Čís. 1301.

»Veřejným« ve smyslu §u 305 tr. zák. jest projev, jenž byl pronesen za okolností, že mohl býti zaslechnut více osobami, předem individuelně neurčitými. K výkladu pojmu »veřejně« v §u 39 zákona na ochranu republiky nelze tu přihlížeti.
(Rozh. ze dne 13. října 1923, Kr II 649/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 8. srpna 1922, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem dle §u 305 tr. zák. a přestupkem dle §u 496 tr. zák. a dle čl. 5. zákona ze dne 17. prosince 1862 čís. 8 ř. zák. z roku 1863.
Důvody:
Hmotněprávní zmatek dle §u 281 čís. 9 a) tr. ř. spatřuje stížnost v tom, že soud, prý neprávem, uznal, že závadný výrok pronesen byl veřejně, ač nestalo se tak na nějaké schůzi ani na místě, kde se lidé četně shromažďují, nýbrž pronesen byl vůči jednotlivci v nepatrné, zapadlé vesnici. Než tam, kde zákon vyžaduje veřejnosti kvalifikované, jako v §§ 308, 309, 310 tr. zák., nepomíjí též přiměřeným doslovem to zdůrazniti. V §u 305 tr. zák. používá zákon jen téhož zcela všeobecného obratu, jako na všech místech, kde nejde o řeč pouze soukromě, mezi čtyřma očima pronesenou. Znamenáť tu výraz veřejně, kladený na roven obratu před více — tedy alespoň dvěma — lidmi, nastoupivši důsledně na místo obratu »na místě veřejném« v trestním zákonníku z roku 1803, jen tolik, že řeč pronesena býti musí za okolností, kde může zaslechnuta býti více osobami, předem individuelně neurčenými. Podotknuto budiž, že i vládnoucí teorie kvantitativní (již přijímá též osnova trestního zákona) rozumí pod pojmem veřejnosti jen možnost postřehnutí činu větším počtem osob, při čemž ani na tom nesejde, zda jsou to osoby, určené individuelně čili nic. Dle toho byla tu veřejnost též v tomto případě, neboť řeč pronesena byla dle zjištění rozsudku vůči Františku F-ovi na veřejné ulici, kde v tu dobu chodili lidé po práci, a mohli ji zaslechnouti. Může býti ovšem pochybným, zda závadnými slovy, pronesenými toliko vůči svědku F-ovi, stěžovatel vybízel k neuposlechnutí mobilisačního rozkazu, kdyžtě není zjištěno, že obžalovaný měl přímý úmysl, aby slova jeho slyšeli i jiní lidé. Nepochybně sluší však ve slovech těch shledati schvalování podobného, zákonu se příčícího jednání, pokud se týče pokus, je ospravedlniti, což oboje zákon klade na roveň vybízení k němu. Ustanovení zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923 čís. 50 sb. z. a n. nemohou — jak mylně za to má stěžovatel — přijíti v úvahu. Nejvyšší soud jako soud zrušovací přezkoumává, zdali čin, z něhož jest obžalovaný viněn, zakládá skutkovou podstatu určitého trestného činu podle trestních norem, platných v době vynesení rozsudku v první stolici, a zdali bylo nalézacím soudem na zjištěnou skutkovou podstatu správně použito tehdy platné trestní normy. Poněvadž v době, kdy byl vynesen napadený rozsudek, zákon na ochranu republiky ještě neplatil, jest pro zrušovací soud jedině směrodatno, zdali skutková podstata, zjištěná nalézacím soudem, vyčerpává všechny pojmové znaky přečinu dle §u 305 tr. zák., jenž v době vynesení rozsudku nalézacího soudu platil. Se stanoviska čl. 9. uvoz. zák. k trestn. zák. nemůže proto zákon na ochranu republiky přijití pro Nejvyšší soud v úvahu. Poukaz stěžovatelův na výklad slůvka »veřejně«, jejž mu dává ustanovení druhého odstavce §u 39 zák. o ochraně republiky, jest bezpodstatný, poněvadž jak z marginální rubriky tohoto místa zákonného: »výklad jednotlivých výrazu tohoto zákona« vychází na jevo, vztahuje se tento zákonný předpis jen na trestné činy normované v tomto zákoně, t. j. v zákoně na ochranu republiky.

Citace:

č. 1301. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 408-409.