NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 817.

Podmínečný odklad výkonu trestu (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.).
Tím, že se obžalovaný vzdal opravných prostředků proti rozsudku, v němž nebyl obsažen výrok o podmínečném odkladů výkonu trestu, není mu zabráněno, by se po té nedomáhal podmínečného odsouzení.
Dřívější odsouzení pro zločin na dobu delší tří měsíců vylučuje — neuplynula-li ještě zákonná lhůta — podmínečné odsouzení bez rozdílu, zda byl dřívější trestný čin spáchán z pohnutek nízkých a nečestných čili nic.
Lhůta §u 2, odstavec druhý, počíná dnem, kdy byl pachateli předchozí trest skutečně prominut, nikoliv kdy nastaly podmínky ku prominutí jeho.
(Rozh. ze dne 24. dubna 1922, Kr II 37/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním jednání zmateční stížnosti státního zastupitelství do usnesení krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 7. prosince 1921, pokud byl obžalovanému povolen podmínečný odklad výkonu trestu podle § 1 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. s osvědčovací lhůtou tří let, zrušil napadené usnesení a prohlásil odsouzení nepodmínečným.
Důvody:
Napadeným usnesením bylo vysloveno, že se obžalovanému povoluje dle §§ 1 a 3 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. podmínečný odklad výkonu trestu, uloženého mu rozsudkem krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 19. října 1921, pro zločin krádeže dle §§ 171, 173, 176 II. a) tr. zák. těžkým žalářem dvou měsíců, zostřeným a doplněným tvrdým ložem, a že se zkušební doba určuje na tři roky. V důvodech usnesení se sice uvádí, že obžalovaný byl dne 12. října 1912 odsouzen k těžkému žaláři na čtyři měsíce se zostřením a že si trest ten odpykal teprve dnem 7. března 1913, tudíž asi před 9 lety, dle názoru nalézacího soudu jsou však vzhledem na motiv dotyčného zločinu (loveckou vášeň) a se zřetelem na příznivou zprávu četnictva dány podmínky amnestie dle nařízení Národního výboru ze dne 5. listopadu 1918, čís. 28 sb. z. a n. (prominutí následků odsouzení) a není tudíž podmínečné odsouzení v tomto případě vyloučeno. Zmateční stížnost státního zastupitelství odporuje tomuto usnesení, opírajíc se o důvod zmatečnosti č. 11 § 281 tr. ř., ve dvojím různém směru. Jednak namítá, že obžalovaný, který trest přijal a jen o jeho odklad požádal, nemůže dodatečně žádati o podmínečné odsouzení, jelikož rozsudek stal se právoplatným a to, jak stížnost zřejmě za to má, i potud, pokud obžalovanému nebyl jím povolen odklad trestu. Touto svojí námitkou, opírající se o důvod procesuální, neuplatňuje zmateční stížnost především hmotněprávního důvodu zmatečnosti, jehož se číselně dovolává. Než i věcně je námitka bezpodstatná. Rozsudek ze dne 19. října 1921 výroku o podmínečném odsouzení vůbec neobsahuje. Následkem toho neměl obžalovaný podkladu, aby byl mohl rozsudku odporovati pro nepovolení podmínečného odkladu trestu. Nemá proto významu skutečnost, zdůrazňovaná zmateční stížností, že totiž obžalovaný po prohlášení rozsudku trest přijal a jen o jeho odklad požádal, nesejde dokonce ani na tom, že se obžalovaný dle dalšího záznamu protokolu o hlavním přelíčení vzdal výslovně i opravných prostředků. Prohlášení to mohlo se přirozeně vztahovati jen na výroky, v rozsudku obsažené a obžalovanému prohlášené, a nezbavovalo ho práva, navrhnouti, aby soud o podmíněném odsouzení rozhodl dodatečně. Naproti tomu nelze upříti zmateční stížnosti oprávnění, pokud namítá, že nalézací soud neprávem neshledal v dřívějším odsouzení obžalovaného pro zločin krádeže překážku, vylučující u něho dle § 2 zákona ze dne 17. října 1919, č. 562 sb. z. a n. podmínečné odsouzení. Dle tohoto ustanovení zákonného je podmínečné odsouzení vyloučeno, byl-li vinník již dříve odsouzen pro zločin na dobu delší tří měsíců nebo vůbec pro čin, spáchaný z pohnutky nízké a nečestné. Doslov tohoto předpisu nemůže zavdati důvodné příčiny k pochybnostem v tom směru, že každým dřívějším odsouzením vinníkovým pro zločin na dobu delší tří měsíců je podmínečné odsouzení vyloučeno, ač neuplynulo-li do dne, kdy spáchal nový trestný čin, deset let ode dne, kdy byl trest vykonán, kdy byl trest právoplatně prominut, kdy byl výkon trestu promlčen, nebo kdy podle zákona o podmínečném odsouzení vysloveno, že se podmínečně odsouzený osvědčil (druhý odstavec § 2 zákona o podmínečném odsouzení). Není tedy správným názor, projevený i zmateční stížností v ten smysl, že dřívější odsouzení pro zločin na dobu delší tří měsíců vylučuje podmínečné odsouzení jen tenkráte, šlo-li zároveň o čin, spáchaný z pohnutky nízké a nečestné. Ze zjištění napadeného usnesení, ač kusých a nepřesných, doplněných daty z trestních spisů o dřívějším trestném činu z r. 1912, jichž se ve svých důvodech dovolává i usnesení, vychází na jevo, že rozsudkem ze dne 12. října 1912 byl obžalovaný pro zločin nedokonané krádeže ve smyslu §§ 8, 171, 174 II. f), 176 II. a) tr. zák. odsouzen do těžkého žaláře, zostřeného a doplněného postem a tvrdým ložem na 14 dní a jednou tmavou komorou po celou dobu vazby, na dobu 4 měsíců, tedy na dobu delší tří měsíců, a že tento trest byl na něm vykonán v době od 7. listopadu 1912 do 7. března 1913. Trestný čin, pro který byl obžalovaný rozsudkem ze dne 19. října 1921 znovu vinným uznán, spáchal dle rozsudkového zjištění počátkem roku 1921, tedy v době, do níž ode dne, kdy byl dřívější trest vykonán, ještě deset let neuplynulo. Je tedy podmínečné odsouzení dle § 2 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. zřejmě vyloučeno. Úvahy napadeného usnesení, dle nichž vzhledem na motiv dříve spáchaného zločinu a na příznivou zprávu četnictva jsou prý dány podmínky amnestie dle nařízení Národního výboru ze dne 5. listopadu 1918, čís. 28 sb. z. a n., jsou právně bezvýznamný, jelikož dle shora citovaného druhého odstavce § 2 zákona o podmínečném odsouzení nevylučuje dřívější odsouzení pro zločin na dobu delší tří měsíců podmínečného odsouzení pouze tenkráte, uplynulo-li ode dne, kdy vinník spáchal nový trestný čin, deset let ode dne, kdy byl trest skutečně a to právoplatně prominut, nikoliv tedy již tenkráte, byly-li by dány pouze podmínky prominutí ať již trestu samého nebo následků odsouzení (§ 5 zmíněného nařízení). Bylo proto odůvodněné zmateční stížnosti vyhověti, napadené usnesení, poněvadž jím nalézací soud překročil při výměře trestu svou trestní pravomoc, jako zmatečné dle čís. 11 §u 281 tr. ř. zrušiti a uznati zároveň dle § 288 čís. 3 tr. ř. ve věci samé.

Citace:

č. 817. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 235-237.