NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 2076.

Pokus jest vyloučen jen při čistě kulposních deliktech. Jest možným při prvé i druhé skutkové podstatě §u 24 zákona o tisku ze dne 17. prosince 1862, čís. 9 ř. zák. z roku 1863.
(Rozh. ze dne 5. září 1925, Zm I 478/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Liberci ze dne 23. dubna 1925, jímž byl obžalovaný Vojtěch H. podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin podle §u 8 tr. zák. a §u 24 zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 9 ř. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje důvody zmatečnosti podle čís. 9 a) a 5, §u 281 tr. ř. Provádějíc hmotněprávní důvod vytýká zmateční stížnost, že nalézací soud výrokem, že by bylo lze shledati v jednání obžalovaného jen tehdy pokus přečinu podle §u 24 tisk. zák., kdyby mohl býti obžalovaný usvědčen, že jednal vědomě (úmyslně), (tedy výrokem o otázce, zda čin obžalovanému za vinu kladený tvoří přečin), porušil zákon v ustanovení §u 24 tisk. zák., poněvadž soud prý stotožňuje dva pojmy zcela různé, totiž »úmyslně« a »vědomě« a jest patrně toho mylného názoru, že neopatrnost ke skutkové podstatě §u 24 tisk. zák. nestačí. Avšak tato výtka jest pochybena. Praví-li se v rozsudkových důvodech, že »v jednání obžalovaného bylo by shledati toliko pokus přečinu §u 24 tisk. zák., kdyby obžalovaný usvědčen býti mohl, že jednal vědomě (úmyslně)«, nemá tím býti vysloven názor stížností napadený, nýbrž jen vyjádřeno přesvědčení nalézacího soudu, že v případě, o nějž jde, nesešly se zákonné náležitosti nejen dokonaného, nýbrž ani nedokonaného přečinu podle §u 24 tisk. zák., pokud mohl býti spáchán úmyslným jednáním obžalovaného. Vnitřní spojitost, byť velice zběžných vývodů rozsudkových, ukazuje přece, že napadený rozsudek přímo předpokládá názor, uznávaný ve stížnosti za správný, že ke skutkové podstatě přečinu podle §u 24 tisk. zák. stačí po subjektivní stránce již pouhá nedbalost. Jestliže však rozsudek obžalovaného přes to sprošťuje, nestalo se to vzhledem ke zjištění rozsudku, že obžalovaný nejednal vědomě, nýbrž proto, že dle názoru nalézacího soudu jest pokus při kulposním deliktu vyloučen. Zmateční stížnost, tvrdící opak, brojí proti něčemu, co v rozsudku není, a jest proto bezpředmětná, takže není třeba se blíže obírati dotyčnými jejími vývody. Naproti tomu jest zmateční stížnost opodstatněna, pokud vytýká rosudku neúplnost ve smyslu čís. 5 §u 281 tr. ř. Správnou jest především výtka, že rozsudek vůbec ani neuvádí, co po stránce skutkové zjišťuje a co pokládá za nedokázáno. To platí zejména jak o článku zabaveném, tak o článku závadném a z valné části i o závadné činnosti obžalovaného. Pokud rozsudek jakž takž obsahuje zjištění, že obžalovaný nejednal vědomě, totiž v tom smyslu, že zabavený článek dostal se do tisku bez jeho vědomí, není bezvadným. Zde zmateční stížnost právem vytýká jako neúplnost, že nalézací soud nepřihlížel k okolnosti, vycházející z doručního lístku, jenž byl při hlavním přelíčení přečten, že obžalovanému byl dne 27. září 1924 do vlastních rukou doručen nález o soudním zabavení později opět otištěného obrazu. Jde tu vskutku o okolnost, důležitou pro skutkové přesvědčení, zda obžalovaný věděl, že závadný obrázek byl již zabaven, a soud porušil předpis §u 270 čís. 5 tr. ř., když jí nehodnotil.
Ale ani co do věcné stránky názor nalézacího soudu neobstojí. Zásada, na niž rozsudek poukazuje, platí jen při trestných činech čistě kulposních. Judikatura proto vším právem shledává, že při přečinu podle §u 24 tisk. zák. trestný pokus jest možným, a to zejména i při druhé skutkové podstatě tohoto přečinu, na níž zní obžaloba (že .... v úmyslu, aby ), kde se předpokládá vědomé rozšiřování zabaveného spisu neb uveřejňování jeho obsahu tiskem, tedy jednání úmyslné, při čemž zákonný znak »vědomosti« vztahuje se jen na okolnost, že tiskopis byl zabaven, kdežto rozšiřování neb uveřejňování obsahu tiskem státi se může i jen kulposně, — ale také v prvním případě §u 24 tisk. zák., záležejícím prostě v nedbalém rozšiřování spisu, tištěného proti zapovědí, vyřknuté nálezem soudcovským a náležitě vyhlášené, poněvadž také tu může přistoupiti znak úmyslný, pokud byla kladná, třebas nedbalostí umožněná činnost, nesena alespoň úmyslem, uskutečniti rozšíření neb uveřejnění. Redaktor se může proto jak v prvním, tak i v druhém případě §u 24 tisk. zák. tím, že předloží povinné výtisky zakázaného spisu úřadům, dopustiti trestného pokusu přečinu, při čemž se ovšem předpokládá, že toto předložení jest činností ke skutečnému vykonání trestného činu vedoucí. Proto bylo, i kdyby pro zjištění, že obžalovaný nezaviněně nevěděl o zabavení nebo soudně vyhlášeném zákazu, přicházel vzhledem na předpis §u 262 tr. ř. v úvahu pouze první případ §u 24 tisk. zák., třeba vyšetřiti nejen, že závadný tiskopis byl proti zapovědí řádně vyhlášené soudním nálezem znovu otištěn, nýbrž i zkoumati, jakou činnost při tom obžalovaný vyvinul a v jakém úmyslu, zda závadné číslo časopisu úřadům sám předložil nebo předložiti dal, či zda za předložení tiskopisu nemůže vůbec býti činěn zodpovědným, poněvadž snad ani při náležité opatrnosti nemohl tomu zabrániti, by nebyl předložen spis se závadným obsahem. Napadený rozsudek se těmito úvahami vůbec nezabýval a, jak stížnost právem vytýká, ani nezjišťuje, že zabavený článek byl znovu otištěn a to na první stránce dole, na místě časopisu hodně nápadném a že byl předložen k censuře. Napadený rozsudek trpí tedy také v tomto směru zmatkem podle čís. 5 §u 281 tr. ř. a bylo proto zmateční stížnosti vyhověti.

Citace:

č. 2076. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 459-460.