráhal se žalovaný předati žalobkyni klíče od bytu dříve, než obdrží odškodné 10000 Kč a předal je teprve, když mu žalobkyně vyplatila 7000 Kč. Byla tedy výplata této sumy v souvislosti s předáním bytu. Také v listině ze dne 17. března 1925 zavazuje se žalobkyně vyplatiti žalovanému 10000 Kč za provedené investice proti předání klíčů od bytu a béře na vědomí, že žalovaný nehodlal přestěhovati svou rodinu do nového bydliště a že to učiní jen, když mu žalobkyně nahradí část investic. Z toho je nade vši pochybnost jasno, že žalovaný uvolnil byt teprve, když obdržel od žalobkyně úplatu 7000 Kč, a že tato úplata byla v souvislosti s uvolněním bytu. Takové právní jednání jest však podle § 20 (2) zákona o ochr. náj. zapovězeno, ať se již úplata nazve »odškodněním« — jak to jmenuje žalovaný a první soud — nebo »zastřeným odstupným« — jak to jmenuje odvolací soud. Předpis § 20 (2) zákona o ochr. náj. (jak zákona čís. 85/1924, tak čís. 48/1925, pod něž tento případ spadá) praví přesně a jasně: »Zapovězena jsou veškerá právní jednání, kterými dosavadní nájemník dává sobě něco poskytnouti za odstoupení bytu nebo v souvislosti s tím.« Nejvyšší soud vyslovil již opětovaně, že předpis § 20 (2) zákona o ochr. náj. vztahuje se také na úmluvu mezi nájemníkem a majitelem domu, podle níž dal tento onomu úplatu za vystěhování, a že nezáleží na tom, že snad byla úplata dána částečně jako náhrada za škodu z předčasného stěhování, jen když byla dána v souvislosti s postoupením bytu (srv. na př. rozh. čís. 3007 a 6045 sb. n. s.). Mylně vykládá dovolatel slova »postoupení bytu« jako »přenesení práva nájemního«. Nájemník nemůže bez svolení pronajímatele nájemní právo na jiného přenésti. Ona slova znamenají jen uvolnění bytu a tím odstranění překážky, aby byt mohl býti vzat do užívání jinou osobou, ať již novým nájemníkem nebo vlastníkem domu — Čís. 8353 —
(srv. také rozh. čís. 7429 sb. n. s.). Avšak nejen doslov zákona, nýbrž i jeho úmysl a účel jest jasný. Zákonodárci chtěli učiniti přítrž bytové lichvě a chtěli zameziti, by vykořisťováním bytové tísně nebyly vynucovány úplaty, jichž by za pravidelných poměrů nebylo lze docíliti. Zákonodárci byli na to připraveni, že si v největším počtu případů příjemce zakázané úplaty vždy najde nějaký důvod, a chtěli zabrániti tomu, by pod titulem náhrad nebyly činěny přemrštěné požadavky. Aby tohoto cíle dosáhli bezpečně, pokládali za nejúčinnější prostředek naprostý zákaz jakýchkoliv úplat za postoupení bytu »nebo v souvislosti s tím«. Tato slova neměla by významu, kdyby se připouštěly výjimky pro úplatu toho nebo onoho druhu. Že byl úmysl zákonodárců takový, jak vyloženo, jde na jevo také ze čl. I. čís. 1 zákona ze dne 25. dubna 1924, čís. 80 sb. z. a n. (o trestání válečné lichvy), který praví, že se trestá nájemník bytu, jenž dává sobě nebo jinému poskytnouti nebo slibovati prospěch majetkový »za postoupení bytu nebo v souvislosti s tím«, ale který v posledním odstavci dodává, že toto jednání není trestné, jestliže nájemník bytu utrpěl postoupením majetkové újmy, rovnající se majetkovému prospěchu, který jemu nebo jinému byl poskytnut nebo slíben. Zákonodárci tedy dobře o tom věděli, že by mohl nájemník utrpěti postoupením bytu majetkové újmy a že by si dal poskytnouti nebo slíbiti jen jejich náhradu, která by nebyla větší než újma. V takovém případě nechtěli podnájemníka trestati, ale tím zůstaly nedotčeny soukromoprávní následky zákazu podle § 20 (2) zákona o ochr. náj., které tím neměly utrpěti újmy, jak výslovně praví zpráva ústavně-právního výboru poslanecké sněmovny tisk 4433/1924. V souzeném případě dal si žalovaný »v souvislosti s postoupením bytu«, t. j. s uvolněním bytu poskytnouti úplatu, která odporuje zákonnému zákazu a kterou musí podle § 20 (3) zákona o ochr. náj. vrátiti.

Citace:

č. 8353. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 280-282.