Čís. 4461.

Více škůdce nemůže navzájem uplatniti § 1302 obč. zák., nýbrž jen právo postihu dle §u 896 obč. zák., avšak ani toto právo jim nepřísluší, byla-li již některému z nich veškerá škoda pojišťovnou nahrazena. Vyplatila-li pojišťovna jednomu ze škůdců pojistný peníz, nevznikl jí náhradní nárok proti ostatním, škůdcům.
(Rozh. ze dne 10. prosince 1924, Rv I 1394/24).
Žalobci byli trestním rozsudkem pravoplatně odsouzeni pro přestupek § 16 č. 2 zák. ze dne 16. ledna 1896, čís. 89 z roku 1897 ř. z. spáchaný tím, že prodávali zdraví škodlivé barvivo na vousy, jež koupili od žalovaného Emanuela M-а, a jež vyrobil a do obchodu uvedl žalovaný Jan N. V civilním sporu byli pak žalobci uznáni povinnými zaplatiti Janu P-ovi, jenž onemocněl po použití onoho barviva, celkem 431161 Kč, jež mu zaplatili. Kromě toho utrpěli žalobci další škodu tím, že zaplatili útraty vlastního zastupování a zapravili jiné menší výdaje s věcí související, takže celkem vydali 772328 Kč. Pojišťovna R., u níž byli žalobci pojištěni, vyplatila jim celkem 690688 Kč. Žalobu, jíž domáhali se žalobci na žalovaných Emanueli Μ-ονί a Janu N-ovi zaplacení 772328 Kč, odůvodňovali žalobci tím, že 1) žalovaní byli odsouzeni pro přestupek §u 16 čís. 2 zák. ze dne 16. ledna 1896, čís. 89 na rok 1897 ř. zák. spáchaný tím, že Emanuel M. ono barvivo prodal, pokud se týče Jan N., že barvivo to vyráběl, že tudíž ručí žalobcům za veškerou škodu, kterou jim způsobili výrobou a prodejem onoho škodlivého barviva. Tento výrok svůj odůvodňovali dále tím, že původní spor opověděli žalovaným, že je vyzvali, aby jim poskytli zastupování, a že po doručení písemného rozsudku zaslali žalovaným opis rozsudku toho přenechavše jim, zdali se z rozsudku toho chtějí sami odvolat, a že současně je vyzvali, aby nahradili žalobci Janu P-ovi přisouzený peníz s příslušenstvím, — že žalovaní na zprávu a výzvu vůbec neodpověděli. 2) že vzájemná pojišťovna R. postoupila jim svůj nárok na vymáhání oněch obnosů od žalovaných, jež žalobcům nahradila. Procesní soud prvé stolice přiznal žalobcům pouze 195 Kč, jež žalovaní uznali, jinak žalobu zamítl. Odvolací soud k odvolání žalobců rozsudek potvrdil. Důvody: Žalobci domáhají se na žalovaných náhrady škody, kterou jim způsobili trestným činem, totiž prodejem barviva, které bylo závadné a zdraví lidskému škodlivé. Aby žalobci tento nárok s úspěchem mohli uplatňovati, museli by prokázati, že jim skutečně z trestného činu žalovaných vznikla škoda. Jest prokázáno, že vzájemná pojišťovna R. na základě pojišťovací smlouvy zaplatila za žalobce 6906 Kč 88 h, kterým škoda, jim způsobená, byla ve stejné výši hrazena. Rozsudkem prvé stolice byl jim přiznán peníz 195 Kč. Zbytek neuhrazené a zažalované škody 621 Kč 40 h jsou útraty vzniklé trestním řízením proti žalobcům. Tyto útraty vznikly jich zaviněním. Žalobci byli stejně jako žalovaní povinni, by výrobek (barvivo), než jej dali do oběhu, řádně prozkoumali. Toho však neučinili a tím sami spáchali trestný čin. Nemohou proto žádati náhrady škody svým vlastním zaviněním způsobené. Ale ani z postupu náhradního nároku nemohou pro sebe ničeho odvoditi, poněvadž vzájemná pojišťovna R., nemajíc nároku proti žalovaným, nemohla jej postoupiti žalobcům. Mezi ní a žalovanými nebylo právního poměru. Ani vznikem pojišťovací smlouvy ani zaplacením pojistného peníze nevzniká náhradní nárok sám sebou. Aspoň občanský zákon nemá podobného ustanovení a zvláštního ustanovení § 47 úraz. pojišť. dle kterého postižní nárok pojišťovně přísluší, obdobně použíti nelze. Pojišťovna také nevyplácí pojistný peníz v úmyslu, aby zapravila dluh škůdcův, nýbrž v tom úmyslu, aby svůj vlastní závazek ze smlouvy pojišťovací plnila. Pojišťovna také žádné škody nemá, poněvadž plní jen svůj smluvní závazek, za nějž byla předem již honorována. Zaplacením pojistného peníze zaniká náhradní nárok a nemůže již býti postoupen, leda by se tak stalo před zaplacením. V tomto případě však stal se postup teprve po zaplacení, když již právní poměr byl rozvázán, a žalobci ani netvrdí, že postup se stal již v pojišťovacích podmínkách. Ale v tomto případě není ani příčinné souvislosti mezi škodou vzájemné pojišťovny R. a trestným činem žalovaných. Škoda vznikla jednáním žalobců a byli tito v prvé řadě, jak již shora řečeno, povinni, aby výrobek do veřejnosti daný jako řádní obchodníci prohlédli. Kdyby byli se tak zachovali, škoda by nebyla vznikla.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání, vytýkající rozsudku odvolacího soudu nesprávné právní posouzení věci (§ 503 č. 4 c. ř. s.), není opodstatněno. Z trestních spisů bylo prvým soudem zjištěno, že oba nynější žalobci byli právoplatně odsouzeni pro přestupek podle §u 16 odst. 2 zák. ze dne 16. ledna 1896, č. 89 ř. z. z roku 1897, že nedbale prodávali a na prodej chovali kosmetický prostředek, totiž barvivo na vousy, zdraví lidskému škodlivý, ač jim při povinné pozornosti škodlivé vlastnosti známými býti mohly a že civilním rozsudkem ze dne 10. května 1922 byli uznáni povinnými, aby nahradili Janu P-ovi škodu za tělesné poškození, zmíněnými trestným činem mu způsobené. Nárok Jana P-а opíral se tedy pouze o trestný čin nynějších žalobců a procesní soudce rozhodl o něm, jsa vázán nálezem» právoplatného odsuzujícího rozsudku trestního soudce (§ 268 c. ř. s.). Šlo tedy v onom sporu jen o náhradu škody, kterou zavinili nynější žalobci svou vlastní nedbalostí při prodeji kosmetického prostředku Janů P-ovi, lidskému zdraví škodlivého, a zmíněnými rozsudky nebylo uznáno, že také nynější žalovaní společně se žalobci zavinili tělesné poškození Jana P-а, takže jimi nebyl vůbec založen právní poměr mezi poškozeným Janem P-em a nynějšími žalovanými. Žalobci nemohou se tedy dovolávati ustanovení §u 1302 obč. zák. o dělení škody, když jen sami byli k náhradě škody Janu P-ovi odsouzeni, poněvadž ustanovení §u 1302 obč. zák. předpokládá poměr poškozeného ku škůdcům, zde však jde jen o poměr více škůdců mezi sebou a mohli by žalobci uplatniti proti žalovaným jen právo postihu podle ustanovení §u 896 obč. zák. a domáhati se na nich náhrady v poměru tam uvedeném, pokud sami ze svého majetku poškozenému škodu nahradili. Než nižšími soudy bylo zjištěno, že z pojistného, vzájemnou pojišťovnou R., žalobcům vyplaceného, úhrnem 6906 Kč 88 h, byla uhražena nejen veškerá škoda lanu P-ovi a útraty sporného i trestního řízení, nýbrž i žalobcům samým vzniklé útraty a ježto žalovaní žalobní nárok částkou 195 Kč uznali, zbývá již jen z náhrady sporem vymáhané částka 621 Kč 40 h, o které nižší soudy správně rozhodly, že žalobci nemají na ni právního nároku, poněvadž částka tato jest ve skutečnosti zbytkem trestních útrat, které vznikly žalobcům jejich vlastním trestným činem, a stačí tu ku správným důvodům nižších soudů odkázati. Žalobci tedy neprokázali, že nějakou škodu ze svého majetku uhradili, jejíž náhradu by byli oprávněni postihem (§ 896 obč. zák.) na žalovaných požadovati. Vyplatila-li pojišťovna pojistné 6906 Kč 88 h, plnila jen svůj závazek ze smlouvy pojišťovací, kterou právě převzala nebezpečí cizí škody, obdrževši za to protihodnotu v zaplacených prémiích, vypočítaných dle pojišťovací statistiky na její úhradu ano i obchodní zisk. Z tohoto důvodu nevznikl jí nějaký postižní nárok na náhradu škody proti žalovaným jako škůdcům a nemohla jej ovšem ani žalobcům platně postoupiti.

Citace:

č. 4461. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 757-760.