NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Čís. 14651.

K výkladu § 1404 obč. zák.
Dlužník může se domáhati na přejímateli plnění jen toho, aby ho zprostil závazku proti věřiteli; nebylo-li jinak umluveno, musí mu ponechati na vůli, jakým způsobem to učiní.
(Rozh. ze dne 26. října 1935, R II 423/35.)
Srov. rozh. čís. 2553 sb. n. s. Žalovaní koupili podle tvrzení žalobcova ve veřejné dražbě nemovitost (dům čís. 63 v P.). Podle dražebních podmínek byly povinni zaplatiti veškeré dávky s převodem nemovitosti spojené, zejména dávku z přírůstku hodnoty. Žalovaní tuto. dávku nezaplatili a proto byl žalobce jako ze zákona ručící uznán povinen dlužnou dávku zaplatiti a zemský úřad pro vyměřování dávky z přírůstku hodnoty dal také pohledávku tu na nemovitosti žalobcově hypotekárně zajistili. Žalobce proto navrhl, aby žalovaní byli uznáni povinnými zaplatiti zemskému úřadu pro vyměřování dávky z přírůstku hodnoty vyměřenou dávku. Prvý soud žalobu zamítl. Důvody: Podle tvrzení žaloby převzali žalovaní jako vydražitelé domu čís. 63 v P. podle dražebních podmínek i povinnost zaplatiti dávku z přírůstku hodnoty, totiž dávku, která podle zákona stíhá prodatele, tedy žalobce. Tím by byli slíbili žalovaní žalobci, že opatří plnění úřadu dávku vybírajícímu a ručili by tedy podle § 1404 obč. zák. žalobci za to, že úřad dávku vybírající naň.nedokročí. Žalobce mohl by tedy v žalobě jen žádati, že žalovaní jsou povinni zprostiti žalobce povinnosti zaplatiti dávku z přírůstku hodnoty vybírajícímu úřadu. Jakým způsobem tak učiní, bylo by věcí žalovaných. Nejde v tomto případě o převzetí dluhů podle § 1405 obč. zák. a jestli tedy žalobce žádá, aby žalovaní předepsanou dávku zaplatiti, jest toto žalobní žádání podle přednesu samé žaloby chybné. Odvolací soud uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí. Důvody: Zproštění žalobce povinnosti zaplatiti dávku z přírůstku hodnoty vybírajícímu úřadu zakládá se v tom, že mají sami žalovaní u úřadu dávku platiti (viz čís. 4373 sb. n. s.). Proto není o tom žádné pochybnosti, že musí zprostit! žalovaní žalobce převzaté povinnosti tak, že nastupuje přímý jejich závazek k placení dávky u úřadu a je tudíž žalobní žádost, aby žalovaní přímo zaplatili dávku u úřadu, formálně správná. Než prvý soud nezabýval se vůbec dalšími předpoklady žalobní žádosti, totiž, zda a pokud žalovaný se zavázal k převzetí placení dávky, neprováděl také žádné důkazy o námitkách žalovaného, že žalobce svojí liknavostí zavinil preklusi při vyměření dávky z přírůstku a že pouze proto dávka byla vyměřena ve značné výši. Vzhledem k tomu je řízení kusé.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Mezi stranami není sporné, že v souzené rozepři běží po právní stránce o »převzetí plnění« podle § 1404 obč. zák. Účelem takového příslibu jest, aby byl dlužník zabezpečen, že na něho věřitel nedokročí a toto zabezpečení může se státi také jiným způsobem, než placením, t. j. plněním toho, co dlužník plniti má (§ 1412 obč. zák.). Může se to státi na př. také ujednáním s věřitelem, o privativním převzetí dluhu na místě původního dlužníka (§ 1404 obč. zák.), nebo ujednáním o zřízení hypotéky, ujednáním splátek, nebo i smírem o výhodnějších podmínkách plnění (§ 1380 obč. zák.). Chce-li a může-li přejímatel dosáhnouti zproštění dlužníka jiným způsobem než placením, jest k tomu oprávněn (srov. motivy k § 1404 obč. zák. v doslovu III. novely, str. 414). Zpravidla může tedy žalobce žádati na žalovaném přejímateli jen, aby tento ho zprostil závazku vůči jeho věřiteli (srov. rozhodnutí čís. 2553 sb. n. s.). ale jinak musí mu ponechati na vůlí, jakým způsobem to učiní. V té příčině nelze proto bezvýhradně souhlasili ani s odvolacím soudem, že zproštění spočívá právě v tom, že mají žalovaní dávku zaplatiti. Pojmy »zprostiti« a »zaplatiti« nejsou souznačné. Jeho poukaz k rozhodnutí čís. 4373 sb. n. s. nestačí, neboť tam se nejvyšší soud nezabýval otázkou, byl-li správný žalobní návrh, znějící jen na zaplacení dávky, protože tam tato otázka nebyla vůbec k řešení nadhozena. Přes to však nelze rekursu vyhověti. Nutno přihlížeti ke konkrétnímu případů a k obsahu tvrzené úmluvy mezi dlužníkem a přejimatelem plnění. Jestliže strany smluvily, že osvobození dlužníka má se státi určitým způsobem, na př. přímo placením jeho věřiteli, pak jest se takovou úmluvou říditi (srov. cit. motivy, str. 415) a pak prosba žalobní, aby žalovaná strana zaplatila dluh, odpovídá tvrzenému převzatému závazku podle § 1404 obč. zák. V souzeném případě tvrdil žalobce již v žalobě, že žalovaní byli podle dražebných podmínek povinni zaplatiti veškeré dávky s převodem nemovitosti spojené, zejména také dávku z přírůstku hodnoty, a že nedostáli své smluvní povinnosti zaplatiti zmíněnou dávku. Jest tedy žalobní prosba formálně správná. Ježto však se první soud obsahem úmluvy, ani ostatními, spornými otázkami, o nichž se odvolací soud zmiňuje, nezabýval a žalobní žádost zamítl jen pro domnělou její formální pochybenost, právem odvolací soud zrušil rozsudek prvního soudu podle §§ 495 čís. 3 a 499 odst. 1 c. ř. s.

Citace:

Čís. 13260. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 177-179.