NPD documents search: Pocta Leopoldu Heyrovskému (1922) - Příspěvek k nauce o fikcích v právní vědě

Evangelické církve. — Exekuce.
Exekuce.

A. Exekuce soudní. Literatura. — B. Exekuce politická. I. Úvod. II. Exekuční tituly. Exekuční moc samosprávných svazů. III. Zahájení exekuce. IV. Exekuční prostředky. V. Intervence třetích osob.
A. Exekuce soudní.
E-í S. rozuměti jest činnost řádných soudů civilních směřující k tomu, aby nárok, jenž je uznán státem za právně odůvodněný a nepochybný, avšak osobou zavázanou dobrovolně splněn nebyl, došel uspokojení státní mocí donucovací.
Z tohoto pojmu plyne:
1. S. e. předpokládá vždy, že nárok — ať soukromoprávní či veřejnoprávní —, jenž má býti uskutečněn, jest již najisto postaven jakožto po právu odůvodněný
způsobem vylučujícím všelikou pochybnost. Toto určení musí býti soudu prokázáno vždy listinou a musí býti zákonem výslovně uznáno za základ exekuce. Tento nutný podklad každé s. e. co do nároku, o jehož uskutečnění jde, zove se titulem exekučním. Podle toho, na čem se exekuční titul zakladá, rozeznáváme: a) exekuční titul soudní, zakládající se v rozhodnutích čsl. soudů a smírech před nimi uzavřených, ať k rozhodnutí nebo ke smíru došlo v řízení sporném nebo nesporném, trestním, konkursním, před soudy řádnými či zvláštními; b) exekuční titul, pocházející od jinakých úřadů tuzemských, zejména úřadů správních, soudů a jinakých orgánů veřejnoprávních, ať již se týkají rozhodnutí o nárocích soukromoprávních, či vynesena byla v záležitostech veřejných či rozhodují o peněžitých trestech a pokutách neb o nákladech řízení, předpokládajíc ve všech těchto případech, že exekuce z těchto titulů byla tím kterým zákonem přikázána soudům, dále platební rozkazy o daních, poplatcích, zemských, okresních a obecních přirážkách, jsou-li tyto rozkazy podle platných předpisů vykonatelny, konečně smíry sjednané před obecními smírčími úřady, před policejními úřady nebo před jinými veřejnými orgány, povolanými k tomu, aby smíry uzavíraly, předpokládajíc, že těmto smírům je platnými předpisy propůjčen účinek smíru soudního; c) výroky rozhodců, soudů rozhodčích a smíry před nimi sjednané; d) notářský spis o dluhu peněžitém nebo jiných zastupitelných věcech, v němž jsou náležitě pojmenováni věřitel i dlužník, uveden právní důvod, předmět a čas plnění a výslovné přivolení dlužníkovo, aby se proti němu pro jím uznaný dluh ihned po dospělosti jeho vedla s. e.; e) mimosoudní výpověď o nemovitostech a věcech jim v tomto směru na roven postavených, je-li výpověď taková prokázána notářskou listinou, úředním protokolem neb jinakou listinou důkaz činící a nebyly-li proti výpovědi včas podány námitky.
Rozhodnutí a úkony povahy shora uvedené, jež byly vydány v cizině, mohou býti v tuzemsku uznány za exekuční titul jen potud a tou měrou, pokud státními smlouvami neb prohlášeními čsl. vlády ve sbírce zákonů vyhlášenými je zaručena vzájemnost.
Mají-li shora uvedené listiny a úkony státi se opravdu exekučními tituly, musí Exekuce.
míti jisté náležitosti rázu jednak formálního, jednak materielního. Náležitostí povahy formální je požadavek, aby rozhodnutí, jež má býti základem exekuce, bylo buď konečné, t. j. takové, že není proti němu již nijaké právní pomůcky (opravného prostředku, námitky, odporu), aneb, aby sice byl dán proti němu ještě opravný prostředek, ale bez odkládacího účinku. Náležitostí povahy materielní je požadavek, aby obsah listiny a úkonů, jež tvoří základ exekuce, připouštěl výkon exekuce. Proto musí každý exekuční titul míti za předmět jisté plnění, snášení neb opomenutí, musí obsahovati zcela určité označení osoby oprávněné i povinné, konečně předmět, způsob, objem i čas dlužného plnění neb opomenutí.
2. S. e. předpokládá dále, že dlužník nesplnil svůj závazek dobrovolně, t. j. v době, která mu byla v exekučním titulu ke splnění poskytnuta. Nemůže býti tedy exekuce povolena, dokud pohledávka není vůbec splatnou nebo pokud lhůta dlužníkovi v exekučním titulu k plnění daná neuplynula. Jenom výjimečně může býti povolena exekuce, a to jakožto exekuce zajišťovací, dříve než uplyne lhůta dlužníkovi poskytnutá a třebas ještě základ exekuce není pravoplatným neb vykonatelným, jsou-li tu okolnosti, jež činí zajištění věřitelovo už nyní žádoucím. Exekuce zajišťovací je kromě toho však možná jen u některých exekučních titulů (rozsudků, plat. příkazů civ. soudů a usnesení vydaných v nesporném řízení) a jen pro nároky peněžité a obmezena přirozeně jen na takové úkony exekuční, které jsou povahy zajišťovací a nezpůsobují právní situaci nezměnitelnou.
3. Donucovací moc státní, jež vstupuje při s. e. v činnost, jest různého druhu podle toho, jaký nárok má dojíti uspokojení a na jaký předmět se exekuce vede.
Prostředky, které stát u výkonu své donucovací moci poskytuje oprávněnému za účelem uspokojení nároku, exekučním titulem najisto postaveného, zoveme prostředky exekučními. Tyto prostředky řídí se především podle povahy nároku, o jehož vynucení jde. V tomto směru dlužno rozeznávati dvě skupiny nároků: jednak pohledávky peněžité, jednak nároky na jisté konání neb opomenutí.
Avšak exekuční prostředky řídí se také tím, na jaký předmět se exekuce vede.
Předmětem tímto je zpravidla majetek dlužníkův a jen výjimečně osoba dlužníka samého (totiž jen tehdy, jde-li o vynucení činu, jenž nezáleží v projevu vůle dlužníkovy, nemůže býti osobou třetí vykonán a jehož výkon závisí výlučně na vůli zavázaného, aneb jde-li o vynucení jistého opomenutí nebo snášení). Tam pak, kde jde o exekuci na majetek dlužníkův, řídí se jakost a povaha prostředku exekučního různou povahou tohoto majetku, i když jde o týž nárok. Zejména sluší rozeznávati při exekuci pro peněžité pohledávky:
a) exekuce na nemovitosti; prostředkem exekuce je tu nucené zřízení zástavního práva (vkladem jeho na nemovitost dlužníkovu pro vykonatelnou pohledávku vym. věřitele), vnucená správa nemovitosti (odevzdáním jejím do správy vnucenému správci, jenž ji pod dozorem soudu spravuje, hospodářské výtěžky její k soudu skládá a tento z nich uspokojuje věřitele) a nucená dražba (viz heslo Dražba);
b) exekuce na movitosti, a tu opět na hmotné věci movité, při nichž exekučním prostředkem je zabavení a prodej, nebo na peněžité pohledávky, jež má dlužník za osobou třetí, při nichž je exekučním prostředkem zabavení pohledávky a přikázání její věřiteli, buďsi k vybrání anebo na místo placení (jenom výjimečně také prodej pohledávky nebo vnucená správa), nebo exekuce na nároky dlužníkovy na vydání nebo dodání hmotných věcí, při nichž je exekučním prostředkem zabavení nároků a přikázání jejich věřiteli, aby si je vybral, konečně exekuce na jinaká práva majetková, při nichž je exekučním prostředkem zabavení, vnucená správa, propachtování neb prodej zabaveného práva, hledíc k povaze jeho.
Při exekuci zajišťovací jsou vyloučeny dražba (prodej) a přikázání zabavené pohledávky na místo placení.
Podměty s. e. V exekučním řízení vystupuje v prvé řadě soud jakožto orgán státní (úřad) jedině oprávněný, aby použil donucovacích prostředků k uspokojení nároku, o nějž jde. Činnost soudu vystupuje najevo jednak tím, že jedině soud civilní exekuci povoluje, a to i tehdy, když exekuční titul není exekučním titulem soudním, jednak tím, že civilní soud exekuci přímo vykonává (soud exekuční). Jak při soudě exekuci povolujícím, tak pří soudě exekučním vykonávají pravomoc samosoudci. Kromě soudce vystupují v exekučním Exekuce.
řízení ještě t. zv. orgány výkonné, vykonávající ten který úkon exekuční z příkazu a pod dozorem soudu. Těmito výkonnými orgány jsou buď úředníci výkonní, úředníci soudní kanceláře, soudní zřízenci a, jde-li o zvlášť důležité a těžké úkony exekuční, i notáři.
Exekuce se povoluje k návrhu osoby oprávněné (vymáhající věřitel) proti dlužníkovi (exekutovi). O návrhu rozhoduje soud bez předchozího ústního jednání a zpravidla také bez předchozího slyšení dlužníkova.
Kromě vym. věřitele a dlužníka, již jsou v exekučním řízení stranami, vystupují v tomto řízení i osoby třetí, a to buď proto, že jim přísluší ku předmětu exekučnímu právo, jež ji činí nepřípustnou, aneb takové právo, jež může býti exekucí ve svém výkonu nebo trvání ohroženo; osoby takové jsou účastníky řízení exekučního.
Všeobecné zásady pro s. e.
Zásadou povahy formální je, že v povolené exekuci postupuje soud z úřední moci až do konce a že si soud také z úřední povinnosti zjišťuje veškeré skutkové podklady, jichž má pro svoje rozhodnutí zapotřebí (zásada vyhledávací). Ovšem může býti s. e. před dosažením konečného výsledku zrušena aneb pokračování v ní odloženo. Důvodem pro zrušení je zejména dodatečné zbavení moci exekučního titulu, vedení exekuce na předmět podle zákona z exekuce vyloučený, dodatečné prohlášení exekuce za nepřípustnou, bezvýslednost exekuce, poněvadž z ní nelze očekávati výtěžek, jenž by přesahoval náklady na ni, a ovšem i ustoupení vym. věřitele od pokračování v exekuci. Důvodem pro odklad exekuce jsou okolnosti, které vzbuzují pochybnosti o samém podkladu exekuce aneb o důvodnosti jejího dalšího trvání, a které zároveň vyvolávají nebezpečenství nenahraditelné aneb těžko nahraditelné újmy majetkové, jež hrozí z exekuce tomu, kdo za odklad žádá.
Zásadami povahy materielní jsou: a) že nelze vésti exekuce na všechen majetek dlužníkův, nýbrž že jisté části majetku dlužníkova jsou z exekuce vůbec vyloučeny; hlavním důvodem pro určení těchto věcí je snaha zachovati dlužníkovi existenční minimum;
b) že s. e. nemá býti vedena ve větším rozsahu, nežli je zapotřebí k uspokojení vym. věřitele; byla-li vedena v rozsahu větším, budiž soudem obmezena na míru potřebnou;
c) že s. e. nemá se státi v rukou vym.
věřitele prostředkem šikany a hromadění útrat naproti dlužníkovi; proto navrhuje-li vym. věřitel několik exekučních prostředků, ačkoli je z exekučního návrhu patrno, že k jeho uspokojení stačí již jeden neb několik z navrhovaných prostředků, může soud obmeziti exekuci na tyto prostředky. Ustoupí-li vym. věřitel od pokračování v exekuci, nebude moci po dobu 6 měsíců v exekuci proti témuž dlužníkovi pokračovati. Musila-li s. e. býti zrušena z důvodů tkvících ve vadnosti exekučního titulu aneb povolení exekuce, aneb z důvodů, jež vym. věřitel v době svého návrhu nebo početí výkonu exekuce již znal, nemá vym. věřitel nároku na náhradu exekučních nákladů.
Prameny právní: Zákon ze 27. V. 1896, č. 79 ř. z. (exekuční řád pro země historické), zák. čl. LX z r. 1881, čl. V. a VI. zákona z 19. I. 1928, č. 23 Sb. (pro Slovensko a Podkarpatskou Rus).
Literatura.
Menoušek: „Základové nauky o soudní exekuci“ (1903); Plhal: „Soustavný přehled ex. práva“ (1908); Hora: „Nauka o přístupu"; Neumann-Lichtblau: „Kommentar zur E.-O.‘‘, 3. vyd. (dosud nedokončené), 1927; Neumann: „System der E.-O.“; R. Pollak: „Öster. ZivilprozeBrecht"; Walter: „System des Exekutions-rechtes" (1926); Falkmann: „Die Zwangsvoll-streckung"; Petschek: „Zwangsvollstreckung in Forderungen"; Rintelen: „Exekution auf Sachen in fremder Gewahrsame"; Cuche: „Précis des voies ďéxecution" (1913).
Václav Hora.
B. Exekuce politická.
I. Úvod. Stát může zasahovati do majetkové a osobní svobody občanovy buď proto, aby proti jeho vůli učinil zadost povinnosti předem formalisované ať pravoplatně ať nepravoplatně anebo tak, že nucený zásah se děje bez intervence aktu povinnost občanovu předem určujícího. Positivní právo může obojí způsob zásahu upraviti zcela rozdílně. Tak je tomu i u nás, kde první případ představuje exekuci, jíž se dostalo zvláštní úpravy odlišné od případů přímého uplatnění státní moci. Je třeba důležitých důvodů, aby stát omezoval občana přímo. Vrchnostenský akt individuální je pravidelnou formou omezujících styků veřejné moci s občanem, nikoli přímé jednání, bezprostřední zásah. Bezpečnější pro občana je cesta předchozího určování jeho povinností vrchnostenskými akty se složitou Exekuce.
tou soustavou obranných prostředků, ač i tu základní myšlenka je zeslabena někdy možností exekvovati i akty formálně nepravoplatné. Povážlivější je situace při bezprostředních projevech veřejné moci. Chyby tu spáchané jsou po případě neodčinitelné (factum infectum fieri nequit). Pregnantně to vyjadřuje O. Mayer: právu je vlastní „ein allgemeiner rechthcher Vorrang von Befehl und Zwangsvollstreckung vor dem unmittelbaren Zwang“ — Hoetzel: Záruky a exekuční prostředky, 47 násl. Že se vždy mezi všeobecnou normu (zákon, nařízení) a donucovací zásah nevsunuje konkrétní vrchnostenský akt, vysvětluje se tím, že předchozí rozkaz nebo zákaz by byl nemožný nebo neúčelný (zuřivec násilím odvede se do blázince, opilec dá se do policejního uschování, divoké zvíře uniklé z klece se utratí, aniž se jeho vlastníku dá napřed rozkaz, aby sám zjednal nápravu).
Vynucovati splnění vrchnostenských aktů patří k nejdůležitějším právům státu, jenž jen zcela výjimečně popouští tato práva jiným subjektům (samosprávným svazům). V teorii se dosud vede spor o to, zdali vynutitelnost je esentielním rekvisitem práva čili nic. Vynutitelnost nemusí arci býti vždy přímá. Punkci donucovacích prostředků mohou hráti také úkony právní, nikoli pouze faktické: odnětí koncese, nucené etatování a p.
U nás není vedení exekuce soustředěno v rukou jediného aparátu státního. Proti exekuci soudní stojí exekuce správní a tato zase se dělí na exekuci prováděnou úřady politickými a správními úřady ostatními, hlavně finančními, ale také jinými (srov. na př. zákon č. 82/1918 Sb. o prozatímní ochraně lesů, nyní novelisovaný). Tentýž akt může po případě býti nuceně proveden buď soudní nebo správní exekucí. Je tu patrný vliv historického vývoje a úvah vhodnostních a účelových.
Ex profeso jednání na tomto místě jen oe-i politické, jíž se dostalo jednotné úpravy ve vlád. nař. č. 8/1928 Sb. K správnému ocenění významu nové úpravy e. politické není nevhodné dotknouti se co nejstručněji stavu dosavadního.
V zemích historických p. e. byla ve spojitosti s exekucí daňovou potud, že některé peněžní dávky jiné než daňové v technickém smyslu byly účastny exekuce daňové. Páteří p-é e. bylo císařské nařízení s mocí zákona č. 96/1854 ř. z. (t. zv. Prügel-patent), jehož nejbližšími předchůdci byla
cís. nař. č. 127/1851 ř. z. a min. nař. č. 163/1853 ř. z. Cís. nař. z r. 1851 vydáno bylo proto, „aby se vrchnostem politickým v úředním jejich působení zjednala vážnost a nařízení jejich úplně se vykonávala" a týká se „vykonávání nařízení a nálezů" vrchností politických, t. j. úřadů politických a představených obecních. Toto císařské nařízení obsahuje již celkovou strukturu cís. nař. z r. 1854. K jeho doplnění resp. změně vyšlo cit. nař. 163/1853 ř. z. „über die Amtsgewalt der politischen und Polizeibehörden in Vollstreckung von Verfügungen und Erkenntnissen" — podrobnosti Hoetzel: Záruky str. 56 násl. Cís. nař. z r. 1854 se samo představuje jako předpis „für die Vollstreckung der Verfügungen und Erkenntnisse der landesfürstlichen politischen und polizeilichen Behörden", ač obsahuje také ustanovení rázu jiného, hlavně policejního. Také na II. brněnském právnickém sjezdu bylo cís. nař. z r. 1854 kritisováno. Zcela případně již dávno před tím je charakterisoval zvláště Karmiński — srov. u Hoetzla: Záruky, 57, 58.
Exekuční předpisy cís. nař. z r. 1854 měly veliké mezery, jak jsem se pokusil dokázati ve svých Zárukách. Vedle tohoto všeobecného kodexu p. e. jednotlivé specielní zákony postaraly se pro sebe o zvláštní úpravu řízení exekučního — Hoetzel: Záruky, 58.
Na Slovensku a Podkarpatské Rusi nebylo exekuční řízení správní upraveno jednotně. Podle §§ 3 a 18 zák. čl. XXI/1886 prováděla municipia svá usnesení, statuty, zákony a nařízení státní správy; obdobně obce podle §§ 2 a 30 zák. čl. XXII/1886. Základem exekuce je exekuční titul, t. j. vykonatelný správní akt. Srov. §§ 8—10 zák. čl. XX/1901 o opravných prostředcích. Exekuci nařizuje úřad správní, který vydal akt správní v první stolici a pokračuje v ní z úřední povinnosti. Řízení exekuční je různé podle toho, běží-li o vymožení plnění peněžních nebo nějakého facere a omittere.
1. Plnění peněžní jsou exekvována podle oddílu VI. zák. č. XI/1909 (§§ 40—79) ve znění zák. čl. LIII/1912, který se vztahuje na přímé i nepřímé daně a jejich přirážky a na jiné erární pohledávky, jež se mají vymáhati jako přímé daně. Podrobné prováděcí nařízení bylo vydáno pod č. 50000/1913, jež bylo nahraženo nař. č. 132000/1913 (§§ 127—177).
Exekuci provádějí obce resp. berní úřady. Exekuce má tři stupně: upomínku, Exekuce.
zabavení a prodej. Vede se na věci movité (i práva, pohledávky, hotovosti) i na nemovitosti. Na nemovitosti povoluje exekuci župní úřad a to jen tehdy, nemá-li dlužník jiného postačitelného jmění, a provádí ji knihovní úřad podle předpisů soudního exekučního řádu (§ 74 zák. čl. XI/1909).
2. Pro exekuci ad factum praestandum seu omittendum nebyly vydány všeobecné předpisy, nýbrž příslušná ustanovení jsou obsažena v jednotlivých zákonech. Z nich plyne, že náhradní úkon nastává, běží-li o zastupitelná plnění (na př. podle § 179 zák. vodního: zák. čl. XXIII/1885, anebo podle § 15 zák. lesního: zák. čl. XXX/1879). Jde-li o plnění nezastupitelná, vynucují se pořádkovými pokutami, na př. podle § 81 matričního zákona: zák. čl. XXXIII/1894 a prov. nař. 80000/1906, nebo přímým donucením, na př. podle § 37 zák. čl. II/1898.
Vylíčená různá úprava exekučního práva byla vystřídána cit. vlád. nař. č. 8/1928 Sb., které na Slovensku a Podkarpatské Rusi platí od 1. VII. 1928,: v zemích historických má platiti od 1. XII. 1928.
Do 1. XII. 1928 má v zemích historických platiti ještě cís. nař. č. 96/1854 ř. z., takže by mělo býti pojednáno i o něm ex professo. Stane se tak jen v souvislosti s výkladem vlád. nař. č. 8/1928 Sb. Stranou zůstanou donucovací zásahy s hlediska dozoru jakož i vymáhání služebních povinností veřejných zaměstnanců resp. uplatňování práv majetkových veřejného zaměstnavatele (srážky za přeplatky).
II. Exekuční tituly. Exekuční moc samosprávných svazů. Exekučními tituly pro p-ou e-i jsou podle § 90 vlád. nař. č. 8/1928 Sb.:
1. Vykonatelná rozhodnutí úřadů uvedených v § 1 vlád., nař., t. j. úřadů okresních, státních úřadů policejních, magistrátů (městských, obecních rad) v městech se zvláštním statutem, městských notářských úřadů v městech se zřízeným magistrátem, zemských úřadů a úřadů ústředních. Rozhodnutí jako aktu deklaratornímu je na roveň postaveno opatření (akt konstitutivní) podle § 4 vlád. nař. Běží o konkrétní úkony správní, které se vůbec hodí k nucenému vymáhání — a contr. pouhých úkonů osvědčovacích, úkonů ryze určovacích (na př. výrok o státní příslušnosti určité osoby).
Odst. I. § 90 vlád. nař. má na mysli exekuční tituly, které vytvořily politické úřady státní, které tedy dodal: stát sám.
Základem e. p-é jsou však jen rozhodnutí (opatření) vykonatelná. Pojem vykonatelnosti definuje § 91 vlád. nař. v ten smysl, že vykonatelná jsou rozhodnutí, proti nimž není připuštěn opravný prostředek anebo při nichž opravný prostředek nemá odkládacího účinku. Možno tedy exekvovati i rozhodnutí formálně nepravoplatné. Kdy tomu tak jest, o tom má zásadní ustanovení § 77 vlád. nař. Do tohoto nařízení lišila v zemích historických t. zv. úřední instrukce č. 52/1855 ř. z. (§ 93) akty vydávané v zájmu veřejném a akty v t. zv. věcech stran. Ustanovovala, že ony mají se zpravidla provésti i „während der Rekursfrist“, kdežto v těchto měl rekurs zpravidla účinek suspensivní, leda že by šlo o nebezpečí v prodlení. — Hoetzel: Záruky, str. 67 a 68. Naproti tomu § 77 vlád. nař. má v I. odst. ustanovení, že včas podané odvolání m á odkladný účinek, pokud se jinak nestanoví. Tato legální odchylka může býti obsažena buď ve vládním nařízení samém (na př. § 40) nebo ve specielních předpisech, které vládní nařízení ponechalo v platnosti. Na těchto specielních normách tedy záleží v první řadě. Ale opravnému prostředku může odkládací účinek odepříti in concreto úřad politický sám (II.odst. § 77 vlád. nař.), a to buď tehdy, když okamžitý výkon jest odůvodněn nebezpečím v prodlení v zájmu strany anebo když okamžitého výkonu vyžaduje „naléhavý zájem veřejný“. Do výroku, kterým se vylučuje odkládací účinek odvolání, není opravného prostředku (IV. odst. § 77 vlád. nař.). Byl-li odkládací účinek opravnému prostředku odepřen k návrhu strany, může této straně býti uloženo podle § 37 vlád. nař., aby složila jistotu za škodu, kterou její odpůrce utrpí okamžitým provedením rozhodnutí, když by rozhodnutí vyšší stolice dopadlo jinak.
Lze-li exekvovati jen formálně pravoplatné rozhodnutí, nemění na situaci nic stížnost podaná na n. s. s., protože podle § 17 zák. o s. s. č. 36/1876 ř. z. a zák. č. 3/1918 Sb. stížnost na tento soud nemá o sobě suspensivního účinku. Tento účinek by jí mohl přiznati k žádosti stěžovatelově žalovaný správní úřad.
Pozornosti zasluhuje otázka, zdali smíry mezi stranami uzavřené jsou exekučními tituly. Prakse pokládala je již dříve za základ exekuce. — Srov. Budw. 5047, 5887, 7349, 455 A, 7623 A, 9066 A, Exekuce.
9797 A, Boh. 2211 A. Klade se váha na to, aby byl smír uzavřen před úřadem, jenž by byl kompetentní rozhodovati o věci smírem urovnané a aby, pokud jde o veřejné zájmy, smír byl schválen úřadem. Vládní nařízení jedná o smíru v § 66 a ustanovuje v II. odst., že o smírném urovnání věci se sepíše protokol, jehož opis se dodá stranám, s rozhodnutím úřadu, že smír, pokud jde o veřejný zájem, se schvaluje. V interní důvodové zprávě k vládnímu návrhu vlád. nař. č. 8/1928 Sb. (Správa zemská a okresní, II. sv., str. 109) čteme: Dojde-li ke smíru, a není-li proti němu s hlediska veřejného zájmu námitek, schválí úřad smír rozhodnutím, v němž obsahem výroku bude obsah smíru a zároveň prohlášení úřadu, že se smír schvaluje s hlediska veřejného zájmu. Tento passus nás utvrzuje v přesvědčení, že tu vlastně nejde o pravý smír mezi stranami, nýbrž o rozhodnutí úřadu. To potvrzuje 2. pozn. k § 90 vlád. nař. v citované Správě zemské, str. 139.
2. Vykonatelná rozhodnutí, opatření, nálezy, usnesení, platební výměry a výkazy nedoplatků jiných úřadů a orgánů, pro které se poskytuje zvláštními předpisy výkon p-ou e-í (§ 90 II. vl. nař.). Zde se tedy jedná o akty jiných úřadů než politických a nomenklatura je proti I. odst. § 90 bohatší. Vedle rozhodnutí (a opatření) uvádějí se ještě nálezy, usnesení, platební výměry a výkazy nedoplatků. Tím se chtěly zachytiti všecky možné formy úředních aktů. Předpokládá se, že pro tyto exekuční tituly zvláštní předpisy poskytují p-ou e-i. Dosah tohoto ustanovení vyplyne z úvahy, o které úřady a orgány běží. In abstracto mohlo by jíti o jiné úřady státní než politické (policejní), na př. školské. Ale šlo by také o orgány samosprávy územní, obecní, okresní a zemské, ale také o orgány samosprávy zájmové, pokud jsou vypraveny impériem, t. j. právem vydávati vrchnostenské akty. Nelze již vážně pochybovati o tom, že takovou vrchnostenskou pravomoc mají orgány útvarů sociálního pojištění: úrazového, pensijního, nemocenského, invalidního a starobního a p. (Srov. Akt správní, str. 37.) Stav právní je ten, že jen v některých případech je výslovně pamatováno na exekuci vůbec a na e-i p-ou zvláště. Je dobře známo, že cís. nař. č 96/1854 ř. z. mluví a mohlo mluviti jen o obcích, tak že při přísném výkladu ve vzduchu byly zastupitelské okresy a země.
nešlo-li o specielní pozdější normy. Okresy bylo by možno dostati pod císařské nařízení jen benigna interpretatione, že obecní zřízení Stadionovo z r. 1849 vidí v okresích vyšší obce. Ale také u obcí myslilo jen na určitá usnesení (Hoetzel: Záruky, str. 71). V padesátých letech minulého století nebylo dosti pamatováno na to, že před obecními úřady se může nalézati právo i stranám jiným, než jest obec sama, jako percipient obecních dávek. Krátce řečeno: byla mnohá opatření hlavně vyšších samosprávných úřadů, pro která nebylo pamatováno na exekuční provedení administrativní ani soudní.
Tato skutečnost málo příjemná přiměla patrně rakouský zákon o správní exekuci z 21. VII. 1925, č. 276 spol. zákoníka, že v § 1, I. odst., č. 2, ustanovuje, že politické úřady exekučně provádějí také výměry jiných úřadů spolkových nebo zemských, pokud není nic jiného ustanoveno ve zvláštních předpisech. Tedy pravý rozumný opak úpravy naší. Tím byla Rakousku znemožněna mezera v exekučním právu, která nutně zeje v právu našem, kde pro některé případy není možná ani soudní, ani politická exekuce! To přimělo vládu, že v osnově zákona (tisk č. 1685 posl. sněm.) z r. 1928) doplňuje exekuční řád v čl. VI. takto: S. e-í jsou vykonatelná pravoplatná rozhodnutí a opatření státních úřadů správních, jimiž se ukládá peněžité placení nebo vydání věcí movitých, a to i když není s. e. zvláštním zákonným předpisem připuštěna. V důvodové zprávě se mluví zvláště o administrativních nálezech náhradních, které jsou bezúčinné, nelze-li nárok státu sraziti z „protipohledávky“ dlužníkovy. Správně se důvodová zpráva zmiňuje o tom, že nelze sáhnouti ani k e-i p-é, nejde-li o obory státní správy, na které se vztahuje zákon o organisaci politické správy č. 125/1927 Sb. Stejně naléhavě je třeba odpomoci pro obor samosprávy územní. Při tom necháváme zcela stranou otázku, je-li vhodné s. e-i svěřovati subsidierně provádění nálezů administrativních. Obtíží není tam, kde lze věc dostati na koleje politických úřadů (srov. § 103 č. obec. zř.) a takto vytvořiti exekuční tituly podle I. odst. § 90 vlád. nař. Touto cestou se leckdy zjedná náprava. Na to poukazuje interní důvodová zpráva (Správa zemská, str. 139, pozn. 1. a 3.), kde se mluví o výkazech ošetřovacích nákladů veřejných všeobecných nemocnic. Exekuce.
Vždy však není tato cesta schůdná (na př. státní správa rozhoduje o aktech orgánů obecních a okresních jen s hlediska zákonitosti). Tak vznikají správní akty neexekvovatelné. Mysleme příkladmo také na nálezy honebních úřadů podle § 22 čes. hon. zák. č. 49/1866 z. z. o stanovení tangenty z čistého výnosu společenstevní honitby (dokud nebude v Čechách proveden zák. č. 125/1927 Sb.).
Jako zvláštnost budiž uvedeno, že podle § 95 vlád. nař. lze i před vydáním rozhodnutí naříditi přiměřené prozatímní opatření za podmínek tamže uvedených, ať jde o placení jakékoliv, nikoli jen peněžní. Nejde tu arci o akt pravé exekuce p-é, což je patrno již z toho, že příslušným je nikoli úřad exekuční, nýbrž úřad rozhodující o nároku (podrobnosti v Správě zemské, str. 144, 145).
I tituly exekuční v II. odst. § 90 vlád. nař. uvedené musí býti vykonatelné podle § 91,I., l. c. Všecko záleží na specielních normách. Pro obor samosprávného řízení používá se jako subsidierní normy dekretu českorakouské dvor. kanc. z 2. III. 1799, č. 19 pol. sb. z., který upírá rekursům odkladací účinek, „wo durch den Verzug der Partei, gegen welche, oder der Sache, in Ansehung welcher der Rekurs genommen wird, ein keinen Ersatz zu gebender Nachteil zuwachsen würde, oder wo es sich um eine auf das Öffenthche sich beziehende Vorkehrung und vorzüglich um eine solche zu thun ist, bei welcher entweder ein Provisorium nothwendig oder die Amtspflicht von selbst einzuschreiten hat“19/1799 sb. z. p..
Exekuční moc samosprávných svazů. Byla jí v zemích historických věnována veliká pozornost, protože politická váha samosprávných těles jistě by stoupla, když by mohla tato tělesa samostatně exekvovati svá rozhodnutí a opatření. Otázka je tím důležitější, že stylisace § 90, II., vlád. nař. nechává četné akty samosprávných těles bez p-é e. Pokud by svazy samosprávné neměly své vlastní exekuční pravomoci, dospěli bychom k závěrům neutěšeným. V Zárukách, str. 72—81, pojednal jsem o kontroverse podrobněji. Při veliké rozsáhlosti látky omezuji se na vytýčení zásadních hledisk. Jde hlavně o názory Pražákovy, Eiedlerovy a Jirkovy (Joachimovy). Pro naše právo neplatí zásada někdy hájená, že úřad, který vydal rozhodnutí, může je také sám exekučně provésti. Historickým vývojem se
stalo, že samosprávným svazům nebylo takové všeobecné exekuční právo přiznáno, protože bylo dáno principielně do rukou státních úřadů resp. soudů, takže bychom musili pro exekuční kompetenci samosprávných svazů zjišťovati specielní autorisaci. Při tom se nesmíme dáti mýlit pouhou nomenklaturou. Mluví-li na př. obecní zřízení a zákon o okresním zastupitelstvu o moci výkonné, neznamená to ještě exekuci v technickém smyslu, nýbrž pouhou realisaci kolegiálních usnesení: kontrahování zápůjčky, stavbu silnice a p. Toto zásadní hledisko sleduje správně také Uhlíř ve spise: Složení a působnost okresního zastupitelstva, str. 229 násl. Jistě nelze u nás argumentovati tak, že bychom vycházeli z axiomatu, že samosprávné celky exekuční moc mají, a že by jim tato moc musila býti výslovně odňata positivním předpisem. Kromě toho nesmíme s exekucí směšovati ty zásahy, které plynou z jiného zdroje: z práva dozorčího a jdou svou vlastní právní cestou (srov. heslo Dozor, str. 465). Také je dbáti toho, nemá-li určitý zákon na mysli přímý faktický zásah bez předchozího správního aktu (tedy nikoli náhradní úkon exekuční v pravém smyslu).
Máme-li to všecko na mysli, mohli bychom pro obor (zemského) práva českého uvésti tyto doklady exekučního práva obcí:
1. Podle § 2 zák. č. 72/1884 čes. z. z. jsou držitelé sousedních pozemků povinni aleje a stromořadí za silničním příkopem vysazovati a udržovati; obec má, nevedou-li donucovací prostředky podle § 7 (trest) k cíli, sama stromy vysázeti. 2. Podle § 20 zák. č. 266/1920 Sb. zařídí starosta obce čeho třeba na útraty majitele domu, opomene-li tento v čas dům očíslovati, číslo obnoviti neb změniti, ač mu to bylo nařízeno.
3. Podle § 41 finanční obec. novely zák. č. 329/1921 Sb. dobývá obecní starosta příspěvky podle § 26 (§ 27 byl zrušen zák. č. 77/1927 Sb.), nebyly-li včas zapraveny podle předpisů platných pro dobývání nezapravených přímých daní. V § 44 téhož zákona je zmocněn starosta dobývati obecní poplatky a dávky včas nezapravené; o řízení exekučním platí totéž. Naproti tomu může býti pochybný dosah § 5 zák. č. 77/1927 Sb. Mluví se zde pouze o výpočtu, předpisu a vybírání obecních přirážek k dani pozemkové, nikoli o vymáhání (dobývání) a cit. předpis výslovně praví, že o vymáhání a promlčení přirážek platí Exekuce.
tytéž předpisy, jako pro státní daně. Někteří nevidí v tomto předpise normu kompetenční.
4. Podle § 10, II., zák. č. 165/1924 Sb. o ochraně výroby rostlinné činí starosta obce potřebná opatření na útraty liknavého, nevyhoví-li vlastník pozemku povinnostem uloženým mu v § 9 a v § 10, I., téhož zákona. Týž předpis mají vlád. nař. č. 58/1926 Sb. o hubení chroustů a vlád. nař. č. 78/1926 Sb. o hubení myší. Mohlo by býti pochybné, nejde-li zde o přímý faktický zásah. Stejná pochybnost se vnucuje při § 51 zák. č. 45/1876 čes. z. z. (požární řád). Srov. § 30 zák. č. 236/1912 ř. z.
Různě se také vykládají stavební řády české (§§ 121—124 praž. a §§ 127—130 venk. st. ř.). Fiedler z nich vyvodil, že by stavební úřady (samosprávné) měly právo odstraniti samy stavbu, t. j. exekvovati demoliční nález. Zajímavá je poznámka u Mannlichera-Coretha str. 130, že dosavadní obecní zřízení mají úpravu, která je „vollkommen befriedigend“, ale nemyslí se patrně na rozhodnutí obecních orgánů, kde se rozhoduje o veřejných právech (povinnostech) jiných subjektů, než je obec sama.
O exekuční moci zastupitelských okresů (zák. č. 27/1864 z. z. č.) podle stavu právního tehdy platného pojednává Uhlíř l. c. str. 231, 232.
Základem exekučního práva zemského výboru v oboru požární policie je § 66 čes. zák. č. 45/1876 z. z. č. Ani zákon o organisaci politické správy č. 125/1927 Sb. nepřiznal zastupitelským sborům exekuční moci. Mluví-li § 52 o tom, že zemský president provádí usnesení zemského zastupitelstva a obdobně § 90 o tom, že okresní hejtman (náčelník) provádí usnesení zastupitelstva okresního, nemá na mysli pravomoc exekuční.
III. Zahájení exekuce. Nucený výkon exekučních titulů značí zvlášť citlivé stadium v uplatňování práva. Státu není lhostejno, vykonávají-li se exekučně rozhodnutí jiných úřadů a orgánů než státních. Zároveň však exekuční stadium nemůže sloužiti k tomu, aby výsledek nalézacího řízení, t. j. tvoření exekučních titulů, byl dán do libovůle úřadů exekučních, t. j. úřadů, které exekuci povolují a provádějí. Vždyť jsou známy v nauce hlasy, které nežádají k provedení vykonatelných aktů zvláštního právního základu, nechce-li se od exekuta nic jiného nebo víc než k čemu je zavázán již exekučním titulem samým. Problém se týká hlavně otázky, může-li
úřad exekuci povolující přezkoumávati a pokud titul exekuční. Je to praktické zvláště tehdy, kdy tento titul byl vytvořen jinými úřady (orgány) než ke kterým patří sám úřad exekuční. Uznává se většinou, že tu exekuční úřad může zkoumati většinou dvě otázky: 1. pochází-li exekuční titul od úřadu příslušného; 2. je-li titul ten vykonatelný, t. j. je-li v právní moci resp. má-li podaný opravný prostředek suspensivní účinek, čili nic. Vykonatelnost aktu mohla by záviseti také od splnění podmínky suspensivní, od schválení aktu jiným úřadem. Neproveditelnost aktu mohla by se projeviti právě teprve v exekučním stadiu: exekuční titul není určitý, jest právně a fakticky nemožný. Nelze souhlasiti s názorem, jakoby exekuční úřad mohl zkoumati vůbec i hmotněprávní korektnost exekučního titulu, není-li sám nadán právem dozorčím. Tuto správnou zásadu uznal dekret dvor. kanc. z 26. II. 1789, č. 977 sb. z. s.: „jedoch steht auch in solchem Falle der Gerichtsstelle, bei welcher das Exekuzionsgesuch eingereichet wird, nicht mehr die Erörterung der Rechtsmässigkeit der durch das Erkenntniss der politischen Behörde bereits erwiesenen Forderung zu, sondern sie hat in eben der Art zu verfahren, ais wenn das Exekuzionsgesuch ein gerichtliches Erkenntniss zum Grunde hätte“977/1789 sb. z. s.. Mohlo by se to formulovati také tak, že exekuční titul zakládá pro stranu z něho oprávněnou nárok na exekuční provedení. Srov. však § 27 zák. č. 50/1874 ř. z. a contr. § 23. Exekuční úřad by arci mohl také zkoumati, nepozbyl-li exekuční titul platnosti: na př. podle § 6 a 7 zák. o n. s. s. — podrobnosti Hoetzel: Záruky, str. 81 násl. Je rozumnou snahou zákonodárcovou neztěžovati zbytečně exekuci. Je také uznáno, že v stadiu exekuce nelze uplatňovati námitky, kterých strana neuvedla v řízení nalézacím.
Jak vypadá věc s hlediska těchto zásadních úvah podle vládního nařízení č. 8/1928 Sb.?
Tituly exekuční vytvořené samými úřady politickými (I. odst. § 90) vykonávají se, je-li to v zájmu veřejném, z úřední moci, jinak jen k návrhu strany a to politickou nebo soudní exekucí — srov. § 93,1. K soudní exekuci se sáhne buď když p. e. neměla nebo by neměla úspěchu anebo když by tato exekuce nebyla možnou, na př. je-li třeba vésti exekuci na nemovitosti a pohledávky. Podle § 91, II., vykonatelnost exekučních titulů nás zajímajících potvrzuje úřad, před kterým se řízení konalo Exekuce.
v prvé stolici. To arci nemusí býti úřad exekuční, kterým je vždy — § 92 — úřad okresní. Tento potvrzující úřad — § 91, II. — zařídí výkon p-é e. nebo navrhne povolení soudní exekuce. Co je to „zařízení výkonu p-é e.“ (§ 91, II.)? Proti tomu se staví návrh na povolení exekuce soudní. Pouhé potvrzení vykonatelnosti rozhodnutí uvedených v § 90, I., nebylo by podle obvyklých názorů žádným povolením e. p-é. Vždyť vykonatelnost znamená podle § 91 jen formální právní moc nebo že opravný prostředek nemá odkládacího účinku. Vnitřní a vnější vady aktu zůstávají při tom mimo úvahu. Ale v interní důvodové zprávě (Správa zemská, str. 140, 141) čteme do slova: „Exekuce se povoluje potvrzením vykonatelnosti. Podle tohoto potvrzení úřad, je-li sám exekučním úřadem, provede p-ou e-i anebo navrhne soudní exekuci. Není-li sám exekučním úřadem, obrátí se bud na exekuční úřad anebo navrhne přímo soudní exekuci.“ Z toho musíme souditi, že exekuční řízení politické je zavedeno potvrzením vykonatelnosti úřadem, jenž rozhodoval v prvé stolici ve věci samé. Ale vládní nařízení mluví v § 96 ještě o vlastním řízení exekučním, rozumějíc tím „vlastní exekuční vymáhání“. Podle § 96 vlád. nař. před vlastním řízením exekučním „budiž vždy vydán a do vlastních rukou povinné strany doručen příkaz k plnění“. Není-li tento příkaz pojat již do rozhodnutí, buďtež v něm uvedeny momenty taxativně v § 96 vypočtené. Podle § 96 mysleli bychom, že tento „příkaz k plnění“ (exekuční) musí býti opravdu vždy a to do vlastních rukou doručen zavázanému, ale interní důvodová zpráva (Správa zemská, str. 146) poučuje nás o něčem jiném. Znamená-li potvrzení vykonatelnosti povolení exekuce, předpokládá se samozřejmě, že potvrzovaný akt musí přesně obsahovati všecky momenty pro povinnost exekutovu rozhodné (§ 69, III.). Jinak by potvrzení takového aktu = povolení exekuce bylo nekorektní. Podle pozn. 5. na str. 146 Správy zemské příkaz k plnění může prý vydati jak úřad potvrzující vykonatelnost tak i úřad exekuční. Interní důvodová zpráva slibuje tu výhodu příkazu, "že se strana bude moci brániti námitkami a úřad může přijíti již tu k závěru, že požadované plnění je neodůvodněno, a nebude dále prováděti zbytečnou nebo neodůvodněnou exekuci“.
Je-li potvrzení vykonatelnosti povolením e. p-é, ptáme se, jak je proti němu postaráno o obranu dotčených stran. Mohou to býti strany obě, jak věřitel tak dlužník, když by se exekuce povolila jen částečně. Odpověď na otázku musíme hledati v § 126, který taxative uvádí případy, kdy v exekučním řízení lze se odvolati. Podle obvyklých představ povolení nebo nepovolení exekuce je již součástkou řízení exekučního. Nikam jinam je zařaditi nemůžeme, zajisté ne do řízení nalézacího, kde se tvoří exekuční tituly. V tomto běžném názoru nás jen utvrzuje sám § 126 vlád. nař., jenž do exekučního řízení zahrnuje i povolení exekuce k zajištění a prozatímního opatření. Ale pak bychom musili důsledně tvrditi, že do povolení resp. nepovolení vlastní exekuce není vůbec opravného prostředku ani pro věřitele ani pro dlužníka, důsledek jistě povážlivý, jemuž bychom se mohli vyhnouti jen umělým tvrzením, že řízení exekuční začíná se teprve s příkazem exekučním. Ale při tomto pokusu výkladovém narážíme na jiné úskalí. Při exekučním příkazu mluví § 96, II., vlád. nař. o námitkách, ale podle § 126 není vůbec opravného prostředku do rozhodnutí, kterým byly ony námitky vyřízeny, protože nelze tu dobře užíti č. 3, I. odst., § 126. Tento předpis má na mysli námitky, že nařízený výkon nesouhlasí s rozhodnutím, které má býti provedeno, kdežto při exekučním příkazu běží o určení povinnosti dlužníkovy a exekucí se pouze hrozí, ale exekuce ta se nenařizuje. Tím by prvá stolice politická mohla fakticky zvrátiti rozhodnutí stolice vyšší, když by exekuční příkaz se odchyloval od vlastního exekučního titulu. Zdá se, že původce vládního nařízení ovládala snaha dáti povolení exekuce do rukou úřadu. Symptomatické v tom směru jest ustanovení § 93, II., o tom, že o povolení soudní exekuce zakročí úřad, jenž má v soudním řízení postavení vymáhajícího věřitele, jen nejde-li o placení, která se vymáhají jediné k návrhu strany. Strana by tu mohla sama zakročiti o povolení soudní exekuce, jen když by jí to zvláštní předpisy dovolovaly. Snad si stylisátoři § 126 věc představovali jinak, ale rozhoduje logickosystematický výklad nad nevyjádřeným úmyslem.
Pokud běží o exekuční tituly vytvořené mimo úřady politické, lze exekuci zavésti jen k návrhu. Navrhující úřad (strana) je povinen prokázati vykonatelnost. Jde tu o formální důkazní břemeno Exekuce.
strany. Vládní nařízení nemá žádného ustanovení o tom, kdo je kompetentní potvrzovati vykonatelnost exekučních titulů, jež nás zajímají. Protože to není vládním nařízením vyhrazeno úřadům politickým, musíme se obrátiti na ty normy, na jejichž základě se naše exekuční tituly vydávají. Jinak jde o obvyklé důkazní otázky. Strana navrhující prokáže, že rozhodnutí (opatření) je pravoplatné anebo že podaný opravný prostředek nemá odkládacího účinku (poukazem na zákonný předpis nebo na výrok rozhodujícího úřadu o tom, že rozhodnutí přes podanou stížnost jest ihned vykonatelné). Úřad politický přezkoumává, podařil-li se straně průkaz vykonatelnosti. Je pozoruhodné, že vládní nařízení nemá předpisů o tom, který úřad rozhoduje o povolení exekuce podle titulů exekučních, o kterých jednáme. Patrně jsou to v intencích vládního nařízení (§ 92) okresní úřady resp. v městech se zvláštním statutem a v městech se zřízeným magistrátem orgány těchto měst, třeba § 92 mluví o nich jako o úřadech povolaných k výkonu, nikoli k povolení p-é e. Ve Správě zemské, str. 147, má se za samozřejmé, že exekuční příkaz podle § 96 vydává vždy úřad exekuční.
Co se týče opravných prostředků do povolení resp. nepovolení exekuce jakož i do exekučního příkazu, platí to, co jsem řekl při exekučních titulech podle I. odst. § 90. Ochranu exekutovu sledují předpisy § 98. Srov. k tomu § 126, I., č. 4. Na § 100 stačí poukázati. Zvláštní pozornosti vyžaduje § 102 vlád. nař. Exekuční úkony buďtež zrušeny, jestliže nastaly okolnosti, pro které exekuce pozbyla podkladu, zejména předloží-li se průkaz, že uložené placení bylo provedeno nebo upustí-li oprávněná strana od vymáhání, dále zjistilo-li se, že exekuce nebyla vůbec přípustná nebo že byla vedena proti osobě, která není povinna plniti. I tu bylo by lze dovolati se č. 4. I. odst. § 126. Není však jasně rozřešena otázka, který úřad jest kompetentní ke zrušení exekučních úkonů, když se exekuce vede na základě titulů vytvořených politickými úřady. Je to úřad exekuci povolující (potvrzující vykonatelnost) či úřad exekuci vykonávající ? Bližší pravdě je ten výklad, že je to úřad exekuční (§§ 105, 112 vlád. nař.). Který okresní úřad je místně příslušný, o tom má ustanovení § 92 vlád. nař.
Stejné jest uvažovati při otázce, který úřad má exekuční řízení odložiti podle II. odst. § 102.
IV. Exekuční prostředky. Exekuční řízení nabývá specifického zbarvení podle toho, co je předmětem exekuce, protože podle toho se řídí exekuční prostředky. Proces exekuční lze děliti ve dvě znatelně odlišená stadia: Určité úkony vycházejí jen od vlastních úřadů exekučních — t. j. rozhodovací (nalézací) část řízení donucovacího. Vedle toho jde o faktické provádění usnesení exekučních úřadů — výkonné řízení v technickém smyslu. To není jednolivým celkem. Vedle orgánů stálých povolávají se na pomoc orgány asistenční (vojsko, orgány bezpečnostní) — § 101 vlád. nař. Dokonce mohou v řízením vykonávacím vystupovati soukromníci — náhradní úkon.
Všeobecně lze říci, že možno užíti jen takových exekučních prostředků, které právní řád uznává (§ 126, I., č. 4: „že nařízené nebo použité donucovací prostředky nejsou podle tohoto nařízení dovoleny“). Tato zásada byla uznána již v starých normách, na př. v dvor. dekretu z r. 1789 č. 977 sb. z. s. Uvažovalo se také o tom, mohly-li by se strany dohodnouti na jiných donucovacích prostředcích. Takové úmluvy by byly proti kogentním normám. Prostředek donucovací patří k essentialiím řízení exekučního. Nelze namítati, že strany chtí něčemu jinému — otázka jest právě, může-li na to přistoupiti exekuční úřad, jehož příslušnost je dána jen pro určité donucovací prostředky.
Vládní nařízení rozeznává: exekuci pro peněžní plnění (§ 103 násl.) a vymáhání nepeněžních plnění (§§ 123 až 125).
1. Exekuce pro peněžní plnění — § 103 násl. Cís. nař. č. 96/1854 ř. z. ustanovuje, že přirážky k státním daním vymáhají se týmiž orgány a těmitéž prostředky jako daně státní. Jiná peněžní plnění jen, když jim toto privilegium bylo zákonem přiznáno. V § 103 vlád. nař. čteme, že uložené peněžní plnění vynutí se zabavením a nuceným prodejem hmotných movitých věcí dlužníkových. Přes toto všeobecné znění musíme hájiti, že pro přirážky k státním daním platí specielní předpisy zák. č. 76/1927 Sb., § 343, podle něhož daně s přirážkami a příslušenstvím vymáhají se buď v řízení správním (exekuce berní) podle ustanovení cit. zákona nebo v řízení soudním. To potvrzuje také zák. č. 77/1927 Sb. v § 5 (o vymáhání a promlčení přirážek platí stejné předpisy jako pro daň státní, Exekuce.
k níž se přirážka vybírá). Zák. č. 77/1927 Sb. má o přirážkách obecních k dani pozemkové to odlišné ustanovení, že výpočet, předpis a vybírání (nikoli exekuce!) jejich děje se obcemi, kdežto u ostatních přirážek tyto úkony příslušejí těm činitelům, kteří jsou pověřeni vymáháním příslušných daní státních. Jen mimochodem poznamenávám, že zák. č. 76/1927 Sb. připjal právní osud přirážek úžeji k osudu státních daní, než tomu bylo dříve.
Vládní nařízení má podrobné předpisy o zabavení a nuceném prodeji. Zde stačí odkázati jen na důležitější věci. Výslovně se stanoví, že věci vyloučené z exekuce soudní jsou vyloučeny také z e. p-é. Srov. § 250 exek. ř. resp. § 51 exek. zákona, zák. čl. LX/1881 vedle norem specielních. I v partii o zabavení hmotných věcí movitých aplikuje se zásada § 99; při provádění p-é e. budiž použito exekučmho prostředku, který exekuta nejméně postihuje a vede ještě k cíli. Je to v teorii hájená zásada úměrnosti, která má posíliti posici stran proti exekučním úřadům a orgánům a dává jim možnost brániti se proti přehmatům těchto činitelů podle § 126, I., č. 4 (slova: odporují jeho ustanovením). Při zabavení samém exekuční orgán má zabaviti jen tolik věcí, které stačí na zaplacení vymáhané částky a exekučních nákladů. Výběr je sice ponechán exekučnímu orgánu, „na přání dlužníkovo buď však co možná vzat zřetel" (srov. § 117, III., § 120). Zabavením se nabývá zástavního práva na zabavené věci pro vymáhanou pohledávku. Obrana exekutova proti zabavovacím úkonům bude podle § 109 záležeti v námitce, že věc zabavovaná je vyloučena z exekuce, že zabavení bylo vykonáno ve větším rozsahu, než jest uveden v § 106, I., nebo že zabavená věc mu nepatří. Nebyly-li tyto námitky pojmuty do zájemného protokolu, mohou se podati u exekučního úřadu, jenž o nich rozhoduje, a exekut má právo odvolati se do 15 dnů (č. 2, I. odst., § 126); odvolání má odkládací účinek (§ 126, II.). K dražbě nesmí se přistoupiti (bez souhlasu dlužníkova) před pravoplatným zamítnutím námitek. Zabavení je nutným předpokladem dražby. O té má vládní nařízení zevrubné ustanovení, převzaté z exekučních řádů soudních, při čemž se také hledělo na předpisy o dražbě podle zák. č. 76/1927 Sb.
Novotou ve své všeobecnosti je zajišťovací exekuce podle § 94, proti jejímuž povolení je možno se odvolati
(§ 126, I., č. 1) jak vymáhajícímu věřiteli tak exekutovi.
2. Vymáhání nepeněžních plnění. Sem vládní nařízení zahrnuje náhradní úkon, nepřímé donucení a přímé donucení.
a) Náhradní úkon. Je to exekuční prostředek, jehož se užívá k vynucení zastupitelných plnění jiných než peněžních, t. j. úkonu nebo naturálního plnění, "jež mohou býti vykonány třetími osobami“, takže na individualitě toho, kdo plní, nezáleží. Všeobecný předpis má o tom § 5 cís. nař. č. 96/1854 ř. z. a vládní nařízení nemá odchylných ustanovení nakazujíc, že tato plnění neb úkon budou vykonány na náklad a nebezpečí zavázaného, když své povinnosti nesplní vůbec (t. j. také: ne včas) anebo je splní jen částečně. K § 5 cís. nař. č. 96/1854 ř. z. připínají se bohaté zkušenosti, jichž můžeme použíti i při výkladu § 123 vlád.nař.
V praksi se má za přípustné, aby za naturální plnění, jež se stalo nemožným, uložilo a vymáhalo se plnění peněžní — Budw. 1720, 10316, 12768 a j. Mluví se tu o „bekannte Rechtsgrundsätze", je prý to „naturgemäß“, že peněžní náhrada nastupuje za plnění naturální podle zásad občanského práva! Někdy je přímo ustanoveno, že exekuci lze vésti jen na peněžní relutum dávky naturální. Je to praktické hlavně tehdy, kdy by dodatečné vymáhání prestace naturální nemělo již smyslu. Exekut měl býti podle cís. nař. č. 96/1854 ř. z. vyzván k plnění. Je v rukou, úřadu exekučního, aby určil, kým dá náhradní úkon provésti — budou to po případě soukromé osoby. Náhradní úkon administrativní liší se od případu § 1042 o. z. o. Mezi exekutem a exekučním úřadem (státem) je poměr veřejného práva. Od tohoto poměru je dobře lišiti vztah mezi státem a tím, kdo k jeho rozkazu (zmocnění) provádí náhradní úkon. Poměr ten je různý podle toho, kdo je tímto vykonavatelem, zda úřední orgán státní, obec nebo soukromník. K exekutovi není vykonavatel (soukromý) v žádném právním poměru.
Zvláštní pozornosti zasluhují slova, že náhradní úkon se děje na nebezpečí a na náklad dlužníka. Co je to nebezpečí exekutovo? Rakouský správní soud o tom judikoval. Budw. 6895 A: vlastníku lesa bylo uloženo, aby zpracoval vývrati. V řízení exekučním provedl exekuční orgán více než bylo třeba (oloupal kůru i se zdravých stromů). To všecko jde na vrub exekutův. Exekuce.
Správní soud užil tu zmirňujícího výrazu: když výkonný orgán to způsobil „nezaviněným omylem“. Zvlášť zajímavá situace je líčena v Budw. č. 9179 A. Šlo o náhradní úkon: zříditi stavidlo tesařským mistrem, jenž po prvé stavidlo zřídil na nepravém místě, takže se musilo stavidlo postaviti po druhé. Liknaví vlastníci mlýna byli odsouzeni k náhradě obojího zřízení stavidla. Správní soud vyslovil při tom zásadu, že náhradní úkon pokládá se za ukončený teprve tím okamžikem, kdy hotové dílo, odpovídající rozkazu exekvovanému, bylo odevzdáno těm, kdož je mají dále udržovati. V tomto mezidobí vzniklá poškození oprávňují úřady exekuční k tomu, aby samy daly provésti nutné reparatury, nemusíce ani k tomu vyzývati strany. Počátek tohoto nebezpečného stadia spadá v jedno s vypršením lhůty, do které měl exekut na zvláštní vyzvání provésti sám dlužné plnění, tedy kdy je v prodlení. Tohoto prodlení není, když by exekutovi bylo povoleno poshovění. Budw. 9817 A vyslovil, že obec neplatí nákladů za úkon náhradní, když se stal před vypršením lhůty obci určené.
Ustanovení cís. nař. č. 96/1854 ř. z., že exekut nemá námitek proti určení výše nákladu na náhradní úkon, bylo různě vykládáno. Pro obor vládního nařízení nemám pochybnosti o tom, že exekut nemá — podle § 126 a contr. — opravného prostředku proti stanovení výše nákladu na úkon náhradní. V tom je také kus jeho risika — Správa zemská, str. 168. Řečený náklad vymáhal by se podle předpisů o peněžních plněních. Závazek exekutův je veřejnoprávní: je v nejužší spojitosti s vedením exekuce, tedy s vrchnostenskými akty. Za platnosti cís. nař. č. 96/1854 ř. z. pokládalo se za nepřípustné, není-li výslovných předpisů, ukládati exekutovi, aby dal zálohu na náklady náhradního úkonu. V tom byla slabina exekučního práva administrativního. Rakouský cit. zák. 1925 v § 4, II., tuto mezeru vyplnil výslovným předpisem.
Ačkoli vládní nařízení nemá výslovného předpisu v tom směru, přece bylo by — hledíc k všeobecnému ustanovení § 97 — možno sáhnouti k § 37 o jistotě procesní. Na otázku dříve spornou, lze-li zastupitelná plnění, o která jde, vymáháti tresty nebo zřizováním zástavy, sluší se zřetelem na § 126, I., č. 4, odpověděli záporně, není-li zvláštních předpisů. Je jistě příznačné, že O. Mayer pro uložení trestu
žádal zákonného zmocnění, ač jinak podle něho náhradní úkon je prý něco samozřejmého, k čemu není třeba specielní autorisace: ,,Die Fähigkeit, in den Zwang einfach übergeführt zu werden, ist aber im obrigkeitlichen Befehl von selbst enthalten.“ Zákonného podkladu bylo prý by třeba jen, když by se od exekuta vymáhalo více nebo něco jiného. Právní základ je tu nutný však již proto, aby byly upraveny bližší modality, zvláště otázky procesní. Pak je zde nebezpečí, že náhradní úkon přejde ve více nebo v něco jiného.
Jen per parenthesim podotýkám, že rakouský správní soud Budw. 6981 A (šlo o dodávání dříví škole) prohlásil zástavu danou exekutem za institut veřejného práva vyňatý úplně z ingerence soudů. Když by exekut chtěl mařiti provádění náhradního úkonu, zakročilo by se podle všeobecných předpisů.
Nesnáze působí spor o to, o čí jednání jde při úkonu náhradním: přičítá se tento úkon státu nebo exekutovi? Praktický dosah otázky může býti veliký. Mysleme na to, že vynucovaný úkon potřebuje k svému provedení úředního povolení (exekut je povinen provésti určitou stavbu). Kdyby on byl stavebníkem, byly by podle českého stavebního řádu k udělení konsensu příslušné stavební úřady samosprávné, kdyby se však úkon přičítal státu, byla by dána příslušnost úřadů politických. Situace by mohla býti i taková, že by stát sám nepotřeboval vůbec povolení — § 42 čes. vod. zák. č. 71/1870 z. z. — Hoetzel: Záruky, str. 109, 110.
b) Nepřímé donucení — § 124. Běží tu o nezastupitelná plnění a to 1. závazek něco trpěti (přístup do budovy a pod.) nebo opomenouti (neměniti určitého zařízení), 2. závazek vykonati něco, co pro zvláštní povahu plnění nelze vykonati třetí osobě. Exekučním prostředkem je psychologický nátlak na exekuta a to pořádkovými pokutami resp. při jejich nedobytnosti vězením. Exekuce se zavádí tím, že se povinníkovi pohrozí donucovacími prostředky, bude-li jednati proti svému závazku. Při porušení této povinnosti trest, kterým se pohrozilo, se provede (uloží) a zároveň se pohrozí donucovacími prostředky stále přísnějšími pro případ dalšího porušování závazku.
Výše jednotlivých pokut nesmí přesahovati 2 000 Kč a vězení dobu pěti dnů. Exekuční úřad jednal by proti předpisům, když by přímo pohrozil vězením anebo je uložil. Exekuce.
ač peněžitá pokuta není nedobytná — § 126, I., č. 4, slova: odporují jeho ustanovením. Bylo by třeba zvláštních předpisů, aby úřad mohl postupovati jinak — § 15 zák. o povinném očkování proti neštovicím č. 412/1919 Sb.: u osob zřejmě majetných nebo u takových, u nichž nemůže býti peněžitá pokuta pokládána za dostatečný trest, opakuje-li se přestupek, vyměřen ihned trest vězení, jejž nelze změniti v peněžitou pokutu.
Pro trest, o který jde, má vládní nařízení výraz: pořádková pokuta. Je to trest exekutivní, odlišný od policejního trestu. Rakouský správní soud se věcí obíral v nálezu Budw. 8476 A, k tomu Mannlicher-Coreth. Pořádkový trest vládního nařízení je donucovacím prostředkem, který je proveditelný, jakmile nastal případ, pro který jím bylo pohroženo, nepředpokládá u exekuta zavinění, o jeho výši rozhoduje — v mezích limita — význam vynucovaného jednání a síla odporu dlužníkova, má býti opakován, dokud se nedosáhne cíle, je přípustný i proti právnickým osobám (soukromého práva) — § 124, IV., trest se nevykoná, když dlužník vyhověl své povinnosti nebo stalo-li se vymáhané plnění bezpředmětným nebo pro povinníka nemožným, právo uložiti trest exekutivní se nepromlčuje, trvajíc tak dlouho, dokud jest exekut v prodlení, uložení trestu toho nepředpokládá zvláštního řízení, nýbrž jen nesplněný závazek, postup při řečených trestech není omezen na 2 stolice podle § 3 min. nař. č. 31/1860 ř. z. Hájí se, že není možný exekutivní trest ve vylíčeném smyslu, když právní řád, na tutéž skutkovou podstatu (neposlušnost) stanoví trest policejní (administrativní).
Že donucovací trest není možný proti právnickým osobám veřejného práva, vysvětluje se tím, že stát má v rukou jiné prostředky donucovací (přímé nebo nepřímé), přizpůsobené zvláštním poměrům řečených korporací. Trest nebo vězení by nestačily resp. nemohly by zmoci složitých a citlivých situací. Ve Správě zemské, str. 169, se tvrdí, že není vyloučeno ukládati pořádkové pokuty zástupcům právnických osob veřejného práva, kteří jsou za placení právnických těchto osob odpovědni. Věc tak jednoduchá není. Z republikánského zákonodárství positivně věc řeší na př. zák. č. 266/1920 Sb., § 9, II. Při výkladu § 124 vlád. nař. narážíme na otázku, co jsou to plnění, kterých "pro zvláštní povahu“ nemůže prestovati osoba
třetí. Tato osobitost plnění může býti dána především poměry faktickými: podpis, výpověď svědecká, snášení očkování, podání dobrého zdání a pod. Ale i positivními předpisy: vojenská povinnost u nás (dříve jinak). V Zárukách, str. 106 násl., 119 násl., jednám o věci podrobněji a dokazuji, že hlavně úřední kompetence jsou principielně nezastupitelné a že právní řád si tu vypomáhá jinými sankcemi: devolucí, ztrátou práva, nepřímým donucením a j. v. Positivní právo je hotovou mosaikou. Za nahraditelný úkon bylo prohlášeno jmenování obvodního lékaře (Budw. 14461), ale nenahraditelným úkonem je jmenování obecního a okresního úředníka již podle známých zem. zák. čes. z r. 1907 a 1908. Nahraditelným úkonem je pojmenování ulic podle zák. č. 266/1920 Sb., § 9. Pochybno může býti, lze-li vynucovati povinnost obce poříditi si plán polohy.
c) Přímé donucení — § 125. Vládní nařízení má na mysli přímé fysické násilí. Není-li jinak ustanoveno, může býti zjednán stav odpovídající rozhodnutí přímým donucením, nemohlo-li by se to státi jiným způsobem anebo včas. Je to poslední refugium státní moci, když mírnější prostředky nestačí, jakýsi doplňující donucovací prostředek. Vždy se tedy předpokládá, že povinnost exekutova jest formalisována úředním výrokem. In concreto může býti pochybno, co má norma na mysli — srov. § 21 zák. č. 266/1920 Sb., kde je zajímavá dvojí úřední kompetence. Jakého způsobu násilí se užije, je věcí konkrétního případu, při čemž § 99 vlád. nař. vytyčuje zásadní směrnice (srov. § 126, I., č. 4).
V. Intervence třetích osob. V řízení exekučním mohou se střetnouti práva veřejná a soukromá v tom smyslu, že třetí osoby činí si nároky na věci, proti kterým se vede exekuce bud tak, že vytýkají, že věci exekucí postižené patří vlastnicky jim resp. že mají přednější právo na uspokojení z věci, na niž se exekuce vede, anebo že mají vůbec k věci práva vylučující e-i. Zvlášť důležité jsou nároky odůvodňující t. zv. excisní žaloby. Jde hlavně o to, jaký vliv mají takové žaloby na chod p-é e. Čl. III. uvoz. zák. k exekučnímu řádu ustanovuje, že pro uplatňování řečených práv výhradně jsou směrodatné předpisy civilního soudního řádu a exekučního řádu a že příslušným pro žaloby je okresní soud (srov. starší normy: dekret č. 228/1784 sb. z. s. a č. 889/1845 sb. z. s.). Nás zajímati by mohla Exekuce. — Exteritorialita.
hlavně otázka, kdo je příslušný z toho důvodu správní exekucí zastaviti nebo omeziti. Odkazují na své Záruky, str. 127 násl. Vlád. nař. má v tom směru několik ustanovení. V § 109 jest předepsáno, že v protokolu zájemném má býti vyznačeno, že třetí osoby namítají, že jim přísluší na zabavenou věc právo nedopouštějící exekuci; jinak mohou takové námitky býti podány u exekučního úřadu (§ 112). Starou kontroversu rozřešil § 112 takto: Shledá-li úřad, že na zabavenou věc přísluší třetím osobám právo vylučující exekuci, zruší zabavení věcí. Zde se tedy úřadu správnímu přiznává kompetence činiti si úsudek o otázkách práva soukromého (příslušné námitky musí býti osvědčeny — § 112, I.). Neshledá-li však úřad takových soukromých práv, určí straně námitku činící přiměřenou lhůtu, ve které se má obrátiti na pořad soukromého práva. Neřídí-li se třetí strana podle toho, může v exekučním řízení pokračovati, jinak odloží další řízení až do pravoplatného soudního rozhodnutí. Je to tedy správní úřad, nikoliv soud, jenž má v rukou průběh exekuce. Do rozhodnutí úřadu exekučního má jak vymáhající věřitel tak třetí osoby opravný prostředek, který má odkládací účinek — § 126, II.
V řízení dražebním pamatuje vládní nařízení na zájmy třetích osob především v § 119. Nezaplatí-li vydražitel kupní cenu do konce dražby, draží se věc jemu přiklepnutá znovu. Vydražitel původní, ručí za případný schodek na nejvyšším podání. Výši toho schodku určuje exekuční úřad. Podle § 126 je možné odvolání do tohoto rozhodnutí správního. Soudili bychom, že odvolací právo má v první řadě také vydražitel, ale ve Správě zemské, str. 170, čteme, že rekurovati může pouze dlužník! Kde se bude brániti vydražitel proti správnímu aktu? Nezbylo by než uchýliti se k § 105 úst. list. resp. k prováděcímu zákonu č. 217/1925 Sb., ačkoli narážíme tu na nesnáz, že § 105 úst. list. předpokládá zákon, kdežto my máme činiti s pouhým nařízením.
K vážným pochybnostem dává podnět § 122 vlád. nař. o upotřebení výtěžku. Jde o uspokojení přednějších zástavních věřitelů resp. věřitelů jdoucích za vymáhajícím věřitelem. Příslušné obnosy má exekuční úřad odevzdat! soudu, takže tento úřad není v přímém poměru k věřitelům, o něž jde. On také asi nevydává těmto věřitelům nějakého rozhodnutí a kdyby ano, není do těchto rozhodnutí opravného prostředku
ani pro vymáhajícího věřitele, jenž by tvrdil, že úsudek exekučního úřadu o pohledávkách přednějších věřitelů není správný. Úprava jistě ne uspokojující. Nemůžeme přece konstruovati právo soudu vymáhati u exekučního úřadu deponování řádně zjištěných částek úhradních.
Pokud jde o útraty řízení exekučního, stačí odkázati na § 122 a 127 vlád. nař. Potíže působí § 130 všeobecně stylisovaný, hledíc k nákladům na exekuční náhradní úkon (viz výše). Jistě by odporoval úmyslu původců vládního natízení názor, jakoby § 130 dopadal i na případ nákladů exekučního náhradního úkonu. (Mannlicher-Coreth, str. 135, vidí v těchto nákladech způsob procesních útrat.)
Specielní normy upravily si vedení exekuce pro svou potřebu. V § 134 vlád. nař. jsou tyto zvláštní normy zachovány v platnosti. O těchto zjevech vhodněji se pojedná ve zvláštních heslech. Naše porevoluční zákonodárství poukazuje někdy na exekuční prostředky (sekvestrace) neupravujíc podrobností — srov. Dualismus právní, str. 500.
Literatura.
Hoetzel: „Záruky a exekuční prostředky v rakouském právu správním", 1915; Wilfling: „Zwangsvollstreckung und unmittelbarer Zwang in Verwaltungssachen" (Mischler-Ulbrich: „Österr. Staatswörterbuch", IV., 2. vyd.); Kukula: „Der Verwaltungszwang", 1918; Správa zemská a okresní, II. sv.: „Vládní nařízení o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů", 1928; Goldschmidt: „Das Verwaltungsstrafrecht", 1902; Mannlicher-Coreth: „Die Gesetze zur Vereinfachung der Verwaltung", 1. vyd. z r. 1926.
Jiří Hoetzel.

Citace:

Nový katastrální zákon. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1925, svazek/ročník 6, číslo/sešit 5, s. 154-155.