NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 2 - II. Příslušným rozhodnouti o nároku na náhradu škody

II. Příslušným rozhodnouti o nároku na náhradu škody
způsobené obcí v Čechách nedostatečným uložením vyklizených věcí (§ 5 zákona ze dne 31. března 1925, čís. 51 sb. z. a n.) jest úřad správní, o výši této náhrady řádný soud.
(Rozhodnutí senátu pro řešení konfliktů kompetenčních ze dne 11. prosince 1930, č. j. 665/30).
Senát pro řešení kompetenčních konfliktů uznal o návrhu zemského úřadu v Praze na rozhodnutí kompetenčního konfliktu, jenž vzešel tím, že tento správní úřad popřel příslušnost politických úřadů k rozhodování o nároku Jindřicha H-a na náhradu škody způsobené obcí H. v Čechách (jejími policejními orgány) nedostatečným uložením vyklizených věcí (§ 5 zákona čís. 51/1925), ačkoliv před tím nejvyšší soud v Brně uznal, že tato věc nepatří na pořad práva, právem:
Civilní rozhodnutí XII. 108 Příslušným rozhodnouti o nároku na náhradu škody jest úřad správní, o výší této náhrady řádný soud.
Důvody:
Podle § 5 (1) zákona ze dne 31. března 1925 čís. 51 sb. z. a n. o odkladu exekučního vyklízení místností jest, nemá-li ten, kdo byl vystěhován z dosavadních místností, kam by složil své věci, povinna obec, ve které dojde k vystěhování, neprodleně řádně uložiti vyklizené věci potud, než jimi oprávněný naloží jinak. Důvod, pro který tato povinnost byla uložena obci, nelze hledati jen v úmyslu, zajistiti uchovatele vyklizených věci, nýbrž především v úmyslu zabezpečiti veřejný klid a pořádek, jakž plyne z této úvahy: Zákon ze dne 31. března 1925 čís. 51 sb. z. a n., který tím, že připouští odklad exekuce vyklizením najatých neb užívaných místností, jest sám opatřením ve prospěch nájemníků, byl vydán za platnosti zákona o ochraně nájemníků, tedy v době, kdy zákonodárce přiznává nájemníkům zvláštní ochranu. V této době nutno počítati s tím, že ponechání vyklizených věcí exekučně vystěhovaného nájemníka na veřejném prostranství, zejména slouží-li toto účelům komunikačním, mohlo by — vedle újmy pro obecnou frekvenci — způsobiti veřejné pohoršení hospodářsky slabých vrstev a vyvolati jejich projevy rušící veřejný klid a pořádek. Jest proto legislativní motiv ustanovení, jímž se obci ukládá, by se neprodleně o uložení vyklizených věcí postarala, spatřovati i ve snaze, by se ohrožení veřejného klidu a pořádku předešlo. Je-li však zmíněná povinnost uložena obci také k vůli zachování veřejného klidu a pořádku, náleží tato povinnost do rámce úkonů policie místní (§§ 28, 59 a 60 čes. obec. zříz.), které má na zřeteli ustanovení § 37 čes. obec. zřízení. K prostředkům policie místní ve smyslu právě citovaných zákonných ustanovení počítati jest nejen policejní rozkazy a zákazy, nýbrž i jiná opatření k dosažení policejního účelu, jakž plyne z této úvahy: Zákon ze dne 14. července 1927 čís. 125 sb. z. a n. o organisaci politické správy zabývá se v hlavě prvé, části prvé pojmem »policie« a ustanovuje ve článku 2. odst. (1): »Ministerstvo vnitra a politické úřady jemu podřízené jsou povinny — pokud to není neb nebude uloženo jiným úřadům nebo orgánům — bdíti nad veřejným pořádkem, klidem, bezpečností a veřejnou mravností a odvraceti v tomto směru všeliká nebezpečenství i odstranili nastalé poruchy« a ve článku 3 odst. (1): »Za účely uvedenými v článku 2. mohou politické úřady ve svých úředních obvodech vydávati — vyjma příkazy nutné a neodkladné se schválením zemského úřadu — příkazy a zákazy v zájmu veřejném nutné, jak ve způsobu všeobecných nařízení, tak i pro jednotlivé případy, a mohou na nedbání takových příkazů a zákazů stanoviti tresty...« Při řešení sporné otázky nezáleží však na tom, jak vymezen jest pojem policie v právě uvedené normě, ani jak se ustálil celkem všeobecně ve století XX., nýbrž rozhodné jest, co rozumělo »policií« obecní zřízení české. Při výkladu výrazu »policie«, používaného v českém obecním zřízení, jest uvážiti, že jde o zákon ze šedesátých let minulého sto- letí, kdy pojem »policie« vykládán byl mnohem šířeji, než se ustálil v době pozdější a kdy do kompetence policejní spadal nejen dozor nad zachováním (obnovením) policejně bezvadného stavu ( t. zv. policie vrchnostenská), nýbrž i péče o udržení (zlepšení) tohoto stavu ( t. zv. policie veřejné péče). Použil-li tedy zákonodárce v § 37 obec. zřízení výrazu »policie místní«, jest pojmu tomu rozuměti v širším právě zmíněném smyslu, t. j. že policií jsou nejen vrchnostenská správa, nýbrž i péče o náležité splnění věcných úkonů uložených obci. Týž názor ohledně výkladu pojmu policie ve smyslu čes. obecního zřízení vyslovil i bývalý správní soud ve svém nálezu ze dne 25. záři 1913 čís. 4068, Budw. čís. 9764 A/1913 a nejvyšší správní soud ve svém nálezu ze dne 26. listopadu 1925 čís. 7692, Boh. čís. 5158/1925. Podle prvého odstavce § 37 má obec, vykonává-li policii místní, nahraditi veškerou škodu, která by komu vzešla z opomenutí povinností, jež ukládá obci zákonná policie místní (§ 36). Kompetenční norma o tom, kdo rozhoduje o této náhradě a o její výši, obsažena jest v druhém odstavci § 37, který stanoví toto: »Zdali obec povinna jest dáti náhradu, rozhodne úřad politický po vyslyšení zastupitelstva okresního. Nestane-li se sjednocení o tom, mnoho-li náhrady se má dáti, budiž jí průchod zjednán pořadem práva«. Jest proto ve smyslu právě uvedeného zákonného předpisu, který jest, jak dovoženo bylo, v tomto případě rozhodný, příslušný k rozhodnutí, má-li Jindřich H. nárok na náhradu škody, vzniklé nedostatečným uložením vyklizených věcí, úřad správní a k rozhodnutí eventuelního sporu o výši této náhrady řádný soud.

Citace:

II. Příslušným rozhodnouti o nároku na náhradu škody. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 915-917.