Čís. 2160.

Důvody odstoupení od zasnoubení netřeba uvésti již při odstoupení, nýbrž lze je uplatniti i později, aniž záleží na tom, že odstoupivší zvěděl o nich teprve po odstoupení. Pohlavní nemoc snoubence jest důvodem k odstoupení.
Osoba, rozdílná od snoubence, může proti tomu, kdo bezdůvodně
odstoupil od zasnoubení, domáhati se náhrady škody, jež byla jí tím způsobena, ovšem ale jen dle všeobecných zásad o závazcích k náhradě škody.
(Rozh. ze dne 16. ledna 1923, R I 1295/22.).
Žalobce zakoupil své dceři, zasnoubené se žalovaným, nábytek do
společné domácnosti. Když pak žalovaný zasnoubení zrušil, domáhal se žalobce na něm náhrady škody, již utrpěl nákupem nábytku. Žalovaný uplatňoval jako důvody odstupu od zasnoubení původně hysterii snoubenky, později i její pohlavní nemoc (příjici). Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl, nevzav hysterii snoubenky za prokázánu, a maje za to, že příjici jako důvod odstupu uplatňoval žalovaný pozdě. Odvolací soud zrušil rozsudek prvého soudu a uložil mu, by, vyčkaje pravomoci, v řízení pokračoval a věc znovu rozhodl v podstatě z těchto důvodů: Jde o nárok z náhrady škody dle §u 1295, 1311, 1324 obč. zák., jenž by byl co do důvodu oprávněn, kdyby nebylo správným tvrzení žalovaného, že neodstoupil od zasnoubení bezdůvodně. Soud prvé stolice slyšel o jeho tvrzení celou řadu svědků, ale nezjistil ničeho, pročež jeho řízení je vadné. Bylo mu proto uložiti, by učinil potřebná zjištění. Pokud se týče příjice snoubenky, má odvolací soud za to, že tímto důvodem odstupu bylo se zabývati, třebas ho žalovaný z počátku neuplatňoval. Stačí, bude-li zjištěno, že v době odstupu byla snoubenka nakažena příjicí a že to žalovanému bylo známo, při čemž ovšem bude třeba zabývati se tvrzením snoubenky, že se nakazila od žalovaného.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.

Důvody:

Rekurs není odůvodněn. Nejvyšší soud sdílí právní názor odvolacího soudu, že žalobce může uplatniti zažalovaný nárok s hlediska ustanovení §u 1293 a násl. obč. zák. Žalobcův poukaz k §u 46 obč. zák. ovšem nestačí, neboť místo zákona mluví pouze o druhé straně, t. j. o druhém snoubenci a nikoliv o rodičích nebo příbuzných snoubenců, pročež nutno řešiti otázku, zda je žalobní nárok odůvodněn zásadami občanského práva o náhradě škody. V tomto směru se v theorii názory rozcházejí; jedni nadobro upírají třetím osobám nárok na náhradu škody za příčinou zrušeného zasnoubení (tak zejména Krasnopolski: »Familienrechte« str. 18 a »Der Verlöbnisbruch nach ost. Recht«, jakož i Krainz-Ehrenzweig V. vydání, II. svazek str. 13 pozn. 26), kdežto jiní přiznávají i třetím osobám takovýto nárok (Dniestrzanski: »Zur Lehre vom Verlöbnis« v Grünhutově časopise č. 33 str. 174 a násl.). Soudní praxe přidala se k názoru posléze naznačenému (srv. rozh. Gl. U. N. F. 2114, 2498), a také Nejvyšší soud jej sdílí, poněvadž by opačný názor namnoze se příčil zasadám spravedlnosti a slušnosti. Oprávněnost takového nároku dlužno však posuzovati dle zásad §§ 1295, 1311, 1324 obč. zák. Má-li nárok býti opodstatněn, musí tu tedy býti: bezprávné jednání snoubence, ustoupivšího od zasnoubení, které může ovšem záležeti již v tom, že bezdůvodně ustoupil; dále škoda, vzešlá někomu jinému, než druhému snoubenci, a konečně příčinná souvislost této škody s bezdůvodným ustoupením od zasnoubení. Posuzuje-li se žaloba s tohoto právního hlediska, nelze souhlasiti se stěžovatelovým názorem, že okolnosti, jichž zjištění odvolací soud považuje za nutné, jsou lhostejný. Má-li býti zjištěno, zda žalovaný bezdůvodně ustoupil od zasnoubení, nutno přihlížeti nejen ke tvrzené hysterii žalobcovy dcery, nýbrž i k okolnostem, uvedeným svědky, již byli vyslechnuti v prvé stolici. Ve smyslu §u 45 obč. zák. musí důvod k ústupu od zasnoubení, jenž vylučuje nárok na náhradu škody, nastati po zasnoubení, nebo žalovaný musí se o něm dověděti teprve v této době. Zákon tedy nežádá, by snoubenec uváděl již při ustoupení od zasnoubení všechny důvody, které ho přiměly k ústupu, pročež žalovaný v tomto případě není vyloučen z námitky, že jeho bývalá nevěsta trpí příjicí, to tím méně, jelikož tvrdí, že se prý o tom dověděl teprve za sporu, a jelikož uzavření sňatku s osobou, stiženou příjicí, odporuje zdravotně-kulturním zásadám vysloveným i v zájmu zdravého potomstva zákonem ze dne 11. července 1922, čís. 241 sb. z. a n. o potírání pohlavních nemocí. Kdyby však žalobce prokázal, že nákaza jeho dcery byla způsobena žalovaným, nemohl by ovšem tento s úspěchem uplatniti zmíněný omluvný důvod. Za tohoto stavu věci nelze se obejíti bez doplnění jednání, nařízeného odvolacím soudem.

Citace:

č. 5461. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 536-538.