NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8593 —
Č. 8593.

Pojištění úrazové (Slovensko): I. * Promlčení úrazových příspěvků podle § 46 zák. čl. XIX:1907 nepředpokládá vydání výměru zařazovacího. — II. Jak jest upraveno promlčení úrazových příspěvků?
(Nález ze dne 9. května 1930 č. 7622.)
Prejudikatura: Boh. A 6138/26, 6561/27, 6853/27.
Věc: Zemská úřadovna pro pojištění dělníků na Slovensku (zástupce ředitele Dr. Frt. Šafář) a Alexandr Sz. v M. proti ministerstvu sociální péče o úrazové pojištění.
Výrok: Stížnost Alexandra Sz. odmítá se jako nepřípustná, stížnost zemské úřadovny pro pojištění dělníků na Slov. se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zemská úřadovna pro pojištění dělníků na Slov. uznala výměrem z 29. září 1926 na základě údajův úředně zjištěných podnik Alexandra Sz. v M. »lesní manipulace na území Slov. v Podk. Rusi« za povinný pojištěním ve smyslu § 3 zák. čl. XIX:1907, zapsala jej do katastru a zařadila dle vl. nař. č. 200/22 od 1. ledna 1920 pod titulem č. 397 a) »Kácení a doprava dřeva (jako vedlejší podnik), též nakládání dřeva ve spojení se sklady dřeva« do nebezpečenské třídy XII. a nebezpečenského procenta 87. Dalším výměrem z 15. října 1926 vyměřila zem. úřadovna na základě revise podniku vykonané dne 17. června 1926 zaměstnavateli Alexandru Sz-ovi z hořejšího podniku úrazové pojistné příspěvky za léta 1920 až 1925 včetně v úhrnné výši 50 889 Kč 74 h s příslušnými 4% úroky.
Župní úřad v Košicích zamítl rozhodnutím ze 13. května 1927 odvolání Alexandra Sz. podané proti výměru 15. října 1926. — — — —
Nař. rozhodnutím vyhovělo min. soc. péče částečně odvolání Alexandra Sz. z rozhodnutí župního úřadu v Košicích a zrušivši dotyčnou část rozhodnutí sprostilo odvolatele povinnosti platiti úrazové pojistné příspěvky za léta 1920 až 1922 celkovým obnosem 27 221 Kč 80 h a úroky částkou 3 390 Kč 09 h, ježto úrazové pojistné příspěvky za tato období byly dle § 10 vl. nař. č. 199/22 splatnými dne 14. ledna 1921, případně 14. ledna 1922 a 14. ledna 1923, avšak předepsány byly teprve výměrem z 15. října 1926 doručeným straně dne 21. října 1926, tedy po uplynutí 3 leté promlčecí lhůty ode dne splatnosti, kdy podnikatel dle § 46 zák. čl. XIX:1907 za nevyměřené úrazové příspěvky již neručí. — Č. 8593 —
Rozhoduje o stížnostech podaných do tohoto rozhodnutí řídil se nss těmito úvahami: — — —
I. Stížnost podnikatele Alexandra Sz.
St-1 obmezuje se ve své stížnosti na námitku, že jeho podnik »lesní manipulace« není vůbec podnikem živnostenským, nýbrž podnikem zemědělským, který naprosto nepodléhá úrazové pojistné povinnosti. Námitku tuto pak blíže rozvádí a vytýká zejména také úřadu, že po této stránce nereagoval na jeho vývody v odvolání uplatňované. Vůči této námitce dlužno poukázati k tomu, že žal. úřad, osvojiv si v tomto směru důvody nižší stolice správní, vyslovil, že st-1 námitku toho obsahu, že podnik jeho nepodléhá úrazovému pojištění, nemůže účinně uplatňovati, poněvadž námitku takovou mohl vznésti pouze během odvolací lhůty předepsané proti výměru zařazovacímu z 29. září 1926, doručenému 10. října 1926, kdežto odvolání podané k župnímu úřadu bylo vzneseno opožděně teprve 2. listopadu 1926. Tím prohlásil župní úřad, pokud se týče i žal. min. odvolání, pokud popírá povinnost k úrazovému pojištění, za nepřípustné z formálních důvodů proto, že otázka pojistné povinnosti podniku byla pravoplatně již rozřešena výměrem zařazovacím.
Proti tomuto výroku však neformuluje vůbec stížnost bodů stižních, nenamítajíc ani zejména, že by skutkový podklad položený za základ výroku tohoto byl vadným. Vývody stížnosti se zhušťují jen na věcné brojení proti úrazové pojistné povinnosti. Na námitky tyto, týkající se merita otázky pojistné povinnosti nemůže však nss vejíti. — — —
II. Stížnost zemské úřadovny pro pojištění dělníků na Slov.
Na sporu tu jest otázka, zda právo ústavu, aby stanoveny byly pojistné příspěvky z podniku lesní manipulace za léta 1920, 1921 a 1922, zaniklo 3 letým promlčením po rozumu 3. odstavce § 46 zák. čl. XIX:1907 čili nic.
Stížnost stojí v podstatě na stanovisku, že vznik závazku podnikatelova platiti příspěvky pojistné pojí se teprve k okamžiku doručení výměru zařazovacího ústavem, že ustanovení 3. odstavce § 46 zák. čl. XIX:1907, normující 31etou lhůtu promlčecí nevyměřených příspěvků úrazových bylo důsledkem pozdějšího předpisu § 10 vl. nař. č. 199/22 mlčky derogováno a stalo se bezpředmětným a že pro promlčení úrazových příspěvků nevyměřených platí promlčecí lhůta 51etá podle analogie veřejných daní. Námitky tyto neshledal však nss opodstatněnými.
Poněvadž v daném případě sluší dle toho, co bylo již vyloženo shora pod I., vycházeti ze zásadního stanoviska, že podnik lesní manipulace, o který běží, podléhá ode dne 1. ledna 1920 úrazové pojistné povinnosti, bylo povinností zaměstnavatelovou, aby po rozumu § 12 zák. čl. XIX:1907 učinil do 8 dnů předepsanou přihlášku podniku úrazovému pojištění podrobeného. Nepodal-li, jak je nesporno, takové přihlášky, nastal důsledek v cit. § 12 uvedený, že totiž je povinen mimo jiné ze svého uhraditi veškeré pojistné příspěvky, které ode dne vstupu zaměstnanců do zaměstnání po dobu trvání pracovního poměru staly se splatnými. Ovšem ručí zaměstnavatel dle positivní normy 3. odstavce § 46 zák. čl. XIX:1907 za nevyměřené úrazové pojistné příspěvky po tři léta počínajíc — Č. 8593 —
od vzniku jeho závazku. V konkrétním případě je na sporu otázka, kdy vzešla platební povinnost zaměstnavatelova ohledně pojistných příspěvků za léta 1920, 1921 a 1922. Pro tuto otázku je směrodatným předpis § 10 vl. nař. č. 199/22, který stanoví, že podnikatelé jsou povinni zaplatiti u zem. úřadovny pro dělnické pojištění v Bratislavě tarifní pojistné do 14 dnů po uplynutí každého příspěvkového období.
Toto ustanovení má dle § 32 posléz uvedeného nař. zpětnou platnost již ode dne 1. ledna 1920 a nutno ho proto v daném případě použíti na pojistné příspěvky připadající na sporná léta 1920, 1921 a 1922. Co sluší vyrozumívati výrazem »příspěvkového období«, vysvítá z § 19 min. nař. č. 4790 z roku 1917: obdobím příspěvkovým míní se rok účetní. Dle toho nastala splatnost pojistných příspěvků za léta 1920, 1921 a 1922 dnem 1. ledna 1921, 1922 a 1923 a běžela do 14. ledna těchto roků. Teprve od tohoto okamžiku mohla počíti plynouti 31etá lhůta promlčecí stanovená 3. odstavcem § 46 zák. čl. XIX:1907 (sr. Boh. A 6138/26).
Z toho vyplývá pro daný případ důsledek, že pak-li ústav vyměřil pojistné příspěvky úrazové teprve výměrem z 15. října 1926, doručeným zaměstnavateli dne 21. října 1926, stalo se tak již v době, kdy 31etá promlčecí lhůta ohledně zadrželých pojistných příspěvků za léta 1920, 1921 a 1922 již prošla a právo ústavu na stanovení dotyčných příspěvků již zaniklo. Tímto myšlénkovým postupem řídil se také žal. úřad, takže nelze shledati nezákonným výrok jeho, vyslovivší promlčení nevyměřených pojistných příspěvků úrazových za léta 1920, 1921 a 1922.
Již z těchto všeobecných úvah podává se neudržitelnost vývodů stížnosti, k nimž se v jednotlivostech uvádí:
Stížnost namítá nejprve, že z předpisů §§ 17 odst. 1, 19 a 20 min. nař. č. 4790 z r. 1917 a § 19 nař. stát. pojišťovacího úřadu č. 13101/1917 plyne, že platební závazek vzniká teprve zařáděním podniku, to stalo se v daném případě teprve výměrem ústavu z 29. září 1926, doručeným podnikateli dne 10. října 1926, z čehož usuzuje stížnost, že teprve od tohoto dne může se mluviti o vzniku závazku a o počátku lhůty promlčecí. Nesprávnost tohoto názoru plyne již z hořejších vývodů, opírajících se o positivní předpis § 10 vl. nař. č. 199/22, účinný již od 1. ledna 1920, jak také bylo vysloveno již v cit. nál. Boh. A 6138/26. St-1 ostatně přehlíží, že pravoplatný výměr ústavu o zařádění podniku má podle vl. nař. č. 200/22 taktéž zpětný účinek ode dne 1. ledna 1920. Předpisy, o které opírá st-1 svůj názor, sice mluví o podniku zařáděném, tomu však sluší rozuměti tak, že výměr, jímž ústav deklaratorně vyslovuje výši pojistného za určitou dobu, může býti vydán teprve, když ústav provedl zařádění podniku, neboť výše pojistného může se říditi jen sazbou vypadající dle provedeného zařádění. Skutečnost však, kdy ústav vydal výměr zařaďovací, není rozhodnou pro otázku vzniku závazku podnikatelova platiti úrazové příspěvky. Správnosti tohoto výkladu svědčí ostatně i úvaha, že by počátek lhůty promlčecí byl takto určován podle náhodného časového momentu, kdy ústav přikročí k zařadění podniku, tak že by mohla lhůta promlčecí podle okolností počíti třeba po uplynutí několika desetiletí od založení podniku podrobeného — Č. 8593 —
pojištění úrazovému, a závisel by tedy počátek lhůty promlčecí na náhodné disposici ústavu, což zajisté by nebylo v intencích právního institutu promlčení, které spočívá na myšlence zániku určitého práva nevykonáním jeho v určité, přesně stanovené době, jejíž počátek nemůže záviseti na pouhé libovolné disposici oprávněného, nýbrž určuje se positivní disposicí zákona. Pro zaměstnavatele znamenalo by dodatečné placení příspěvků vyměřených třebas za dobu několika desetiletí těžké zatížení, které by mohlo v některých případech vésti případně k hospodářskému shroucení podniku. Ke vzniku promlčení stačí podle pojmu jeho již právní možnost, jistý nárok uplatňovati, a tato možnost dána jest při nároku na pojistný příspěvek podle zásad ovládajících strukturu úrazového pojištění po uplynutí kalendářního (účetního) roku, kdy směrodatné složky pro výpočet příspěvku byly objektivně již dány. Bylo tomu tak již za platnosti dřívějšího § 36 zák. čl. XIX/1907, který kladl vznik závazku podnikatelova, platiti premie pojistné, do doby po skončení roku, za který ústav vypočetl veškerá vydání vzešlá ústavu (mimo administrační náklady, které nesl stát), včítaje v to i příslušnou částku ke tvoření reservního fondu, a výdaje takto vypočtené rozvrhl a poměřil na jednotlivé podnikatele v poměru k tarifové sazbě podniku a k úhrnu mezd v onom roce vyplacených. Podobně i pozdější předpis § 10 vl. nař. č. 199/22 spočívá na myšlénce, že možnost uplatňovati nárok na pojistné příspěvky, směrodatná pro vznik závazku podnikatelova, klade se již do doby po vypršení příspěvkového období, t. j. po vypršení účetního roku. Nevyžaduje se však k tomu, aby závazek podnikatelův se dal již předem přesně číselně vypočísti, jak míní stížnost. Přesný výpočet děje se teprve výměrem platebním, který pouze deklaruje závazek podnikatelův vzniklý již ex lege.
Stížnost sama je nucena přiznati, že § 10 vl. nař. č. 199/22 stanoví automatickou platnost příspěvků úrazových a že výměr platební nemá povahy konstitutivní, nýbrž jen deklarativní. Proto také neobstojí ani námitka, že vznik závazku platiti příspěvky úrazové za léta 1920 a 1921 sluší klásti teprve ke dni 26. července 1922, kdy vl. nař. č. 200/22, zavádějící příspěvkovou sazbu se zpětnou účinností od 1. ledna 1920, bylo uveřejněno. Nss vyslovil také již v nál. Boh. A 6561/27 a 6853/27, že na cit. nař. nelze se s úspěchem odvolávati k podpoře názoru, že promlčecí lhůta počala běžeti teprve dnem vyhlášení nař. č. 200/1922 Sb., poněvadž se cit. nař. ani výslovně ani obsahově nijak nedotýká ustanovení 3. odstavce § 46 zák. čl. XIX/1907. Ostatně kdyby i per inconcessum se vycházelo ze stanoviska stížnosti, že závazek platiti příspěvky úrazové za léta 1920 a 1921 vznikl teprve dne 26. července 1922, nebránila by ani tato skutečnost dokonanému 31etému promlčení, když ústav přistoupil k vyměření příspěvků teprve v měsíci říjnu 1926.
Neobstojí ani další námitka, že výhoda promlčení kratšího, v zákoně stanovená, chrání jen dlužníka loyálního, který řídě se zákonem včas přihlásil svůj podnik k úrazovému pojištění, že však v případě opačném, kdy nejde o postup normální, dopouští se strana deliktů vytčených v hlavě XVII. zák. čl. XIX/1907, čímž se prý obligace vznikající — Č. 8593 —
z neplnění zákona stává obligací zvláštní ex delicto, která se promlčuje v maximální lhůtě 321eté a na kterou se nevztahují předpisy o promlčení příspěvků řádně přiznaných. Znění odstavce 3. § 46 zák. čl. XIX/1907 pojí zánik práva ústavu vyměřiti úrazové pojistné příspěvky bezvýhradně ke skutečnosti, že uplynula 3 léta od vzniku závazku zaměstnavatelova, nerozeznává však po stránce subjektivní nijak, zda dlužník zachoval se podle předpisů zákonných čili nic. Výhoda promlčení jde tedy k duhu i dlužníku, který nepřihlásil podnik k úrazovému pojištění, když splněny jsou objektivní předpoklady cit. normy a není otázka promlčení závazku platiti pojistné příspěvky nijak dotčena jinakými důsledky právními, které zákon o úrazovém pojištění pojí k opomenutí strany pokud se týče k jednání protivícímu se předpisům zákona, zejména pokud jde o to, jak jest posuzovati chování strany ve světle trestních ustanovení podle hlavy XVII. Mělo-li by nesprávné chování zaměstnavatelovo míti nějaký reflex i na otázku promlčení, musilo by to býti v zákoně výslovně stanoveno, jako se to stalo na příklad pro obor úrazového pojištění v zemích historických stanovením vyšší l0leté lhůty promlčecí v případech 2. odstavce § 3 zák. z 8. února 1909 č. 29 ř. z. nebo pro obor pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří §em 176 zák. č. 221/24.
Poukazuje-li st-1 na výklady Dra Teznera »Das oesterr. Administrativverfahren« vyd. 1922 str. 488—493, dlužno k tomu poznamenati, že Tezner pojednává tu jen o promlčení při dodatečných předpisech veř. dávek pod zorným úhlem specielního zákona z 18. března 1878 č. 31 ř. z., který má pro obor promlčení přímých daní, daní spotřebních, tax, kolků a poplatků zvláštní ustanovení. Ustanovení tato, majíce na zřeteli specielní úpravu promlčení, nedají se však analogicky vztáhnouti na daný případ. K námitce objektivní i subjektivní nemožnosti ústavu, vymáhati příspěvky úrazové podle zásady »agere non valenti non currit praescriptio«, se ostatně podotýká, že dle § 20 zák. čl. XIX/1907 má i zemská úřadovna pro dělnické pojištění právo dozírati na zaměstnavatele, kterak plní povinnosti zákonem mu uložené a může podnik za účelem tohoto dozoru kdykoli dáti prohlédnouti, zejména jest oprávněna svými vyslanými orgány dáti podniky prohlédnouti, aby se zjistila pojistná povinnost.
Z toho se podává, že nebyla vyloučena možnost ústavu revisí podniku kdykoli vykonanou zjistiti, že podléhá úrazovému pojištění a že se tak mohlo státi dříve než koncem roku 1926, aspoň v takové době, aby se zabránilo 31etému promlčení. Z výkladů těchto plyne neopodstatněnost námitky, že předpis 3. odstavce § 46 zák. čl. XIX/1907 slušelo by omeziti jen na případy normálního postupu, kdy podnikatel v čas svůj podnik přihlásil k pojištění a ústav opomenul ve lhůtě 31eté příspěvky vyměřiti. Tím padají i další vývody stížnosti, přimykající se k tomuto omylnému předpokladu.
Stížnost dochází pak ke konci svých vývodů k závěru, že ustanovení § 10 vl. nař. č. 199/22, které prý přineslo do posavadního stavu zákonodárství podstatnou změnu v ten rozum, že také výměry příspěvků — Č. 8594 —
úrazových shodně s výměry příspěvků nemocenských nabyly povahy deklaratorní, nutno uvésti v souhlas se strukturou promlčení upraveného v 3. odstavci § 46 zák. čl. XIX/1907. Věta druhá tohoto odstavce, pojednávající o promlčení nevyměřených příspěvků úrazových, sice nebyla zrušena, stala se však prý mlčky derogovanou a bezpředmětnou. Proto platí prý pro promlčení úrazových příspěvků nevyměřených formálním výměrem promlčecí lhůta 51etá podle analogie veř. daní (§ 45 zák. čl. XI:1909, § 37 zák. čl. LIII:1912) a pro budoucnost 41etá podle § 277 zák. č. 76/27. Názoru tomu nelze přisvědčiti.
Bylo již shora dolíčeno, že ani vl. nař. č. 199/22 ani č. 200/22 nezměnilo nic na předpisu § 46 zák. čl. XIX:1907 o promlčení úrazových příspěvků. Podává se to zřejmě z § 11 vl. nař. č. 199/22, který zabývá se specielně novelisací § 46 zák. čl. XIX:1907, ponechává však ustanovení 3. odstavce § 46 zák. čl. XIX:1907 nezměněně v platnosti. Tak také vyslovil již nss v nál. Boh. A 6561/27 a 6853/27 shora citovaných. Za tohoto stavu zákonodárství nelze se zabývati úvahami, zda ponechání předpisu o promlčení nevyměřených příspěvků odpovídá povaze instituce promlčení a odpadá ovšem také úvaha o možnosti analogie promlčecí lhůty 51eté pro veřejné daně.

Citace:

č. 8593. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 742-747.