Čís. 10448.

Žalobě o zrušení spoluvlastnictví podle § 830 obč. zák. fysickým rozdělením pozemků mezi dosavadní spoluvlastníky, kteří jich nabyli podle zákonů o zajištění půdy drobným pachtýřům čís. 318/1919, 311/1920 a 166/1921 sb. z. a n., lze vyhověti i bez svolení Státního pozemkového úřadu, jehož jest potřebí ke zcizení těchto pozemků podle § 22 zákona čís. 318/1919 v doslovu novely čís. 311/1920.
Zadluženost žalobcova ideálního podílu na pozemcích není na závadu jejich fysickému rozdělení.
(Rozh. ze dne 16. ledna 1931, Rv II 734/30.)
Žalobu o zrušení spoluvlastnictví k pozemkům fysickým rozdělením procesní soud prvé stolice pro tentokráte zamítl. Důvody: Podle ustanovení § 830 obč. zák. může každý podílník žádati zrušení společenství, nikoliv však v nečas nebo na újmu ostatních. Že se tu žádá nevčas, že jest to na újmu druhé strany, žalovaná ani netvrdí. Ustanovení § 834 téhož zákona praví: »Nelze-li společnou věc buď vůbec nebo bez značného znehodnocení rozděliti, budiž, a to i když jen jeden podílník to žádá, prodána soudní dražbou a, co se strží, rozděleno mezi podílníky.« Žalovaná tvrdí, že fysické rozdělení pozemků jest neproveditelné a nemožné. Místním ohledáním a posudkem znalců, k němuž se soud úplně přikloňuje, jest však zjištěn opak, to jest: fysické rozdělení jest proveditelné a možné, značné znehodnocení fysickým rozdělením by nenastalo. Že polovice žalobcova jest předlužena, žalobkyně neprokázala, a dnes na jisto ani prokázati nemůže. Ostatně tato okolnost jest vedlejší, neboť, i kdyby předluženost tu byla, nečiní fysické dělení objektivně nemožným, nejvýše kdysi při zavádění knihovního pořádku mohla by snad působiti obtíže, o kterých dnes ani nelze zjistiti, zda budou jaké a u které osoby budou. Zda obtíže takové snad budou a zda je dohodou nelze odstraniti, bude rozhodnuto při soudním dělení podle § 351 ex. ř. (§ 841 až 853 obč. zák.). Ostatně předluženost stěžuje i dobrovolnou veřejnou dražbu, ba může ji učiniti i nemožnou, any při ní všechny knihovní dluhy musí býti převzaty. V obou vložkách jest pří vlastnickém právu zapsáno obmezení, že k dalšímu zcizení jest zapotřebí svolení Státního pozemkového úřadu podle § 22 (2) zák. č. 318/19 v doslovu zák. čís. 311/20 na dobu deseti let. Podle § 22 (2) zák. čís. 318/19 není potřebí tohoto svolení mezi manžely. Než v souzeném případě nejde o manžely, neboť manželství jejich bylo již právoplatně rozloučeno. Ze stran sice ani ta ani ona nepřednesla nic o tomto omezení, než soud má za to, že jest jeho povinností z úřadu na tuto poznámku omezení práva vlastnického vzítí zřetel, ano jde o právo donucující (jus cogens) a o omezení, které vychází na jevo z veřejné knihy pozemkové. Jest nyní rozhodnout!, zda fysické dělení těchto realit mezi spoluvlastníky jest též »zcizením«. Soud má za to, že při fysickém dělení jde o zcizení v širším slova smyslu podle zákona čís. 311/20, kterým doplněny byly zákony o pozemkové reformě. Proto jest tu i k fysickému dělení těchto nemovitosti mezi spoluvlastníky třeba schválení Státního pozemkového úřadu, a to již nyní v období procesním, nikoli snad teprve až by se podle § 351 ex. ř. vlastní dělení provádělo. Ostatně již podle § 7 (1) zák. čís. 108/21 i dělení zabraného majetku vyžaduje svolení Státního pozemkového úřadu a jest bez něho neplatné. Podle zákonů o pozemkové reformě čís. 215/19, 387/19, 108/21, podle úmyslu zákonodárce a podle účelu pozemkové reformy, jest zameziti, by určitými právními úkony nebylo provádění pozemkové reformy zmařeno nebo stěžováno a by bylo zamezeno tříštění přídělů. Podle těchto zásad, které platí i pro drobné pachtýře (zák. čís. 318/19 a čís. 311/20) má soud za to, že nemůže, dříve rozhodnouti o fysickém dělení těchto nemovitostí, dokud mu nebude předloženo žalobcem svolení Státního pozemkového úřadu k tomuto rozdělení, tudíž k dalšímu drobení půdy. Odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: První soud zjistil, že jsou splněny všechny podmínky pro fysické dělení pozemků, jichž rozdělení se žalobce domáhá a jichž jsou strany spoluvlastníky, zejména že není žádané rozdělení nevčasným ani na újmu druhého spoluvlastníka, že pozemky jsou fysicky dělitelné bez znehodnocení pozemků, avšak přes to zamítl žalobu pro tentokráte. Zjistiv z knihovního výpisu, že disposiční právo stran ohledně pozemků jest obmezeno zákazem zcizení bez svolení Státního pozemkového úřadu podle § 22 (2) zák. čís. 318/19 v doslovu zákona čís. 311/20 po dobu deseti let, že strany nejsou již manžely, má za to, že jest potřebí svolení Státního pozemkového úřadu, poněvadž rozdělení spoluvlastnické věci jest pokládati za zcizení v širším slova smyslu a podle zák. čís. 215/19, 387/19 a 108/21 o pozemkové reformě, kteréž zásady platí i pro drobné pachtýře, ano má jimi býti zabráněno zejména tříštění přídělů. Tomuto názoru nelze však přisvědčili. Zákon o zabraném majetku a zákony jej doplňující, v nichž jest za- kázáno i dělení bez svolení Státního pozemkového úřadu (čl. I bod 1 zák. čís. 108/21), nepřicházejí tu v úvahu. Rozhodným jest jen zákon čís. 318/19 v doslovu zákona čís. 311/20. Zákon čís. 318/19 měl za účel, by méně zámožným vrstvám obyvatelstva byla zajištěna dosavadní životní existence, založená na obdělávání pozemků najatých od velkostatků a od jmění církevního, trvale, a proto přiznal těmto drobným pachtýřům nárok na nabytí pachtovaných pozemků do vlastnictví. O obmezení nabytého práva vlastnického nebylo v něm řeči. Aby však se neminul s účelem, by drobní pachtýři neprodali nabyté pozemky a nezmařili účel zákona a neohrozili svou takto zajištěnou existenci, byl vysloven zákonem čís. 311/20 zákaz zcizení, ale jen zcizení, nikoliv však dělení spoluvlastnictví. Dělení spoluvlastnické věci není vůbec zcizením. O dělení jako zcizení bylo by lze mluviti, kdyby vlastník odprodal pozemky podle tohoto zákona nabyté. Ani k převodu (k zcizení) na manžela neb s rodičů na potomky není třeba souhlasu Státního pozemkového úřadu (čl. I., bod 4 zák. čís. 311/20). Rozdělením spoluvlastnické věci nepřevádí se oddělená část na jiného, nýbrž dostává se spoluvlastníku fysické části, která mu již náležela ideelně. Tím se nemění nic na obmezení jeho vlastnického práva zákazem zcizení. Jako mu bylo zakázáno zcizení jeho ideální polovice společných nemovitostí, zůstane obmezení to v platnosti i po fysickém rozdělení. Rozdělením neutrpí podle § 847 obč. zák. nikdo újmy, ani Státní pozemkový úřad na svém právu dohlédacím.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po právní stránce byla věc odvolacím soudem popouzena bez právního omylu. Dovolatelka se odkazuje na důvody napadeného rozsudku, jež nevyvrátila a jež jsou v podstatě správné. Pro úplnost jest však dodati, že § 22 zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. v doslovu novely ze dne 15. dubna 1920, čís. 311 sb. z. a n. byl pak ještě doplněn článkem 1. F) a článkem II. odst. 3 zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 166 sb. z. a n. Než ani tento doplněk není na závadu fysickému rozdělení pozemků, patřících dosud každému ze spoluvlastníků ideální polovicí, protože se fysickým rozdělením nezmění nic na jejich knihovně poznamenaném závazku podrobili nabyté pozemky úřednímu zcelovacímu řízení a přijati po případě nabízenou směnu, což plyne ostatně i ze zásady § 847 obč. zák. Jak bylo vyloženo v rozhodnutích čís. 5891, 8116 a 9166 sb. n. s., jest účelem zákona o zajištění půdy drobným pachtýřům, by nemovitost zůstala po dobu zákonem vyměřenou v držbě a v hospodaření nabyvatelově. Tento účel se nezmaří, rozdělí-li se nabyté pozemky, jež byly dosud ve spoluvlastnictví obou stran, mezí ně na dva stejné fysické dílce, neboť tím nenastane v osobách původních nabyvatelů taková změna, jíž chce brániti zákon, čině zcizení pozemků mezi živými závislým na svolení Státního pozemkového úřadu. Dosavadní nabyvatelé budou na nabytých pozemcích dále hospodařili a změnu, která nastane, nelze pokládati za »zcizení v širším slova smyslu«, jak se domníval soud prvé stolice. Z toho plyne, že žalobě o zrušení spoluvlastnictví podle § 830 obč. zák. fysickým rozdělením pozemků mezi dosavadní spoluvlastníky, kteří jich nabyli podle zákonů o zajištění půdy drobným pachtýřům číš. 318/1919, 311/1920 a 166/1921 sb. z. a n., lze vyhověti i bez svolení Státního pozemkového úřadu, jehož jest potřebí ke zcizení těchto pozemků podle § 22 zákona čís. 318/1919 v doslovu novely čís. 311/1920. Že ani zadluženost žalobcovy polovice pozemků není na překážku jejich fysickému rozdělení a vyhovění žalobě, bylo případně dovoženo již prvým soudem.

Citace:

Čís. 10448.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 64-67.