NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 15129.

K § 1 čís. 16 ex. ř.
Nález rozhodčího soudu podle § 11 odst. 2 zákona o smlouvě pojišťovací čís. 501/17 ř. z. o útratách není exekučním titulem podle § 1 čís. 16 ex. ř.
(Rozh. ze dne 16. dubna 1936, R II 131/36.)
Srovn. Sb. n. s. čís. 8409.
Vymáhající věřitel byl pojištěn u pojišťovny F. na 22000 Kč. Když vyhořel, likvidovala mu pojišťovna škodu ve výši 3037 Kč, kteroužto částku nepřijal. Následkem toho obě strany jmenovaly podle § 22 poj. podmínek rozhodce, kteří se nemohli dohodnouti na předsedovi, pročež obě strany souhlasně žádaly u okresního soudu o ustanovení rozsudího. Okresní soud ustanovil za rozsudího v rozhodčím řízení k určení výše škody požární Aloise W., který ji určil výrokem dne 6. prosince 1934, jenž nabyl moci práva. Vymáhající věřitel na základě tohoto rozhodčího výroku žádal o povolení exekuce k vydobytí útrat řízení uložených tímto výrokem povinné pojišťovně, již prvý soud povolil; rekursní soud návrh zamítl. Důvody: Podle odst. 2 § 11 zák. o pojišťovací smlouvě mohou strany ujednati, že výši plnění, k němuž jest pojistitel zavázán, má stanoviti rozhodčí soud. O smlouvě o rozhodčím, o složení rozhodčího soudu a o řízení platí předpisy civilního řádu soudního o rozhodčím řízení. V tomto případě však nejde o rozhodčí soud ve smyslu civilního řádu soudního, neboť rozhodčí soud, zřízený dle § 11 zák. o smlouvě pojišťovací ke zjištění výše náhrady, není oprávněn, aby ukládal stranám nějaké plnění. Není jeho úkolem, aby rozhodoval o právní rozepři, nýbrž jest to jenom sbor znalců s rozhodčí pravomocí. Sbor tento jest povolán jenom k tomu, aby zjistil okolností rozhodné pro výši plnění pojišťovny, jinak však veškeré jiné otázky mezi stranami sporné jsou vyhrazeny řádnému soudu. Není tedy výrok Aloise W. exekučním titulem ve smyslu § 1 čís. 16 ex. ř. a neměl soud prvé stolice povoliti exekuci pro nedostatek exekučního titulu (§ 7 ex. ř.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Podle čl. 22 všeobecných pojišťovacích podmínek pro požární pojišťování rozhodčí soud, nastane-li předpoklad jeho ustavení, určí obnos škody na pojištěných věcech. Pojišťovací podmínky jsou tu ve shodě s velícím předpisem § 11 druhý odstavec zákona o smlouvě pojišťovací ze dne 23. prosince 1917 čís. 501 ř. z. Táž úloha důsledně vymezena také třetímu rozhodci, zahájí-li činnost ve smyslu čl. 22 odst. 2 všeob. poj. podmínek. Rozhodčí soud rozhoduje tedy jen o výši plnění, k němuž jest pojistitel zavázán, nikoli však o závazku samém. Nemůže-li pak rozhodovati ve věci hlavní a uložiti pojistiteli plnění, nemůže rozhodovati o závazku podružném na onom hlavním závislém, totiž o povinnosti pojistitelově k náhradě útrat odpůrcových. Z připojeného »rozhodčího rozsudku« třetího rozhodce Aloise W. ze dne 6. prosince 1934 je patrno, že ve věci hlavní určil rozhodce obnos škody, ale mimo to uložil pojišťovně útraty, kromě jiných také útraty právního zastoupení ve výši 1500 Kč. Výrok neuvádí výslovně, komu mají býti zaplaceny, ale z obsahu jeho vysvítá, že byly uloženy povinné straně ve prospěch Adama C., tedy vymáhajícího věřitele. O útratách těch, jak plyne z úvah úvodem předeslaných, není tento rozhodčí výrok platným exekučním titulem podle § 1 čís. 16 ex. ř. Toho bylo dbáti vzhledem k velícímu (§ 22 zák., čís. 501/17 ř. z.) předpisu § 11 druhý odstavec tohoto zákona již při vyřizování exekučního návrhu podle §§ 3, 7 ex. ř. Námitka dovolacího rekurenta, že nemohl soud, povolující exekuci, znáti rozsah úmluvy o rozsudím, jest bezpředmětná, neboť smlouva ze dne 30. dubna 1932 byla přiložena, jak to také bylo nutno k věcnému vyřízení exekučního návrhu, a sám vymáhající věřitel na ni poukazuje v exekuční žádosti. Dovolatel marně hledí těžiti z rozhodnutí čís. 11350 Sb. n. s. pro svůj názor, že rozhodčí soud ustanovený dle § 11 uved. zákona jest oprávněn rozhodovati o náhradě nákladů, neboť otázka ta se v rozhodnutí tom neřeší a nelze ji všeobecně vyvoditi ani z právního názoru, že rozhodčí výrok má účinek pravoplatného rozsudku, neboť jest tím rozuměti, že má účinek pravoplatného rozsudku zajisté jen v mezích, v nichž byli rozhodci oprávněni rozhodovati.

Citace:

Čís. 15129. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 455-456.