Čís. 6687.

Stát neručí za škodu znehodnocením cizí valuty, jež byla zabavena pro podezření vývozu a vrácena (nabídnuta k vrácení) vlastníku v době, kdy se zatím znehodnotila.
(Rozh. ze dne 12. ledna 1927, Rv I 1114/26.)
Žalobkyně domáhala se na Československém eráru náhrady škody, která prý jí vzešla tím, že v roce 1919 bylo policejním úřadem zabaveno v bytě jejího manžela 21.670 něm. Mk. pro podezření vývozu do Německa a že, když zabavení bylo v roce 1923 uvolněno, bylo ji nabídnuto k vrácení 21.670 něm. Mk., mezitím již znehodnocených, kteroužto nabídku žalobkyně odmítla. Škodu čítala žalobkyně v Kč, podle kursu — Čís. 6687 —
56
německé marky v den zabavení. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Uplatněn jest toliko dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Vytýká se nesprávnost názoru napadeného rozsudku, že stát neručí za škodu způsobenou jeho orgány nezákonným postupem při úředním výkonu. Jako veškeré osoby soukromé a právnické ručí za zavinění svých orgánů dle obecných předpisů občanského zákona, tak jest prý i stát zodpověděn za provinění a nezákonný postup svých orgánů, poněvadž pouze jimi může obstarávati úřední výkony a jednání. Tomuto názoru nelze přisvědčiti. Dovolatelka připouští, že pro některá odvětví veřejné správy platí zvláštní zákony o ručení státu, odvozuje však z toho mylný závěr, že právě to potvrzuje správnost jejího tvrzení, že stát ručí za své orgány dle obecných ustanovení občanského zákona, způsobí-li škodu svým úředním výkonem. V §u 92 úst. list. se stanoví, že, pokud stát ručí za škodu, způsobenou nezákonným výkonem veřejné moci, určuje zákon. Tento předpis poukazuje tedy jednak na zvláštní zákony, pokud již stanovily pro některé případy ručení státu, jednak teprv slibuje, že bude vydán zákon, jenž takové ručení státu podrobným způsobem upraví. Z toho plyne, že ručení státu z nezákonného výkonu veřejné moci nenastává, není-li zákona, jenž mu je již ukládá, neboť § 92 úst. list. sám ještě toto ručení státu obecně nenařizuje. Ručí-li však stát za své orgány při výkonu jejich moci dosud jen v případech zvláštními předpisy stanovených, nelze odvozovati takové ručení státu dle obecných ustanovení §u 1295 s násl. obč. zák., jimž ovšem podléhá i stát, ale mimo případy výkonu veřejného práva. Ústavní listina svým §em 92 postavila se zřejmě na stanovisko posavadní teorie i praxe, že stát neručí za škody ze správních úkonů vlastních orgánů, není-li mu takové ručení uloženo zákonem a že v posavadním právu není obecné normy, jež by mu takové ručení ukládala. To zřejmě vysvítá i z důvodové zprávy (tisk 2421/1920 na str. 25), kdež se poukazuje na povážlivý nedostatek dosavadního právního řádu, že stát neručí zásadně za škodu, způsobenou nezákonným výkonem veřejné moci, a kdež se slibuje, jakmile poměry v republice se ustálí, vydání zákona, jenž by se přiblížil k právnímu stanovisku těch cizích států, které ručí dokonce i za škodu, způsobenou občanstvu korektním výkonem veřejné moci. Žalobkyně domáhá se náhrady Škody, kteráž jí, jak tvrdí, vzešla tím, že dne 27. října 1919 bylo policejním úřadem zabaveno v bytě jejího manžela v M. v Čechách 21.670 něm. Mk pro podezření, že valuty měly býti z Československé republiky převezeny do Německa, že však žalobkyně osvědčila k zabaveným penězům své vlastnictví a prokázala, že nejen žádného trestního činu se nedopustila, nýbrž ani nebyla v podezření a že, když zabavení bylo výměrem berní správy ze dne 16. března 1923 uvolněno, byla jí k vrácení nabídnuta valuta mezi tím znehodnocená. Není však zvláštního předpisu, dle něhož by v tomto sporném případě ručil žalovaný stát za tuto domnělou škodu. Dovolatelka sama nemůže takový zvláštní předpis uvésti, — Čís. 6688 —
57
leda že se odvolává na obecná ustanovení občanského zákona o náhradě škody, kteráž však, jak bylo dolíčeno, jsou z použití vyloučena. V dovolání se již nečiní pokus prokázati, že tu nejde o výkon veřejné moci, jak se o to snažila žalobkyně v odvolání, což ale soud druhé stolice případným způsobem vyvrátil, poukázav na to, že jde o nárok veřejnoprávní, poněvadž byly zabaveny bankovky u osoby podezřelé a stíhané ve smyslu vládního nařízení ze dne 6. března 1919, čís. 113 sb. z. a n. Není-li však vůbec ručební povinnosti státu za škodu v tomto případě, netřeba se zabývati otázkou, zda dopustily se státní orgány při zabavení bankovek nezákonnosti a tudíž zavinění.

Citace:

Čís. 6687. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 83-85.