Čís. 4106.

Podáno-li v místě, kde sídlí nejméně dva advokáti, odvolání do protokolu, není soud prvé stolice oprávněn, stanoviti straně novou odvolací lhůtu, nýbrž jest na něm, by postupoval dle §u 90 zák. o organisaci soudů. Stanovil-li soud prvé stolice přes to novou odvolací lhůtu, jest na odvolacím soudě, by odvolání, v této lhůtě podané, odmítl pro opožděnost, třebas usnesení prvého soudu, lhůtu povolující, nebylo napadeno.
(Rozh. ze dne 2. září 1924, R I 674/24.)
Žalovaná podala na soudě svého bydliště v Č., kde sídlí více než dva advokáti, ve lhůtě odvolání do protokolu. Když odvolání došlo procesního soudu, ustanovil usnesením ze dne 5. května 1924 s poukazem k tomu, že v tomto případě vzhledem k předpisu §u 465, odstavec druhý c. ř. s. nebylo lze podati odvolání do protokolu, žalované k podání odvolání novou lhůtu a zřídil jí zástupce chudých. Odvolání v této lhůtě podané odvolací soud odmítl. Důvody: Odvolatelka požívá v tomto sporu práva chudých, proto však, ježto v Č. jsou usazeni více než dva advokáti, odvolací spis, jak již první soud v usnesení ze dne 5. května 1924 správně podotýká, ve smyslu §u 465 odstavec druhý c. ř. s. prohlášením do soudního protokolu nahraditi nebylo lze, nýbrž náleželo sborovému soudu prvé stolice, jakmile protokolární odvolání ho došlo, ježto vedle §u 64 čís. 3 c. ř. s. nové znění k bezplatnému hájení práv žalované v řízení opravném nutno zříditi zástupcem advokáta, — po rozumu §u 90 org. zák. jednoduše pověřiti včas z moci úřední (když k vyčkání takového návrhu strany času již nezbývalo), úředníka soudu jako zástupce žalované na základě protokolu u soudu v Č. sepsáním a včasným podáním spisu odvolacího, což se však nestalo. Postup prvého soudu, který místo toho udělil další lhůtu 14denní ku podání nového odvolání, byl nesprávným, neboť lhůta §em 464 c. ř. s. k podání odvolání jest lhůtou konečnou, neprodlužitelnou, pročež odvolací spis, výborem advokátní komory odvolatelce stanoveným offo zástupcem teprve dne 20. května 1924 podaný, dle §u 468 odstavec prvý věta druhá c. ř. s. jako opožděný odmítnouti bylo, ježto ze zpátečního lístku zřejmo, že napadený rozsudek odvolatelce dne 22. dubna 1924 byl doručen.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu. Důvody:
Dle náhledu stěžovatelčina nebyl odvolací soud oprávněn, přezkoumávati usnesení prvého soudu ze dne 5. května 1924, kterým jí k podání nového odvolání byla udělena nová 14denní lhůta, při čemž se stěžovatelka odvolává na předpis §u 462 odstavec druhý c. ř. s., z něhož plyne, že odvolací soud může sice přezkoumati usnesení prvé stolice, vydaná před rozsudkem, nikoli však usnesení prvého soudu vydaná po rozsudku, nebyla-li — jak to platí o onom usnesení — rekursem napadena. Usnesení ze dne 5. května 1924 stalo se prý takto nezměnitelným, byť i odporovalo ustanovení §u 464 c. ř. s., odvolací soud jest jím vázán, a jest odvolání, podané v nové čtrnáctidenní lhůtě podáno včas. Stížnost není opodstatněna. Nelze o tom pochybovati, že odvolací soud byl oprávněn podrobiti svému posudku ono usnesení. Prvý soud protokolární odvolání žalované nevrátil ve smyslu §u 85 c. ř. s. k napravení formální vady, nýbrž odmítl je pro formální vadu, a nařídil jí podání nového odvolání v nové lhůtě. Kdyby se byl zachoval dle §u 85 c. ř. s., byla by neprodlužitelná (konečná) lhůta 14denní k podání odvolání (§ 404 c. ř. s.) došla prodloužení po rozumu druhého odstavce §u 485 c. ř. s., ale stanoviti novou lhůtu odvolací pro nové odvolání nebyl prvý soud oprávněn. Ostatně odvolací soud správně poukázal ve svém usnesení ku předpisu §u 90 zákona o soudní organisaci, dle něhož se prvý soud měl zachovati. Usnesení prvého soudu neodpovídá zákonu, a, poněvadž odvolací soud jest povinen, jak z předpisu §§ů 420 a násl. c. ř. s. vyplývá, zkoumati z moci úřední, zda při podání odvolání neprodlužitelná lhůta 14denní byla zachována, při čemž přirozeně musí se zabývati usneseními a úkony, spadajícími do doby po vydání rozsudku prvého soudu, a podrobiti je svému posudku, právem podle §u 474 odstavec druhý c. ř. s. odmítl jako opožděné odvolání, které došlo na soud prvé stolice po uplynutí této lhůty, počítané ode dne doručení rozsudku k rukám žalované strany, jež do usnesení prvého soudu ze dne 5. května 1924 si nestěžovala.

Citace:

č. 4106. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 173-174.