Čís. 1189.
Disciplinární nálezy proti obecním zřízencům lze soudům přezkoumati jen po stránce formální, nikoli však i po stránce věcné.

(Rozh. ze dne 20. září 1921, Rv I 364/21.) Žalobce byl hajným u žalované obce a byv po provedeném řízení disciplinárním propuštěn, domáhal se na obci žalobou, by bylo nalezeno právem, že trvá po právu smlouva, kterou učinil s obcí P. dne 3. srpna 1902
a kterou ustanoven byl definitivním lesním hajným obce, že táž povinna
jest, přijati ho opět do služeb jako hajného a zaplatiti mu služné na dobu
po propuštění vypadající. Oba nižší soudy žalobu zamítly. Odvolací soud uvedl v důvodech: Disciplinárním nálezem, usneseným
ve schůzi zastupitelstva obce P. dne 24. února 1915 byl žalobce propuštěn
ze služeb jmenované obce. Domáhá-li se nyní toho, aby bylo nalezeno
právem, že trvá po právu smlouva, kterou učinil s obci P. dne 3. srpna
1902 a kterou ustanoven byl definitivním lesním hajným obce, že táž povinna jest, přijati ho opět do služeb jako hajného a zaplatiti mu služné
na dobu po propuštění vypadající, jest rozhodnutí o těchto jeho nárocích
závislým na zodpovědění otázky, zdali a pokud jest přípustno, aby zmíněný disciplinární nález byl soudem přezkoumán. Bývalý nejvyšší dvůr
soudní zaujal k této otázce zásadní stanovisko plenissimárním usnesením
ze dne 22. listopadu 1910 pres. 231/8
, zapsaném do knihy judikátů pod čís. 191, vysloviv, že disciplinární nálezy, vydané proti úředníkům státu
na smlouvu a proti jiným zřízencům ve službách veřejných na základě
smluvního podrobení se pod služební moc zaměstnavatelů, nelze materielně přezkoumávati a to ani řešením otázky předchozí, že však nálezy
takové mohou soudcem býti přezkoumány po té stránce, vzešly-li podle
rozhodujících ustanovení formálně správně. Jelikož zásady v tomto plenissimárním usnesení vyslovené a zevrubně odůvodněné jsou povahy
všeobecné a soud odvolací, souhlase s nimi, nemá ani nejmenší příčiny,
aby se od nich uchyloval, není závady, aby nepoužilo se jich též na tento
případ, když jsou tu všecky podmínky pro jich použití. V důsledku toho
nemůže soud odvolací zabývati se ani důvody rozhodovacími napadeného rozsudku, ani vývody odvolacími, pokud obírají se zmíněným nálezem disciplinárním, co do věcné jeho oprávněnosti, nýbrž přezkoumávací činnost jeho ohledně nálezu toho musí zůstati obmezena na posouzení, není-li závady po stránce formální proti provedenému řízení disciplinárnímu a proti nálezu, na jeho základě vynesenému.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
V první řadě bylo z úřední moci přihlédnuto k otázce nepřípustnosti
pořadu práva, namítané v prvé stolici žalovanou obcí. Námitka ta není
odůvodněna, ježto není zákonného předpisu, který by spory obecních zřízenců ze služebního poměru přikazoval pro obvod dřívějšího království
Českého úřadům správním. Zákon ze dne 29. května 1908, čís. 35 z. zák., pro Čechy, upravující však pouze poměry úředníků konceptních, ustanovil, že
spory o příjmy služební a výslužné úředníků těch rozhodují řádné soudy,
kdežto ostatní spory vzešlé ze služebních poměru rozhodují se pořadem
úřadu samosprávních. § 24 zákona ze 17, prosince 1919, čís. 16 sb. z. a n.
na rok 1920 přikazuje však veškeré spory vzešlé ze služebních poměrů
obecních zřízenců soudům. Je proto i k rozhodnutí tohoto sporu povolán
řádný rond, ovšem s omezením vytčeným již v napadeném rozsudku, že
o nároku žalobním možno rozhodovati pouze po přezkoumání formelních náležitostí nálezu disciplinárního, ne však správnosti jeho po stránce
hmotné. Odvolací soud posoudiv věc ve smyslu judikátu č. 191 posoudil ji
zcela správně po stránce právní (§ 503 čís. 4. с. ř. s.). Žalobce, vstoupiv
jako hajný do služeb žalované obce, podrobil se již tímto vstupem disciplinárnímu řádu, vydanému žalovanou obcí pro zřízence její, a tím také
pravomoci její, pokud šlo o stíhání a trestání služebních přečinů. O tom,
co pokládati sluší za služební přečin, rozhoduje jedině disciplinární řád
a na základě jeho obecní orgán k řízení disciplinárnímu povolaný. Sluší
proto nález disciplinární, kterým byl žalobce ze služby obecní propuštěn,
pokládati za výkon veřejnoprávní moci obci příslušející, a mohou o jeho správnosti po stránce hmotného práva rozhodovati jedině nadřízené úřady
správní, ne však soud. Je proto vázán tímto obecním nálezem i soud procesní při posuzování jeho po stránce hmotné, a není účelno, aby provedeny byly další důkazy o tom, zda žalobce skutečně prohřešil se proti
služebním předpisům. Řízení není proto neúplné, že důkazy ty soudem
odvolacím připuštěny nebyly, a jest výtka opírající se o § 503 čís. 2 c. ř. s.
bez podstaty. K dalším vývodům dovolání v tomto směru sluší podotknouti,
že žalobce nebyl ze služby propuštěn disciplinární komisí, nýbrž usnesením obecního zastupitelstva, na které si stěžoval u okresního výboru,
takže skutečně použil jediného přípustného právního prostředku. Pokud jde o stránku formální, odpovídá disciplinární nález řádu disciplinárnímu, jak patrno je ze spisů o provedeném řízení.
Citace:
Čís. 1189. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 605-607.