Čís. 10168.

Advokát nemá proti klientu nárok na odměnu za procesní úkony příčící se civilnímu soudnímu řádu (úkony ze svévole, neúčelné a zřejmě bezdůvodné), byť i k nim dala strana příkaz.
Pokud lze přisouditi advokátu vyšší než tarifní odměnu.
Advokát není povinen předložiti klientu podrobný účet.
(Rozh. ze dne 25: září 1930, R II 224/30).
Žalobce, advokát, zastupoval právně nezletilé Josefa a Jiřinu H-ových v jejich sporech proti Josefu S-ovi o uznání nemanželského otcovství a o placení výživného, kteréžto spory nezletilci vyhráli. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na nezletilcích zaplacení 5.000 Kč za zastupování v jejich sporech o uznání nemanželského otcovství. Procesní soud prvé stoliee uzná 1 podle žaloby. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkaje pravomoci, znovu projednal a rozhodl. Důvody: Žalovaná strana namítala v řízení prvé stoliee, že žalobce opomenul poučiti žalovanou stranu o následcích bezvýsledných procesních úkonů. K této námitce nebylo v řízení prvé stolice přihlíženo. Námitka tato má právní význam. Neboť advokát jako procesní zmocněnec ve sporu není jen zmocněncem procesní strany, nýbrž i jejím poradcem. Musí odmítnouti veškeré příkazy stran k provedení procesních úkonů, které odporují civilnímu soudnímu řádu nebo jiným zákonům. Civilní soudní řád zakazuje advokátovi podati zřejmě neodůvodněné nebo svévolné návrhy. Ohledně procesních úkonů, jichž procesní úspěch jest nejistý, je advokát povinen, poučiti stranu o pravděpodobné bezvýslednosti zamýšlené procesní činnosti a o následcích této bezvýslednosti, jinak nemá nárok na odměnu za takovouto činnost. V souzeném případě bylo napadeným rozsudkem přisouzeno žalující straně 1282 Kč za návrhy na odmítnutí procesního soudce (v prvé a druhé stolici). Mimo to přisoudila prvá stolice žalobci 2448 Kč za sepsání dovolání s přípravou a za zpětvzetí tohoto opravného prostředku. I tu náleží procesnímu soudu zkoumati, zda tyto procesní úkony nebyly zřejmě neodůvodněnými nebo zda s bezvýslednosti těchto procesních návrhů bylo s největší pravděpodobností počítati a zda žalobce žalovanou stranu důrazně o tom poučil. Tato povinnost žalobcova vyplývá z § 1299 obč. zák. Ohledně ostatních žalobcem v tomto sporu požadovaných položek (v přisouzené výši 1370 Kč) náleží procesnímu soudu prvé stolice, by zkoumal, zda se tato činnost žalující strany výlučně vztahuje »na vedení sporů C III 575/26 a 576/26« pakli ano, zda tato žalobcova činnost nebyla již odměněna tím, co žalující straně bylo přisouzeno proti procesnímu odpůrci ve sporech C III 575/26 a C III 576/26. Jako zvláštní útraty za zastupování, na které žalobce má nárok, přicházejí v úvahu jen ony úkony, které nemají vztahu na přímé vedení sporu. Ve sporech C III 575/26 a C III 576/26 bylo žalobci za obyčejnou paternitu ve dvou případech přisouzeno 17.845 Kč 68 h, skutkový podklad v obou sporech je totožný. Odvolací stolice nesouhlasí s názorem procesního soudu prvé stolice, podle něhož advokát má nárok na zvláštní odměnu proti své straně i ohledně oněch položek, které byly v hlavním sporu jako procesní činnost strany žalující uplatňovány, které však nebyly přisouzeny, poněvadž nebyly potřebné k účelnému domáhání práva (§ 41 c. ř. s.). Seznam útrat ve sporu má jen význam nezávazného odůvodnění nároku na náhradu nákladů (§ 53 c. ř. s.). Závazným pří stanovení odměny jest jen konečná suma celková. Soudce nesmí straně přisouditi více, než činí tato konečná suma, jinak má seznam útrat a oceňování této činnosti advokátem jen význam nezávazného odůvodnění. Odměna advokátova jest odměnou za dílo, za vedení sporu; rovná se úplně honoráři lékaře za ošetřování nemocného. Procesní strana není nucena podati seznam všech prací ve sporu provedených, anii oceňovali tuto činnost. Stačí, když se strana obmezí na uplatňování konečné sumy celkové. V souzeném případě jde u žalobce o příkaz »k vedení sporu«. Procesnímu soudu náleží jen zkoumati, zda to, co žalovaný v tomto sporu žádá jako zvláštní odměnu proti žalované straně, souvisí těsně »s vedením sporu«; pakli ano, zda tato činnost nebyla odměněna již tím, co žalobci bylo přisouzeno v hlavních sporech C III 575/26 a C III 576/26. Na odměnu za procesní úkony, které se příčí civilnímu soudnímu řádu (svévole, zřejmě neodůvodněné návrhy, zřejmě bezúčelné návrhy), nemá žalobce nárok proti své straně, i kdyby strana dala k takovým procesním úkonům příkaz, neboť advokát jest orgánem justice Vázán advokátním řádem a civilním soudním řádem, které zakazují podati takové návrhy. Ohledně ostatních procesních návrhů má advokát proti své straně nárok na odměnu jen, poučiil-li stranu důrazně o pravděpodobné bezvýslednosti těchto návrhů a o následcích jich bezvýslednosti (srovnej Ehrenzweig soustava II/1 str. 508, Hellwig: Učebnice procesního práva sv. 2, § 89 a Schey: Zmocňovací smlouva str. 664).
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Právem vytýká odvolací soud soudu prvnímu, že bylo jeho povinností, by zkoumal, zda nebyly zřejmě neodůvodněné některé procesní úkony jím za stranu předsevzaté, jako odmítnutí procesního soudce, a zda nebylo nutno počítati s největší pravděpodobností s bezvýslednosti jiných procesních úkonů, jako bylo sepsání dovolání a napotomní jich vzetí zpět, a zda žalobce o tom žalovanou stranu důrazně poučil, neboť advokát jest podle § 9 advokátního řádu ze dne 6. července 1868 čís. 9b ř. zák. povinen zastupovali stranu podle zákona a zájmy její zastupbvati proti každému s horlivostí, věrností a svědomitostí, a právě tato svědomitost mu musí brániti, by nepodával návrhy zbytečné, neodůvodněné neb dokonce svévolné. V souvislosti s tím ustanovuje § 17 vlád. nař. ze dne 3. května 1923 čís. 95 sb. z. a n., že soud jest povinen při přisuzování útrat zkoumali, zda výkonu bylo zapotřebí a zda byl účelným, n jen tu má odměnu zaň přisouditi. Jest proto přisvědčili odvolacímu soudu, že žalobce nemá proti své straně nárok na odměnu za procesní úkony příčící se civilnímu souélnímu řádu (úkony ze svévole, neúčelné n zřejmě bezdůvodné), byť i k nim strana dala příkaz, jelikož se tyto úkony příčí i § 9 adv. řádu, i předpisům civilního řádu soudního §§313, 512, 528 c. ř. s. a § 17 vlád. nař. o advokátním sazebníku (rozh. 5515 sb. n. s.). Vyšší než tarifní odměnu smí podle § 17 odst. II vlád. nařízení o advokátním sazebníku přisouditi soudce jen za výkony, jež nelze ocenili průměrně, jež vyžadují nadprůměrné námahy nebo ztráty nsu studiem sporných otázek, nebo obsáhlého procesního materiálu. Právem proto poukazuje odvolací soud první soud, by zkoumal, zda úkony, za něž žádá žalobce vyšší odměnu, než mu byla přisouzena proti odpůrci v paternitních sporech, nesouvisí těsně s vedením sporů paternitních, zda jsou to úkony odůvodňující nadprůměrné vyšší odměny než tarifní. Konečně jest přisvědčili odvolacímu soudu, že advokát není povinen předložiti klientu podrobný účet, jak bylo rozhodnuto nejvyšším soudem již pod čís. 5515 sb. n. s. a i v případech jiných.

Citace:

Čís. 10066.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 203-206.